V seriálu pracujete na záchrance, dokážete rychle reagovat i v reálu?
V civilu mám většinou dvě extrémní polohy. Buď se pod tlakem rozhodnu rychle a bez delšího přemýšlení, což znamená, že většinou špatně. Nebo celou věc pečlivě zvažuju, hodnotím a váhám, a když mám konečně to pravé a skvělé řešení, tak už je pozdě… (směje se)

Co byste mi řekl o své roli v seriálu Modrý kód?
Role doktora Tomáška je zajímavá z hlediska jeho profesních schopností a suverenity, ale hodně mě zaujal i jako typ člověka – trochu samotář, spíš single, své soukromí moc nezveřejňuje a nebaví se o něm vlastně ani s těmi nejbližšími. Jeho vlastní emoce a vztah k lidem jsou spíš rezervovanější. Takže zpočátku hned zjistíme, že je to velmi schopný, zkušený a razantní doktor, ale o něm samém vlastně nevíme nic moc. Má tedy svá tajemství.

Zajímavá je jeho náročná doktorská minulost…
Vzhledem ke zkušenostem z misí s Lékaři bez hranic má k tomu běžnému životu, na který dost často nadáváme a stěžujeme si, úplně jiný vztah. Umí si vážit všedních věcí, být spokojený s tím, co je, neřešit zbytečnosti a nevidět problémy na každém rohu – zkrátka jako člověk, co měl možnost poznat kruté pravdy našeho světa a skutečnou bídu, bolest a utrpení.

Se svou hereckou kolegyní Sabinou Laurinovou se znáte ze společných studií, kolikrát jste spolu točili?
Před kamerou jsme se potkali už jednou. Byla to jakási ladovská vánoční série, já jsem hrál kocoura Mikeše, Sabina nějakou roztomilou venkovskou dívku… Víc si bohužel nepamatuju. A kdyby mi tohle všechno nedávno Sába nepřipomněla, tak nevím ani to. Takže spolu vlastně „partneříme“ po téměř třiceti letech, co jsme ze školy venku, poprvé. Máme zatím hlavně kázeňský problém – jak se zklidnit, když zabředneme do školních vzpomínek a dusíme se smíchy, zatímco ateliérem se už po několikáté ozývá: „Akce! Sašo, Sabino, akce! Kde jste? Proč už nejdete? Vy neslyšíte vysílačku?!“

Máte dost plný herecký diář, co vás čeká v nadcházejících měsících?
Hlavní těžiště mé práce je v angažmá v pražském Národním divadle. Od září budu zkoušet s uměleckým šéfem a režisérem Danem Špinarem krásnou a náročnou věc od slavného Thomase Bernharda, zahraju si ve Stavovském divadle v komorním obsazení s kolegyněmi Lucií Juřičkovou a novou členkou našeho souboru Zuzanou Stivínovou. Hned poté mě čeká zkoušení na Nové scéně Národního divadla s druhým kmenovým režisérem Janem Fričem. Už se nemůžu těchto svých premiér dočkat.

Za roli Mefista z inscenace Goethova Fausta v Národním divadle jste získal Cenu kritiky. Říká se, že co se líbí kritikům, nemusejí diváci. Mají se tedy bát přijít?
Ano, diváci, a nejen oni, by se Mefista – tedy ďábla – měli opravdu bát a dávat si na něj velký pozor. Ve Stavovském divadle ale máme na Fausta stále plno, Mefisto bere Fausta na cestu po světě kamionem, který je kromě jiných parád opravdu pravý a máme ho celý na jevišti. Takže jestli seženete vstupenky, přijďte se podívat.

V Návštěvě, kterou pro změnu hrajete na Nové scéně, jste hodně v kontaktu s publikem. V čem je pro vás toto představení odlišné od jiných?
Návštěva je specifický kousek – diváci jsou s námi na jevišti, opravdu jsou u nás na návštěvě, hrajeme mezi nimi, face to face, je to mimořádný, intenzivní a oboustranně radostný zážitek. No řekněte, kdy můžete přijít na návštěvu k Prachařovi, Matáskovi, Pavelkovi a Rašilovovi v jeden večer současně? (směje se)

Přes léto vás čeká Zimní pohádka na Letních shakespearovských slavnostech…
V Zimní pohádce mám opravdu exkluzivní shakespearovskou roli – hraju v ní Polyxena, krále Bohemie, takže českého krále! Atmosféra Míčovny Pražského hradu je neuvěřitelná a divácké ohlasy i každoroční zájem tomu odpovídají. A měl jsem zatím vždy štěstí na počasí, opravdovou průtrž jsem za ty roky totiž zažil naštěstí jen jednou v Bratislavě.

Vaše manželka Lída je také herečkou. Neplánujete spolu nazkoušet nějakou inscenaci?
Určitě ano a těšíme se, že si spolu zahrajeme. Lída se teď po mateřské pomalu vrací do práce – do svého domovského souboru X-10 a zkouší bezvadnou komedii Vzpoura nevěst, která bude mít premiéru v Divadle Palace. Takže naše společné účinkování je na řadě hned potom. Ale jsem rád, že je teď Lída hlavně pečlivá a milující máma a je nejvíc doma s Maruškou, tak na ni moc nepospíchám.

Marušce je dvacet měsíců, co všechno už ve svém věku zvládá?
Maruška zpívá, tančí a hraje na hudební nástroje. Vzhledem k tomu, že se v ní spojuje moje hudební dispozice s valašským temperamentem mojí ženy Lídy, a navíc jsme oba herci, není se asi čemu divit. Je taky jako holčička velmi emocionální, proto kromě záchvatů radosti a nadšení ráda zažívá i jiné pocity. Třeba ji zaujal strach, takže když ji to popadne, začne bez příčiny chodit po bytě s vykulenýma očima, vzdychat, schovávat se za nábytkem a šeptat: „Bojíš, bojíš, bojíš…“ Náš poslední hit a hlavně úspěch mé ženy je, že jsme úplně přeskočili nočník a Maruška si řekne a chodí rovnou na záchod. Už je tedy skoro bez plín. V necelých dvou letech celkem pohoda. A to máme bezva plenky… (směje se)

Co spolu podnikáte nejraději?
Mám rád výlety na kole. Respektive koloběžkovýlety. Náš oblíbenec a kamarád Marek Kostka totiž vymyslel koloběžku s dětskou sedačkou. Jezdíme ale opatrně, dost se totiž bojím, a vesměs jen po místech, kam nemůžou auta a kde ani nechodí moc lidí. Maruška sedí, rozhlíží se a i já si pak takovou procházku pořádně užiju. Jen s kočárkem je to nuda.

Kam s rodinou plánujete vyjet na prázdniny a kam se vždycky rád vracíte?
Už od dětství miluju Valašsko, můj táta byl kameraman a myslivec, takže když kdysi na přelomu 70. a 80. let točil seriál Stříbrná pila, já si tam udělal spoustu kamarádů a trávili jsme tam každé léto aspoň čtrnáct dnů. Řízením osudu se stalo, že když jsem poznal svou nynější ženu, zamiloval jsem se do undergroundové herečky v centru Prahy, a až po nějaké době jsem zjistil, že pochází ze Lhoty u Vsetína – z milovaného kraje mého dětství. Takže teď tam vyrážíme za rodiči a naše Maruška tam má úžasnou babičku a dědečka. A když zbude vzhledem k natáčení Modrého kódu a hraní na Hradě čas, rád bych k moři, které miluju. Stačí mi Evropa, nejlépe Korsika nebo Sicílie.

Maruška je vaše třetí dcera. Jak se ségry skamarádily?
Holky jsou už dospělé, starší Josefíně je pětadvacet a mladší Antonii jednadvacet, takže jsou ve fázi rozletu a hledání si vlastního života. O to jsem radši, že mají ze ségry radost, že jim to přijde fajn a že když to jen trochu jde, chtějí být s ní.

Je velký rozdíl být tátou před dvaceti lety a nyní?
Stále je to perfektní pocit, je hezké ho znovu prožívat. Holky, se kterými jsem pořád v kontaktu, si žijí svým životem a já se holt musím smířit s jejich dospělostí, což není tak úplně jednoduché, jak jsem si myslel. Ale k vaší otázce. Tehdy jsem byl mladý, fresh a měl jsem možná víc energie, ale teď zase můžu stavět na zkušenostech a díky tomu mi zbývá víc energie na jiné věci. Teď už také umím daleko líp přepínat mezi prací a soukromím.

Saša Rašilov
Narodil se 26. července 1972 v Praze. Pochází z umělecké rodiny, jeho mladší bratr Václav je také herec. Jejich otcem byl kameraman Saša Rašilov a dědou herec Saša Rašilov starší. Vystudoval DAMU, nyní je v angažmá pražského Národního divadla. Jeho první ženou byla herečka Vanda Hybnerová, s níž má dvě dcery, Antonii a Josefínu. Se současnou ženou Lídou Němečkovou Rašilovovou, která je též herečkou, má dcerku Marušku. Zahrál si v nespočtu televizních filmů a seriálů. Mezi ně patří například Doktor z vejminku, Labyrint, Temný Kraj, Modrý kód, Dokonalý svět, Rodinná pouta.

JIŘÍ LANDA