Vstup do života neměl malý Július Klein, jak zní jeho pravé jméno, vůbec jednoduchý. Jako malý chlapec byl spolu se svou matkou kvůli židovskému původu vězněn v terezínském ghettu. S filmem se seznámil ještě jako kluk – když mu bylo čtrnáct let, režisér Jiří Weiss si ho vybral do hlavní dětské role ve svém snímku Můj přítel Fabian (1953). Herectví se ale dále nevěnoval a zajímala ho víc „druhá strana filmové barikády“.

V roce 1962 absolvoval na pražské FAMU obor režie. Tehdy také, při přípravě svého celovečerního debutu, kriminálního dramatu Místenka bez návratu, začal kouřit dýmku. Údajně kvůli zakrytí nervozity, aby měl dostatek času si při plnění dýmky a zapalování vše důkladně rozmyslet. Už pak nikdy ji neodložil, dokonce ani po infarktu.

Detektivky, Básníci a Holubi

Během 60. let a 70. let se věnoval tvorbě filmových detektivek, například Jeden z nich je vrah (1970), Případ mrtvých spolužáků (1976) nebo Kam nikdo nesmí (1979). Na počátku 80. let přišel velký zlom v jeho kariéře, kdy se přiklonil k lehčím, komediálním tématům. V roce 1980 vyšel lékaři Ladislavu Pecháčkovi debutový humoristický román Amatéři aneb Jak přichází svět o básníky. Kniha o tom, že „když je to poprvé, tak to není snadné” upoutala Kleinovu pozornost a spolu s Pecháčkem se pustili do psaní filmové adaptace. Nevědomky tehdy nastartovali cestu, která se (zatím) zastavila až v roce 2016.

Šťastnou ruku měl Klein i v obsazení hlavních rolí v čele s Pavlem Křížem a Davidem Matáskem. Dohromady Klein s Pecháčkem napsali šest dílů, tři vznikly před revolucí a další tři neméně vtipně a pohotově komentují dění po revoluci. Podle Pecháčkovy novely Dobří holubi se vracejí natočil Klein v roce 1988 stejnojmenné psychologické drama z protialkoholní léčebny. Snímek patří k režisérovým nejlepším počinům, nabízí herecký koncert několika českých matadorů a Vladimír Menšík v něm ztvárnil svou poslední roli.

Vážení přátelé, ano

V roce 1989 Klein převedl na plátno Pecháčkův humorný román Vážení přátelé, ano. Zachytil v něm až tragikomické „přežívání“ tehdejšího klasického pracujícího, jehož ve filmu představuje téměř padesátiletý inženýr Bohouš Fischer (Milan Lasica). Příběh o kouzelné absurditě doby se natáčel v reálných prostorách rakovnické továrny na kachlíky a také na zámečku Dřevíč u Nižboru. Klein ve snímku velice dobře vystihl tehdejší společenskou atmosféru, v níž se dalo přežít pouze s pomocí humoru a „švejkování“. Většina lidí v té době tzv. držela hubu a krok, přizpůsobila se nejen politickým poměrům, byť byly sebeabsurdnější, a snažila se nevyčnívat, žila si své obyčejné prosté stejné životy s „klidem na práci“.

Jen málokdo se vzepřel a pokusil se, nebo dokonce začal nějakým způsobem bojovat proti zaběhnutým pořádkům. A pokud ano, riskoval tím represe ze strany komunistických orgánů či „bdělých“ spoluobčanů. Lepší přece bylo přikyvovat a myslet si své. Povedená komedie ale měla premiéru v říjnu 1989 a zapadla ve víru revolučního dění.

Báječná televizní léta

Po roce 1989 se Klein začal více orientovat na televizní tvorbu. Jeho soutěžní detektivní seriál Hříchy pro pátera Knoxe (1992), jenž v každém svém dílu schovával jedno provinění se proti deseti pravidlům správné detektivky, zaznamenal veliký úspěch i pro svou invenční interaktivní povahu. Na kontě má i další televizní seriály: Manželská tonutí, Strážce duší, Cukrárna nebo pokračování veleoblíbené Rodinky autorky Fan Vavřincové. Ve své tvorbě myslel filmař i na nejmenší diváky a režíroval mnoho televizních pohádek (například Fišpánská jablíčka z roku 2008).

Přes sto milenek

Před lety v jednom rozhovoru Klein prohlásil: „Mám sto dvacet milenek. Miluji totiž dýmky a mám jich přesně sto dvacet. Hýčkám je, hladím, starám se o ně. Jinak ženu mám celý život jen tu jednu, původní profesí baletku. Raději jsem totiž natáčel filmy, než bych se ztrapňoval u jiných žen.“ Ženou jeho života je Silvera Rašková, kterou poznal, když mu bylo šestnáct let. Vzali se za vysokoškolských studií a vychovali dva syny.

KRISTÝNA PLHOŇOVÁ, JIŘÍ RENČ