Jak se vám natáčelo v márnici?
Bylo to hustý. Už samotné prostředí. Márnici ve strašnickém krematoriu, ve které jsme točili scény, kdy manželé David a Zdena jdou identifikovat své údajně mrtvé dítě, vládne pan Anděl, jenž má zcela jiný rytmus života než my ostatní smrtelníci. No, nevím, jestli slovo smrtelníci v tomto případě je ten správný výraz. (smích) Pan Anděl má vznešený, majestátní výraz, chodí rovně jako pravítko, pomalým krokem, protože ví, že není kam spěchat. Stejně se všichni sejdeme u něj. Prošli jsme takovými masívními dveřmi, kterými už muselo projet mnoho nebožtíků – a tam leželo pod plachtou dětské tělíčko. I když jsme věděli, že jde o rekvizitu, bylo to dost sugestivní. Na mě to naštěstí zase tak moc nepůsobilo, ale třeba Dana Morávková (hraje doktorku Zdenu Suchou) kouřila jednu cigaretu za druhou, ale byla fakt skvělá, že to ustála. Vzpomněl jsem si tam na příhodu, jak jsem v devatenácti letech kopal svému dědovi hrob.

To zní jako v gangsterském filmu…
A přitom šlo o situaci, kterou přinesl skutečný život. Nebo spíše skutečná smrt. Stalo se to u nás v Orlických horách. Náš děda zemřel o vánočních svátcích. Udělali jsme chybu, že jsme hrobníkovi z Klášterce zaplatili předem a on ty peníze vzápětí propil. Takže jsme den před dědovým pohřbem zjistili, že nemá vykopaný hrob. Táta tedy rozhodl, že ho musíme vykopat sami. A bylo určeno, že to mám udělat já. Hrobník, kterého jsme vytáhli z hospody, mi alespoň označil, kde mám kopat: „Tady je strejda, tady babička. Tak kopej a až na ni narazíš, tak to křupne! A pak mě zavolej,“ řekl a šel si lehnout do márnice. Byl to velice zvláštní zážitek, na který nikdy nezapomenu: kopal jsem až dlouho do noci, vyhazoval hlínu a nořil se stále hlouběji, až jsem najednou zjistil, že už jsem v jámě doslova pohřbený, protože se nemůžu dostat nahoru. Nakonec jsem se nějak vyšplhal s pomocí krumpáče a šel jsem vzbudit chrápajícího hrobníka. Pointa byla, že následující noc se prudce ochladilo a ráno byla zem zmrzlá na kost, takže už by ten hrob nevykopal nikdo.

Takže márnice a nebožtíci na vás nefungují?
Bububu na mě nefungovalo nikdy. Ale čeho jsem se jako kluk bál, byla klekánice. Možná proto, že nebyla nijak reálná, byla zkrátka divná.

V Ordinaci se zatím žádná klekánice nevyskytuje, ale zmizení dítěte je asi nejhorší zážitek, jaký může rodiče potkat… Funguje solidarita diváků seriálu s postavami a tedy přeneseně i s jejich představiteli?
Funguje a hodně. Dokonce i u lidí, u kterých vás to překvapí. Například jsem hrál v jednom divadle a pozval si mě ředitel. Šel jsem tam s očekáváními, co se stalo, a on se mě zeptal: „Pane Čenský, najde se ta Anička?“ Faktem je, že kamkoliv přijedeme třeba se zájezdovým představením, zjišťujeme, že lidi příběh manželů Suchých opravdu prožívají. Přitom my samozřejmě nesmíme nic z děje seriálu prozradit, takže všichni úspěšně mlžíme.

Ještě že po vás diváci také nechtějí recepty na léky, když hrajete doktora, protože jak známo diváci si často ztotožňují herce s jeho postavou…
Naštěstí znám jenom jediný recept – a to je recept kulinářský – na mariánský dort. Na ten jsem balil holky. Řekl jsem jim, že upeču dort, vyndám ho z trouby, zapálím ho, bude hořet, a když ho rozkrojíme, uvnitř bude zmrzlina. Ony tomu nevěřily, a tak jsem je pozval k sobě domů – a většinou jsem vyhrál.

Podělíte se o tak fenomenální „balící“ recept?
Jako všechno geniální je to velmi jednoduché. Vezmete polárku, opatláte ji piškoty, které nad ní vytvoří vrstvu, tu polijete sladkým sirupem, nejlepší je jahodový, na to ještě dáte sníh a šoupnete do trouby. Pečete, až všechno krásně zhnědne. Pak vyndáte, polijete rumem, který, když je teplý, krásně hoří a k tomu ještě voní, a oflambujete. A pak už jen zakrojíte, objeví se zmrzlina – a máte vyhráno.

Co dělá Jan Čenský, když nehraje doktora Suchého, nekope hroby a nepeče dorty?
Přiznám se, že tu druhou a třetí věc už jsem dlouho nedělal. (smích) Ale jinak teď hodně jezdíme na zájezdy s divadlem, což je agentura Harlekýn neboli Divadelní společnost pana Havlíčka. Střídáme zhruba devět představení a bezvadně to funguje. Mám také v rozhlase pořad My dva a čas, který se vysílá v neděli v devět ráno, kam si zvu zajímavé dvojice: například Láďu Freje s dcerou Kristýnou, Aleše Cibulku s Michalem Jagelkou… Možností je spousta: profesor a jeho žák, trenér a hráč a podobně. Kromě toho jsem nedávno dotočil film Špindl 2, kde hraju producenta, který je lehce sexuálním turistou.

Herci žijí množstvím životů svých postav. Jak se to všechno v jedné hlavě srovná?
Musíte mít v hlavě různé harddisky a umět přepínat z jednoho na druhý. Já mám výhodu, že se učím texty velmi rychle. Trošku to zavání fotografickou pamětí. A funguje na mě časový pres. Moje kolegyně Dana Morávková ho absolutně nesnáší, ale u mě je to naopak. Mě donutí k tomu, abych se vypjal k většímu výkonu. Každý to zkrátka máme jinak, ale dohromady se skvěle doplňujeme.

JIŘÍ RENČ