S čím jde Rozina na prázdniny?
Nejdůležitější asi v posledních týdnech bylo, že za ní přijel její přítel z Ameriky, aby jí dokázal svou lásku. Tak se oba ocitli na křižovatce, kdy ani jeden z nich neví, co bude dál. Rozárka se kromě toho přihlásila na školu, chtěla by studovat psychologii, což je další důležité rozhodnutí v jejím životě. A aby toho nebylo málo, její rodina není zrovna v pohodě. Táta má milenku, máma se z toho hroutí – a Rozina se snaží udržet všechno pohromadě. Musela zkrátka hodně rychle dospět. Je to ale fajn vývojová linka, protože je tam co hrát.

Že máte co hrát, je evidentní, ale máte také kde brát? Třeba rozpad rodiny jste ve svých jednadvaceti asi ještě nezažila…
Moji rodiče se rozvedli, když mi byly čtyři roky, takže si to moc nepamatuji. Ale hlavně ta situace byla úplně jiná, než má Rozárka v seriálu, takže takovou zkušenost opravdu nemám. Ale líbí se mi, jak ta postava k problému přistupuje. Chová se velmi dospěle: na jedné straně chápe svého tátu, že se může zamilovat do někoho jiného, což se v životě prostě stává, ale na druhé straně je jí samozřejmě líto mámy. Jenomže Rozina chápe, že věci se prostě dějí, a je důležité, aby se k nim člověk postavil zpříma.

Jaké další pracovní aktivity máte před sebou či za sebou?
Nedávno jsem dotočila na Slovensku film Šťastný Nový rok. V kinech na Slovensku, ale i u nás v Čechách, se objeví na konci roku. Jde o romantickou komedii, ve které hraju mladou holku, modelku, která jede na Silvestra na hory se svým o mnoho let starším přítelem, a protnou se tam nejenom s jeho rodinou, ale i s jeho kamarády. Vznikají z toho pochopitelně vtipné situace, takže myslím, že se diváci budou bavit.

Minule jste mi říkala, že se kromě natáčení pracovně věnujete i sociálním sítím. To jste blogerka nebo youtuberka?
Jsem influencer. Znamená to, že formou fotek a videí dávám jako herečka na Instagram své zážitky a situace třeba z natáčení, z focení nebo ze všeho, co dělám. Zkrátka s lidmi on-line sdílím jisté procento svého soukromí. Lidé to rádi sledují. A některé firmy mi platí za to, že jim propaguju určitou značku.

Vynáší to?
Je to nárazové a částky jsou různé, ale nestěžuji si. Slušně mě to živí. Dobře se to doplňuje s financemi, které mám za natáčení.

Máte ještě čas i na nějaký osobní život?
No jasně. Na Instagram dávám jenom to, co tam chci dát. A další mojí časově dost náročnou aktivitou je atletika. Dělala jsem ji osm let závodně, ale pustila jsem ji k vodě kvůli herectví. V poslední době jsem se k ní ale zase vrátila. Má to na svědomí moje prodělaná borelióza. Doktoři mi totiž řekli, co všechno nesmím dělat – a já byla hodně poslušný pacient. Ale zákazů bylo tolik, že jsem najednou zjistila, že ve svých jednadvaceti jsem hrozně svázaná tím, co nesmím, a že vlastně vůbec nežiju. A tak jsem se soustředila naopak na to, co můžu. A ačkoliv mi sport také moc nedoporučovali, rozhodla jsem se být trochu rebel a dělat si, co chci. Začala jsem zase chodit na tréninky a jsem mnohem šťastnější než dříve. Trénuji teď krátké úseky sprintu, ale věřím, že jednoho dne budu opět stát na startovní čáře osmistovky.

Ovšem kromě sportu a sociálních sítí nemůžeme pominout ani další zálibu – vaření…
To je moje oblíbené téma! Strašně ráda peču dezerty. A protože nemůžu kvůli nemoci cukr, peču alespoň pro ostatní. Což znamená pro mou velkou rodinu (Anna má čtyři sestry a pět bratrů) a pro přátele. A to byste neřekl, kolik jsem díky své vášni pro pečení získala nových přátel.

S kým pečete nejraději?
Jestli se ptáte, jestli mám přítele, tak vás zklamu – peču sama. Nejčastěji dělám asi Krtkův dort, tiramisu a alsaský jablečný koláč. Nedávno jsem se přestěhovala do nového bytu a mám nádhernou kuchyň, kde si to pečení opravdu užívám. Kuchyně je podle mě základ domova, takže při výběru bytu hrála velkou roli. A jsem pyšná i na svoje moc hezké barevné nádobí. V kuchyni jsem prostě šťastná.

I bez přítele?
Víte, mám pocit, že v poslední době každý touží být s někým – a to za každou cenu. Že si musí najít protějšek jenom proto, aby nebyl sám. Anebo ze stejného důvodu někteří udržují vztahy, které už nejsou vůbec funkční. Nedávno jsem někde četla hezký citát: „A někdy zaléváme mrtvé květiny, jen abychom nezůstali bez květin úplně.“ V tom je řečeno vše. Lidé se bojí být sami a ze strachu z opuštění se pak stávají na partnerovi závislí. A tohle že má být „ta láska“? Já na nic nespěchám. Věřím, že přijde sama. Tak či tak, na to dobré si člověk vždycky musí počkat. A kdo ví, třeba už je na cestě.

JIŘÍ RENČ