Všech sedm Českých lvů za posledních dvaadvacet let dostal zcela právem. A stejným právem se stal letos, v šestasedmdesáti letech, laureátem Ceny prezidenta MFF KV za mimořádný přínos české kinematografii.

Tvář kameramanů bývá skrytá. Mluví za ně obraz. Není tomu jinak ani u Vladimíra Smutného. Ale stačí vyslovit Tmavomodrý svět, Zánik samoty Berhof, Smrt krásných srnců, Kolja, Obecná škola, Po strništi bos atd. Jeho kameramanské oko je naprosto originální a nezaměnitelné! Třebaže není jeho tvář tak známá, jako jsou obličeje herců a režisérů, udělal toho pro český film víc než dost.

A jak se vlastně rodí elitní kameraman, který řemeslo povýší na opravdové umění? Podle Smutného za tím kupodivu stojí třeba i četba. „Beru se jako vypravěč příběhů a příběhy vyprávím obrázky,“ nechal se slyšet v pořadu Na plovárně. „Abych měl co vyprávět, potřebuji ale ony příběhy a ty mně dělají problémy. Když ale čtu knížku, dokážu si je představit. Já ty příběhy vidím.“

Rodinné předurčení

Jeho tatínek byl fotograf a strýc se živil jako kameraman krátkometrážních filmů. Přesto cesta pražského rodáka ke kameře zabrala nějaký čas. Už od malička každopádně Vladimír Smutný miloval fotografování, což mu ostatně zůstalo dodnes. Svoji profesi si pak vybral ve věku patnácti let. Přemostěním k dalšímu vzdělání se tehdy stalo večerní studium elektrotechnické průmyslovky. A byť vystudoval režii na FAMU, byly jeho začátky docela složité.

Jako nestraník měl ve skupině prověřených kádrů sotva šanci vyniknout na první dobrou. I z toho důvodu šel dělat fotografa do pražské holešovické Tesly a zároveň se mohl zocelovat v profesi kameramanské jako tzv. švenkr (ten, kdo ovládá pohyb kamery, asistent kameramana) u Krátkého filmu Praha. Postupně se propracoval do pozice pomocného kameramana až na Barrandov, kde se mohl učit na filmech Františka Vláčila, Miloše Macourka, Václava Vorlíčka anebo v protiválečném historickém dramatu Martina Hollého Signum laudis. Jeho největší chvíle slávy měly přijít až později.

Zvědavost a láska ke starým časům

Film Zánik samoty Berhof režiséra Jiřího Svobody podle stejnojmenné předlohy spisovatele Vladimíra Körnera nebyl v roce 1983 první film, který natočil samostatně (první byl Poslední vlak režiséra Júlia Matuly). Na „vidění“ Vladimíra Smutného ale rozhodně výrazně upozornil. Sám kameraman tento drsný a syrový snímek dodnes považuje za jeden ze svých nejoblíbenějších. A podobně hovoří také o poetické Smrti krásných srnců, kterou v roce 1986 natočil s Karlem Kachyňou.

Opravdu se však do kameramanské tvorby položil až po revoluci, především pak zásluhou dlouhodobé spolupráce s Janem a Zdeňkem Svěrákovými. Jeho očima jsme se mohli dívat na Kolju, Tmavomodrý svět, Vratné lahve, poležel si na mechu s Kukym, procestoval pohádkový svět se Třemi bratry a prošel se i Po strništi bos, aniž u toho používal švenkry a další pomocníky. Rád si totiž vše tvoří sám. A jako kameramanský univerzál je schopen natočit v podstatě jakýkoli žánr.

Na kontě má za svoji kariéru přes padesát snímků. Jen si občas stýská, že nástup moderních digitálních technologií vzal kinematografii část její magie a obrazu jeho hebkost. I s tímto vývojem se ale Vladimír Smutný dokázal vypořádat. Nikdy ho totiž nepřestalo bavit se učit. A také z toho důvodu se nyní můžeme těšit na brzký příchod jeho nového snímku, který momentálně natáčí s režisérem Václavem Marhoulem. Drama o holocaustu Nabarvené ptáče, vznikající podle jednoho z emocionálně nejintenzivnějších románů všech dob, natáčí černobíle, což je pro Vladimíra Smutného víceméně nové. Premiéry tohoto ambiciózního snímku se ale nedočkáme během festivalu, nýbrž až na konci září. To už bude mít kameraman doma vystavenou festivalovou sošku, kterou si zaslouží jako málokdo jiný – převezme ocenění Cenu prezidenta MFF KV.

DANIEL STORCH