Herec, spisovatel, režisér, libretista, skladatel, textař, grafik, scénograf a kostýmní výtvarník, a navíc ředitel kultovního divadla. To je Jiří Suchý, legenda české kultury, která ovlivnila několik generací. Sama Olga Sommerová předesílá: „Mým cílem bylo vytvořit film o životní cestě muže, který kromě toho, že svoje nadání zasvětil divadelní a písňové tvorbě, žil také svůj osobní a občanský život. Chci ho představit nejenom jako komika, ale i jako člověka, který se musel poprat s nepřízní režimu i osudu.“

Zvážíme-li rozsáhlé a mnohostranné celoživotní dílo Jiřího Suchého a k tomu barvitý osobní příběh, muselo pro vás být nesmírně těžké rozhodovat se, co z toho do omezené plochy filmu vměstnat. Našla jste na tuhle zásadní otázku nějaký klíč?
Máte pravdu, to obrovské, svým rozsahem neuvěřitelné dílo pro mě bylo noční můra. Věděla jsem od začátku, že se musím nemilosrdně rozhodnout, která Jiřího tvorba ve filmu bude, a která ne. Jestliže někdo tak vášnivě píše šedesát let písně, poezii a divadelní hry, potom takové dílo narůstá jako kaše v pohádce Hrnečku, vař. Navíc jsem Jiřího dílo svázala s jeho životním příběhem, a ten byl mnohovrstevný i dramatický. Předčasně ho opustili kongeniální Jiří Šlitr a milovaná manželka, která byla jako scénografka a kostýmní výtvarnice jeho kolegyní, navíc blízkou a inspirativní bytostí, s níž vedl tvořivý dialog.

Určitě jste měla tvorbu a život Jiřího Suchého podrobně nastudované. Zbylo v tom hledání v materiálech a archivech, a především osobních rozhovorech místo na překvapení?
Přečetla jsem knihy o něm i od něho, viděla jsem všechny filmy, které o něm byly natočeny, prodírala jsem se sumou filmových archivních materiálů. Byla jsem připravena jako do boje. Při natáčení jsem se dozvěděla věci, které jsem nemohla nikde vyčíst, a v každém dalším natáčecím dni se objevilo nové poznání. A taky legrace. Humor je pro Jiřího Suchého pramen, se kterým je bytostně spjatý. Nemůže bez něj žít a tvořit. Krom toho jsem zjistila, že Jiří je hodný člověk a geniální tvůrce.

V celé tvorbě Jiřího Suchého se odráží velký úsek 20. století. Co jste cítila, když před vámi defilovaly všechny ty slavné i pozapomenuté archivní melodie. Nostalgii, radost, smutek z letícího času?
Ocitla jsem se v mladých letech, ale především jsem cítila radost, kterou básnické texty s překvapivými rýmy, vtipným příběhem a jedinečnou Šlitrovou i Suchého hudbou vzbuzují. Jednou z posledních scén filmu je vystoupení Jiřího Suchého na kultovním festivalu Trutnoff v roce 2014, které natočili moji bývalí studenti Marek Sklář a Marián Polák. Obrovský amfiteátr zaplněný mladými lidmi zpíval spolu s Jiřím jeho píseň Pramínek vlasů. To, že si lidé všech generací zpívají u táboráku jeho a Šlitrovy písně, aniž často vědí, od koho jsou, znamená, že zlidověly, a to Jiří Suchý považuje za nejvyšší poctu.

Jiří Suchý: Moje smíšené pocity
„Chtěl bych se z dokumentu dozvědět to, co jsem se vlastně dozvěděl: Co si asi o mně myslí Olga Sommerová. A potěšilo mě, že mě trochu přeceňuje, takže z toho vycházím jako ušlechtilý muž… A jaký jsem měl pocit, když jsem si připomněl všechny ty písničky? Říká se tomu smíšené pocity. Radost, nostalgie, smutek – to všechno jsem zaznamenal, ale protože to všechno bylo po sedmdesát let mé písničkářské práce součástí mého života, naučil jsem se na to nahlížet jako na cosi, s čím se musí počítat. Ty pocity se při projekci filmu dostavily, ale necloumaly se mnou. Spíš jsem je pokorně vnímal.“

HELENA HEJČOVÁ