Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Režisér Marhoul o natáčení Tobruku: Nejhorší byly volné dny

Praha - Nejtěžší z celého natáčení válečného dramatu Tobruk byly pro režiséra, scénáristu a producenta v jedné osobě Václava Marhoula volné dny v tuniské poušti.

15.9.2008
SDÍLEJ:

Václav MarhoulFoto: DENÍK/NAF

„To bylo pro mě peklo. Jak jsme se na jediný den v týdnu vraceli do hotelu, stal se ze mě producent. Když ostatní odpočívali u bazénu, tak já jsem od rána do noci vyřizoval e–maily, telefony, faktury, dodělával technický scénář na celý týden dopředu. Prostě jsem si neoddechl a mnohdy si ani nestačil vyprat. Byl jsem úplně zničený a hrozně se těšil na druhý den. To jsem hned ráno okamžitě pookřál, protože jsem se stal na šest dní zase režisérem. To byly moje nejšťastnější chvilky, když jsem mohl být úplně pryč od rádia, televize a internetu,“ svěřil se Deníku Václav Marhoul.

Vše začalo knížkou

„Lidé si většinou myslí, že jsem Tobruk začal točit hlavně proto, že mám vztah k vojenské historii. Hlavní důvod však byl ten, že mi jeden můj kamarád, výtvarník Jaroslav Róna, dal přečíst knížku amerického autora Stephena Cranea Rudý odznak odvahy z roku 1897. Ve Spojených státech amerických je tento bestseller dokonce dodnes povinnou školní četbou. Já jsem s ní začal v jedenáct večer a v půl páté ráno jsem skončil. Zanechala ve mě opravdu silné emoce. Není to klasická beletrie, je tak zvláštně zmixovaná s poezií, svým způsobem jemná, ale přitom strašlivá. Když jsem se rozhodl, že tuhle látku zpracuji, tak jsem věděl, že nemůžu točit o občanské válce ve Spojených státech. Potřeboval jsem tento motiv implantovat do naší historie. A tak jsem se pragmatickou cestou dopracoval k tomu, že natočím film o příslušnících jedenáctého Československého praporu, kteří po boku Angličanů, Australanů, Poláků a Jihoafričanů na podzim roku 1941 bránili před německými a italskými jednotkami poslední Spojenci ovládaný strategický přístav na severu Libye – Tobruk,“ vysvětlil režisér, scénárista a producent.

„Když jsem film začínal připravovat, řada lidí netušila, o co jde. Komunisté zkrátka vojáky bojující na straně Britů po únoru 1948 vygumovali z učebnicí dějepisu. Navíc tato československá jednotka byla poměrně malá. Čítala bezmála 800 mužů, což je v té válečné mašinérii poměrně málo. To všechno jsou důvody, proč mnozí vůbec netušili, že nějací Češi a Slováci bojovali někde v africké poušti,“ poznamenal Václav Marhoul.

Film je hodně syrový

„Občas se setkávám s tím, že na Tobruk jdou diváci s despektem. Většinou čekají vlasteneckou střílečku, ale já jsem se snažil do příběhu dostat i jistý druh lyriky válečné hrůzy, samotu těch, kteří zde bojovali, jejich utrpení. Můj film je hodně syrový, ale to je proto, aby byl co nejvíc autentický. Jsem rád, že na publikum hodně emocionálně působí. Většinou při odchodu z kina ani nemluví,“ všiml si režisér filmu, který společně se štábem strávil v africké poušti skoro tři měsíce.

„Zpočátku jsme měli denní teploty v průměru kolem 48 stupňů Celsia, rekord byl 52,9 stupňů. Ale když jsme odjížděli, pohybovaly se kolem 17 stupňů přes den a v noci byla třeba i nula. To jsem si vlezl do spacáku, natáhl na sebe všechno, co jsem měl a snažil se co nejrychleji zahřát. Když do toho přišla ještě písečná bouře, nebylo to nic moc,“ líčil Václav Marhoul, jenž herce do tohoto filmu vybíral rok a půl po divadlech.

„Castingy jsou nesmysl. Co se na nich pozná,“ položil řečnickou otázku režisér. „Kvůli autenticitě filmu jsem chtěl, aby šlo spíše o méně známé tváře. Ty se pak musely vypořádat s náročným desetidenním vojenským výcvikem ve Vyškově. Chtěl jsem, aby je armádní instruktoři fyzicky i psychicky zničili. Většina z nich potom třetí den skutečně nevěděla, jak se jmenují. Nebylo to kvůli tomu, že bych si s nimi přál hrát na vojáky. Prostě jsem jen nechtěl, aby v poušti něco předstírali. Jasně, že by to uhráli, ale já jsem si přál, aby si doopravdy sáhli na dno, aby se ,na place’ mohli opřít o svou vlastní zkušenost a aby ten pobyt na poušti vydrželi,“ shrnul Václav Marhoul.

„Při natáčení se mi naštěstí nestalo, že by mi někdo oznámil, že na to kašle. To se přihodilo ve Vyškově. Tam si každý vybral nějakou slabší chvilku, ale bylo dobré, že si kluci pomáhali navzájem. Někdo byl v úterý silný, ale ve středu to na něj padlo a ve čtvrtek už zas pomáhal tomu, kdo mu pomáhal ve středu. V poušti to s nimi zacvičilo jen na začátku. Jakmile jsem jim ukázal, kde budeme bydlet, tak se mnou den nemluvili. Já jsem přitom nadšeně rozhazoval rukama a vykřikoval, že tady je to bezva. Oni mé nadšení nesdíleli. Pokud však natáčení skončilo, nikdo odtud nechtěl odjet,“ pousmál se.

Skoro se prý nemyli!

„Věděl jsem, že jakákoliv civilizace bude filmu ubližovat. Proto se už ve Vyškově herci deset dní skoro nemyli. V poušti sice ano, ale měli jsme tam jen takovou zrezavělou cisternu, z níž šla samospádem voda,“ pravil režisér.

„Když jsme měli volno, nechtěli nás v poušti nechat, protože asi čtrnáct dní před naším příjezdem zhruba padesát kilometrů od místa, kde jsme natáčeli, postříleli alžírští fundamentalisté nějakou vojenskou posádku. A my jsme byli docela blízko alžírských hranic,“ prohlásil Václav Marhoul.

Autor: Tomáš Dvořák

15.9.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Kampaň hnutí ANO 2011 do voleb do Evropského parlamentu.
9

Každému podle potřeb? Zastupitelé Prahy za ANO si prý rozdělovali trafiky

Daniel Herman, ministr kultury a Jana Horváthová, ředitelka Muzea romské kultury (uprostřed předseda představenstva firmy AGPI, majitele vepřína, Jan Čech)
AKTUALIZOVÁNO
10 4

Herman podepsal odkup vepřína v Letech za půl miliardy. Stát zaplatí i sanaci

AKTUALIZUJEME

Stahují se nad vrahem z roku 1997 mračna? Jeho obětí byla dvacetiletá Lucie

Na první pohled zoufalý pokus, ve skutečnosti geniální tah. I takto se dá zhodnotit krok moravskoslezské policie, která ve čtvrtek svolala krátkou tiskovou besedu k případu vraždy z roku 1997. Tehdy 14. prosince neznámý pachatel uškrtil v Ostravě dvacetiletou dívku – Lucii V. Policisté se domnívají, že někdo jméno vraha může znát. 

K mostu smrti se nikdo nezná. A nikdo na něj zatím nemůže

K mostu u marketu ve Zlíně-Prštném, ze kterého nedávno spadl mladý muž do Dřevnice a zabil se, se nikdo nezná. „Bohužel se muž pohyboval v místech, které jsou veřejnosti nepřístupné. Vede tudy totiž železniční vlečka,“ komentoval za Drážní úřad mluvčí Martin Novák.

Fotografie zuboženého muže symbolem genocidy. Bosňák přihlížel soudu v Haagu

Fotografie Bosňáka Fikreta Aliče, na kost vychrtlého mladíka postávajícího za ostnatým drátem koncentračního tábora, se stala v 90 letech symbolem válečných hrůz v bývalé Jugoslávii. Fotografii tehdy na své titulní straně zveřejnil magazín Time. O 25 let později stál Alič mezi mnoha dalšími přeživšími před budovou Mezinárodního tribunálu v Haagu, aby si vyslechl rozsudek proti muži, který se stal symbolem utrpení tisíců lidí.

Zeman užívá návykové látky, míní Schwarzenberg

/ANKETA/ Prezident Miloš Zeman se kvůli dlouhodobému užívání návykových látek změnil a přišel o zábrany. V rozhovoru s agenturou ČTK to řekl čestný předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg, který zároveň Zemana kritizoval za jeho výroky při návštěvě Ruska či za jeho tvrzení, že nevede kampaň za své znovuzvolení. Jako o vhodném kandidátovi do prezidentského úřadu mluvil o bývalém velvyslanci Pavlu Fischerovi.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT