MALVÍNA PACHLOVÁ se narodila se 4. února 1991 v Mělníku. Vystudovala Pražskou konzervatoř. Již pátým rokem účinkuje v seriálu Ulice. Hrála v seriálech Cukrárna, Škoda lásky, Rapl či Temný Kraj. Je v angažmá Městského divadla Mladá Boleslav.

Pamatujete si na své první dny natáčení Ulice?
Na úplně první den si už nevzpomínám, ale pamatuji si počáteční pocity. Připadala jsem si velmi zvláštně, skoro nikoho jsem neznala a učila se, „kdo je kdo“ a „kde co je“. Taky jsem trochu nevěděla, co se sebou… (usmívá se) Musím ale říct, že je to moc milá vzpomínka. Od počátku jsem byla na place s Danem Brownem, který hraje Henryho, který mi postupně všechno ochotně dovysvětlil.

Jak dlouho trvalo, než vaše postava Šárky dostala výraznější dějovou linku?
Záleží na tom, co to znamená… Měla jsem hezkou příležitost, když nastoupil Standa Majer jako nový majitel hospody, a pak při příjezdu Maléřových do Prahy. Teď je ale moje linka s Martinem asi nejzásadnější. Dalo by se říct, že pro mě i moji postavu je Ulice docela poučná a má vývoj až teď.

Jak se vám točily scény, když Šárka procházela bossingem a sexuálním obtěžováním?
Myslím, že takové scény se netočí nikdy příjemně. Je to velmi citlivé a tak jsme k tomu taky přistupovali. Doufám, že si ničím takovým nebudu muset projít doopravdy…

Šárka v současnosti zažívá dějové eskapády milostného trojúhelníku. Jak vnímáte chování všech tří postav?
Musím říct, že rozumím všem třem stranám. Snažím se je pochopit. Pro nás je důležité, abychom byli schopni obhájit si postoj a jednání svých postav. Není to jednoduchá situace pro nikoho.

Bojovala jste někdy o nějakého muže?
Asi ne… Myslím, že jsem vždycky spíš byla tou, která čeká, až se muž odhodlá. (směje se) Nikdy jsem nebyla „balící“ typ ani jsem neměla lokty a neuměla si jít za svým přes mrtvoly.

Herci si někdy ve svých začátcích přivydělávají prací za barem. Patříte mezi ně?
Ano, samozřejmě! Když jsem studovala na konzervatoři, obsluhovala jsem v Hany Bany, naší milované konzervatoristické hospodě. Takže točení piva a nějaká ta kafíčka jsem už dělala před Ulicí. (směje se)

Dnes máte domovskou scénu v Městském divadle Mladá Boleslav. Jaká zdejší role patří k vašim srdcovkám?
Mám dvě životně zásadní představení – Tajemství a Teď mě zabij! V každém z nich hraji úplně odlišnou postavu a každá pro mě má významné místo v srdci. V Tajemství navíc stojím na jevišti s Dianou Šoltýsovou, což je pro mě excelentní herečka a mě ohromně baví, jak spolu vycházíme ze situace a jak toužíme po pravdě. Ve hře Teď mě zabij je nás výrazně komornější počet. Tam je ta pravda o to důležitější. Navíc kdyby u tématu „postižení a život s ním“ pravda nebyla, nefungovalo by to. Musím říct, že mám opravdu štěstí, s jakými herci mohu stát na jevišti. Tohle představení by měl podle mě vidět každý. A už tuším, že budu mít ještě třetí zásadní představení – Kočku na rozpálené plechové střeše. Ta bude mít premiéru v červnu.

Jak se na náročnou roli Maggie připravujete?
Každý den zkoušíme. Hodně času musím investovat i do drcení těch hor textu, ale moc mě baví se to učit i jen tak, což mě překvapilo. Vždycky se těším, až budu mít chvilku dát si kafe a učit se. Nikdy bych nevěřila, že tohle řeknu… (směje se) Celé zkoušení je zábavné a náročné zároveň. Mám radost, že mám vůbec možnost učit se z takových rolí a pracovat s režiséry, jako je například Petr Svojtka.

Co vás čeká zajímavého v příštích měsících?
Tradičně hlavně divadlo. Po premiéře Kočky začínáme rovnou zkoušet Šumaře na střeše a hrajeme až do začátku července, takže zatím nevidím dál než do premiéry. Moc se ale těším na léto a hlavně na volno. Žádnou dovolenou vymyšlenou zatím nemáme, ale doufám, že budu mít možnost někam odjet s Juanem (Malvíniným přítelem je kolumbijský filmař Juan David – pozn. red.) na dovolenou nebo třeba za rodiči do Kolumbie.

TOMÁŠ DASTLÍK se narodil 27. října 1975 v Pardubicích. Vystudoval brněnskou JAMU. Hned po škole se stal členem souboru Divadla Petra Bezruče v Ostravě. Jeho současnou domovskou scénou je Divadlo na Vinohradech. Zahrál si v seriálech Lynč, Specialisté, Detektivové od Nejsvětější Trojice atd.

Vzpomenete si, jaké byly vaše první dny v Ulici?
Jasně. Úplně první obraz jsem měl s Hanou Maciuchovou. Její osobnost ve mně samozřejmě vyvolala neuvěřitelnou nervozitu. Naštěstí pro mě paní Hanka při první ostré klapce lehce pozapomněla text, což mi paradoxně pomohlo. Uvědomil jsem si, že i ty nejvěhlasnější herecké hvězdy jsou jen lidé, kteří někdy něco spletou… Nervozita lehce ustoupila. Jinak, co se týká tohoto typu seriálu, točíme někdy i patnáct obrazů denně. Když to vynásobíte tak třemi až čtyřmi stranami textu na obraz, je to přibližně padesát stránek, které musíte umět v jeden den. Tohle se naučit musí zpočátku dělat potíže snad každému. Pamatuju si, že jsem se to učil třeba i deset dní dopředu. Teď už mám mozek natolik vytrénovaný, že případně i tuto sumu zvládnu naházet do hlavy, řekněme, za dvě hodiny den před natáčením.

Vaše postava Martina teď zažívá velké dějové eskapády…
Je to příběh ze života, který zase není tak neobvyklý. Ze svého okolí vím hned o několika případech, kde se děje nebo se dělo něco podobného… To se prostě stává. Je těžké soudit. Co se samotných postav týká, obecně si myslím, že se v daných situacích, do kterých se tento milostný trojúhelník dostává, odráží celá směsice možností, jak na dané zareagovat. To je dobře. Někdy jsou situace psané, aspoň pro mě, s lehkou naivitou, ale to se pro tento typ seriálu hodí.

Jakou z linek v Ulici vás hodně bavilo točit?
Pravidlem je, že čím konkrétnější a vyhrocenější téma, tím se lépe točí. Proto to bude znít asi cynicky, ale tento rozklad manželství kvůli Martinově nevěře, který Maléřovi právě zažívají, se točí opravdu dobře. Totéž bylo před časem s údajnou nevěrou Veroniky (hraje ji Hana Holišová – pozn. red.) s farářem Rybou. Oproti tomu například zranění Maléřovy ruky bylo konkrétní, a tedy dobře hratelné pouze na začátku. Toto téma se však táhne dějem už asi dva roky a bylo jaksi rozmělněno v nekonkrétnosti. Co je přesně s Martinovou rukou vlastně teď, kdy přišel o práci v dílně, protože ji má na jedné straně trvale hendikepovanou, ale na druhé může doma šroubovat, opravovat linku, skříně, psát na počítači, jíst příborem a podobně, nevím…

Právě skončilo vysílání série Detektivové od Nejsvětější Trojice, v čem pro vás byla tato práce nejzajímavější?
Byla úžasná hlavně tím, že se při natáčení utvořila vynikající herecká parta s Klárkou Melíškovou, Standou Majerem, Terezkou Voříškovou a panem Krobotem. Když točíte v průběhu několika let pětkrát třídílný televizní film, strávíte spolu už opravdu dost času a najdete si k sobě, v našem případě vřelý, vztah. I další postavy v jednotlivých dílech byly obsazeny skvělými lidmi. Na place probíhaly pořád nějaké srandičky, průpovídky, stále se tam něco dělo, což mám rád. Bylo například bezvadný, že jsme v Pěti mrtvých psech trávili pracovně velkou část v zoo mezi zvířaty. V Živých terčích jsme si zase zastříleli z kuše a ze sportovního luku. Prostě zážitky.

Jaký z příběhů Detektivů byl pro vás jako pro diváka a herce nejpůsobivější?
Neviděl jsem všechny, nemohu tedy srovnávat. Zajímavé ale bylo točit na střídačku s Honzou Hřebejkem a Viktorem Taušem. Každý z režisérů má jiné pojetí, a to jak režijní, tak co do charakteru postav jednotlivých vyšetřovatelů, vyznění situací, vážnosti nebo humoru i kamery. Na výsledku je to vidět.

Máte rok a půl starého synka Ondřeje. Co ho momentálně nejvíc baví a čím ho zaručeně zabavíte?
Momentálně nejraději listuje v knížkách a nechává si vyprávět o obrázcích. To já jsem jako dítě tedy nikdy neměl. A teď taky strašně blbne. Je pro mě perfektním parťákem na pitominy a herecký etudy. Když mu něco předvedu, ihned se neomylně chytne. Asi geny. Ženu jednou odvezou do blázince, jestli z něho vyroste další člen rodiny, který bere vše na lehkou váhu, i když se to zrovna nehodí. A také miluje vodu, což má zase po dědečkovi Dastlíkovi.

Co vás čeká zajímavého v příštích měsících?
V Divadle na Vinohradech premiéra Dürrenmattovy Návštěvy staré dámy v titulní roli s Dagmar Havlovou a v režii Jana Buriana. Jinak mám teď roztočené tři projekty v České televizi. Měl bych hrát ve filmu Muž, který stál v cestě v režii Ivana Fíly. A v říjnu si možná zahraju i ve filmovém hororu.

JIŘÍ LANDA