„Od října jsem pro Českou televizi natáčela kriminální seriál Rédl,“ říká hodonínská rodačka týdeníku Slovácko. Je držitelkou divadelní Thálie. Hrála například ve filmu Muži v naději, či v seriálu Případy 1. oddělení.

S dětmi jste mi trochu nahrála. Stála jste někdy, ať už ve filmu či v divadle, před větší výzvou?
Určitě ne, to se nedá srovnat. Jde o otázku opravdového života. V tom je ve srovnání s filmem nebo divadlem velký rozdíl. Divadlo pro mě ale bylo velmi důležité. V určitém období jsem mu dávala přednost i před osobním životem. Teď se to úplně otočilo.

Zůstaneme-li u tvůrčí branže, je to komedie, drama, horor…?
Myslíte žánr života?

Myslím každodenní odpovědnost za dvě malé děti. Dokázal bych odpovědět i sám, ale nechci vám nic podsouvat.
No, řekněte mi teď váš názor, to mě zajímá. Jak to máte?

Sáhl bych do každého z těch tří žánrů, který jsem zmínil. A střídá se to v pravidelných intervalech.
(úsměv) Pro mě je to zatím naštěstí hlavně komedie. Je důležité se na to takhle dívat. Když se díváte na komedii, lidé v tom příběhu prožívají i hororové situace a vy se tomu smějete.

To se shodneme. Taky jsem nemyslel, že by mi dcera připravovala situace à la Hitchcock, ale odolnost vyzkoušet umí, to je pravda.
Přes den mám nervy nadranc. Sebe pak překvapuju, jak umím někdy vystartovat… Někdy to holt nezvládám s medvědím klidem, ale večer se tomu směju. Situace, kdy děti nejvíce zlobí, se nakonec ukáže jako ta nejvtipnější.

A kdo to u vás režíruje?
Od začátku to režírují děti, samozřejmě.

Děkuji za upřímnost.
To je jasné, děti jsou největší rejžové.

Jak celá tato dobrodružství skloubíte s hereckou dráhou?
To nevím. Začínám jen lehce pracovat. Od října jsem pro Českou televizi natáčela kriminální seriál Rédl. Mé natáčení trvalo několik dnů rozvrstvených do čtyř měsíců. Nebylo to tak časově náročné. S mateřstvím to šlo krásně skloubit: partner mohl hlídat starší dítě, mladší jsem brala s sebou. Šlo to. Plné nasazení si zatím neumím představit.

Že byste se vrátila do kolejí, ve kterých jste byla, než jste se stala mámou?
No, to by asi úplně nešlo. Naše profese je k rodičovství nevstřícná.

Předpokládám ale, že u divadla zůstanete, ne?
Ráda bych. Těžko říct, jak moc. V divadle jsem trávila většinu času. V sobotu premiéra, v pondělí se začala zkoušet nová hra. V mém domovském Švandově divadle to tak většinou bylo.

Už vás filmaři nebo divadelníci tahají zpátky?
Ano, a jsem tomu ráda, i když jsem musela většinu zatím odmítnout. S dětmi jde odmítání lépe.

Lépe se argumentuje především u nabídek, do kterých se člověku nechce, že?
Je to tak. Byly to i věci, do kterých bych jinak šla, ale vzhledem k roli mamky to nebylo možné. Jsem ale ráda, když se naskytne příležitost, která jde skloubit. Být s dětmi mě baví, ale díky odskočení si k seriálu jsem se mohla zase nadechnout i trochu kumštýřského vzduchu. Zapnout mozek i jinak než v rytmu “paci, paci, pacičky.” Bylo to příjemné.

Z dětí už jsou herci po vás a po partnerovi?
Myslím, že všechny děti jsou tak trochu herci. Velmi dobří a výrazní. Neumím objektivně posoudit, jestli ti naši kluci jsou větší tajtrlíci, než ostatní děti, ale zrovna starší Šimon předvádí výrazné herecké kousky.

V jednom ze starších rozhovorů jste říkala, že Šimon už je Pražáček, zatímco vy s partnerem jste náplavy. Změnilo se to? I vás už můžeme považovat – jak se říká – za Pražandu?
Právě dnes se mě paní prodavačka v obchodě ptala, jestli jsem z Moravy. Slyšela mě mluvit, takže pořád jsem Moravačka. Hlavně mluvou.

Cítíte se tak i vnitřně?
Jo, dokonce jsem si říkala, že bych ráda kluky přihlásila do nějakého folklorního souboru, kde by se naučili lidovky a moravské písničky. Nevím, jestli je to v Praze vůbec možné. Jestli tady další aktivní náplavy nevytvořily nějaký podobný kroužek. Bylo to jen takové snění. Sami si vyberou.

Máte k folkloru vztah?
Bohužel jsem nikdy nic takového nenavštěvovala, později jsem toho litovala. Moc se mi to ale líbí.