Jak jste se vpravila do role nepříjemné Radky?
Už jsem si na ni zvykla. Ačkoliv jsem doufala, že se bude nějak vyvíjet, stále zůstává stejně protivná „cácora“. Ale scenáristé slibují, že brzy bude mít dost zajímavé období, takže se já i diváci necháme překvapit.

Podobné dotazy na to, co bude nejen s Radkou, ale i s ostatními postavami seriálu, na vás zřejmě prší všude, kam přijedete třeba se svojí kapelou, ne?
To víte, že jo. Jenomže já nesmím podle smlouvy s televizí nic prozradit, takže, ač nerada, musím být tajemná jako hrad v Karpatech a mlžit a mlžit…

Máte už vypracovanou nějakou „mlžící“ metodu?
(Smích) Nevím, jestli je to metoda, ale někdy si vymýšlím nějaké rádoby příběhy a zafantazíruju si na dané téma. Ale pak jim popravdě hned řeknu, že jsem si to vymyslela. Anebo, když se mě v poslední době lidé ptali, jestli se najde ztracená malá Hanička, říkala jsem jim, že to není moje dějová linka a že nečtu všechny scénáře, ale jen ty, které se týkají mě.

Jak se jmenuje kapela, se kterou teď jezdíte?
Jmenujeme se The Primes, jsme spolu už pátým rokem, ale v téhle nové sestavě to byl nedávno rok… Vokalistka je moje nejlepší kamarádka, úžasná zpěvačka Karolína Fišerová, a kluci jsou mladí konzervatoristé, šikovní a talentovaní muzikanti, takže si skvěle rozumíme. Jsme jako dobře sehraná rodinka.

Nabízí se otázka, jestli se cítíte víc zpěvačkou, anebo herečkou?
Na tuhle otázku se mě ptá hodně lidí a já na ni stále neumím odpovědět. Nejlepší samozřejmě je, když můžu skloubit obě dvě profese, jako například v muzikálech. Ale ono se herectví a zpěv doplňuje i třeba při koncertech, protože když zpívám nějaký dobrý text, musím ho pořádně prožít. A já zpívám strašně ráda. Nejen se svou kapelou, ale i s tátovým bigbandem (Anniným otcem je známý muzikant Felix Slováček), anebo na turné s Milanem Peroutkou a s Moravia Brass Bandem, což je velký orchestr dechových nástrojů, s nímž zpíváme muziku ze známých filmů. Zpívání mě hodně nabíjí. Zároveň ale hraju muzikály v divadlech a Radku v Ordinaci, což mě taky ohromně baví.

Už vás, mladou zpěvačku, v Ordinaci přijali mezi sebe herečtí bardi?
S tím nebyl od začátku problém. Na natáčení Ordinace jsou všichni velcí profesionálové a chovali se ke mně moc mile od chvíle, kdy jsem tam nastoupila. Pracuju na sto dvacet procent a snažím se alespoň trošku se vyrovnat těm vynikajícím hercům, kteří kolem mě jsou. Nevím, jestli se mi to daří, ale dělám, co můžu, protože jsem si vědomá, že konkurence je veliká, a když mi to nepůjde, nahradí mě někým jiným. Jsem vděčná, že tam můžu být a učit se.

Je fajn, že ačkoliv pocházíte ze známé rodiny, máte v sobě správnou dávku umělecké pokory…
(Smích) Myslíte jako že je divné, že nepůsobím jako protekční spratek? Víte, vyrůstat vedle staršího bratra mělo své výhody. Například kdykoliv jsem přišla domů a pyšnila jsem se, že jsem dostala jedničku z dějin hudby, hned mě něčím posadil zpátky na zadek, abych si moc nevyskakovala. K pokoře a skromnosti mě odjakživa vychovávali i rodiče a vždycky mi říkali, že člověk se má každý den co učit až do konce života. A taky jsem přesvědčená, že nejvíc, co může umění dát, je zůstat za každých okolností sám sebou. Každý by měl být originál a ne aby něco nebo někoho napodoboval.

To ovšem neplatí jenom v umění, ale třeba i v kulinářství. Stále ještě je vaší vášní vaření?
No jéje! Vaření je asi, kromě muziky, můj největší koníček. Nejen že ráda vařím, ale miluju i objevování nových věcí, chutí, ingrediencí. Miluju ochutnávání neznámých jídel, pátrání v kuchařkách po neobvyklých receptech a taky strašně ráda koukám v televizi na nejrůznější pořady o vaření. Teď třeba na MasterChefa. Úplně ho zbožňuju a hodně ten pořad prožívám. Naprosto nejdůležitější a nejzásadnější z tohoto typu pořadů byl pro mě Herbář s Kateřinou Winterovou a Lindou Rybovou. Považuji ho za nejkrásnější cyklus o vaření vůbec. Mám doma všechny jejich knížky a často tam nalézám moc zajímavé a přínosné věci. Já totiž také ráda zahradničím, takže jsem doslova šťastná, když si můžu zajet na chalupu, natrhat si tam černý bez a udělat si z něj limonádu. Anebo si zajdu do lesa, naloupu kůru ze stromů a vím, že je dobrá na odkašlávání… Bylinky mě taky baví. Jenom mě trochu děsí, že je venku poslední dobou pořád větší a větší sucho. Voda mizí a nikdo s tím nic nedělá. Vody si musíme vážit, dokud ji ještě máme.

Existuje na vaší zahrádce nějaké místečko, kde je vám dobře? Někdo třeba objímá stromy…
Vy si ze mě zase děláte legraci, ale já mám opravdu na zahradě „svůj“ strom. Je to krásná třešeň. Jenom nesedávám pod ní, ale na ní. Vylezu úplně nahoru do koruny a pozoruju tu nádheru kolem: všude okolo mě zeleň, nahoře modrý nebe, kousek vedle se pasou srnky, bzučí brouci – je to zkrátka překrásné. Ale když potřebuju opravdu klid, trošku si meditovat, zajdu si hlouběji do lesa, kde je osada mezi skalami, dole teče potok, je tam obrovský nádherný totem. A tam si sednu, zem voní, ptáci zpívají a vnímám jenom energii přírody, která je kolem mě. Vždycky, když se tam dostanu, jsem dojatá.

JIŘÍ RENČ