Ta režijní trvá plných pět a půl hodiny a jistě si ji časem také užijeme.

Hra s divákem

Na každé Trierovo dílo se právem čeká s napětím a zvědavostí. Nejen proto, že dánský filmový mág je umí s patřičnou provokací prodat. Ale hlavně proto, že jde vždy o filmovou událost. Ať už odcházíte z kina s většími či menšími výhradami, či otázkami, jež nebyly zodpovězeny, jeho film (minimálně vizuální stránkou) ve vás zanechá hluboký vjem. Protože součástí Trierových projektů je hra s divákem. A skoro potměšilá zvědavost, jak moc se podaří ho vtáhnout dovnitř. Dlužno přiznat, že důmyslnost, s jakou komponuje do celkového tvaru ústřední téma, skladbu záběrů, herecké výkony, zvuky 
a hudbu, je mimořádná. Potvrdily to filmy Prolomit vlny, Antikrist či Melancholia. 
A dokládá to i Nymfomanka.

Už samotný úvod má svoji magii. Po škodolibém několikavteřinovém záběru na černé plátno, kdy se nic neděje, zato narůstá divákův neklid, se ocitneme ve ztemnělém zákoutí zapadlé uličky. Tiše sněží, kamera klouže po detailech, zní vzdálené zvuky města, cinkot kovu a kapek vody. Na zemi leží tělo ženy s pomláceným obličejem.

Nymfomanka baví

Některými detaily a úzkostnou náladou scéna trochu připomene prolog z Antikrista. Ležící ženu objeví postarší muž, odvede ji domů, ošetří a – pln zvědavosti – začne naslouchat jejímu vyprávění, jež autor člení do stylisticky různých kapitol sexuálně otevřeného románu. Přese všechny narážky na pornografický ráz Nymfomanky ale věru nejde o nic takového. 
I když se dočkáme slušné přehlídky pánských penisů a odvážných souloží. Vylučuje to už Trierova vypravěčská hravost a humorný nadhled projevující se v řadě momentů. Ať v rybářských či románových paralelách, jež ženin zachránce nachází během jejího líčení sexuálního zrání (muška jménem nymfa, zasekla „udici") nebo v matematických vzorcích v obraze doprovázejících hrdinčin věcný souhrn, kolik mladíkových „přírazů" se rovnalo ztrátě jejího panenství.

Zásadní jsou herci

Je v tom i milý návod, jak vlastně k Nymfomance přistupovat. Totiž bavit se nad jejím příběhem, stejně jako režisér i naslouchající muž s příznačným jménem Seligman (blažený muž) – další autorova schválnost? Jakkoli Joe, posedlá sexem, tvrdí, že „tu není nic k smíchu". Dráždivý kontrast mezi ironií a vážností situace lze číst všude možně: třeba v nezapomenutelné scéně s Umou Thurman v roli manželky, vlekoucí děti 
k milence svého muže („podívejte se děti, kde se kurví váš tatínek"). Jsou ovšem i momenty, v nichž lze humor hledat jen stěží – to když dojde na city. Jako třeba při opětovném setkání s Jeromem, kdy Joe poprvé zasáhne to, čemu dosud říkala „ta pitomá láska", nebo v uhrančivě temné kapitole Delirium, pojednané v duchu Poeova Zániku domu Usherů černobíle a dokumentující silný vztah Joe k otci.

Zásadní jsou jako vždy 
u Triera herci, znovu skvostná režisérova dvorní herečka Charlotte Gainsbourg v titulní roli, Shia LaBeouf jako Jerome a Stellan Skarsgård coby Seligman.

Výtečná kamera, působivá hudba

Vynikající službu dělá filmu kamera Manuela A. Clara a hudba kapely Rammstein 
i motivy z Bachových či Šostakovičových děl. Důležitou „zvukomalebnou" roli sehrává i chraplavě šansonový, eroticky zabarvený hlas Gainsbourgové, jímž hrdinka líčí své vyprávění. Kam diváky nakonec zavede, ukáže (snad) druhý film od 9. ledna. Bude nepochybně ještě drsnější.

A snad jen douška pro ty, kteří se rozčilují nad opovážlivostí distributorů nabízet film ve dvou kusech: čemu se probůh v době rozdělených Kill Billů, Potterů a Hobitů ještě divit? Na rozdíl od posledně jmenovaných má Nymfomanka v prvním díle rozhodně 
o čem vyprávět. Věřme Trierovi, že nezklame ani v tom druhém… I filmaři holt mají své rozmary.