Máte pocit zadostiučinění?
Nemám čas ho cítit. Pracuju, telefonuju, esemeskuju, zařizuju, ležím týdny v mailové poště… Tisíc sedm set mailů za poslední tři týdny. Dnes jsem jich vyřídil devadesát. A další jsou určitě na cestě.

Film si žije svým životem.
Tak nějak. Valí se jak kameny od Rolling Stones. Nejde jen o Benátky nebo Toronto, na které navazuje pražská premiéra. Dnes mi přišla nabídka, že chtějí film na festival do Petrohradu. Zjistil jsem si, že není putinovský, tak snad dobrý. Pak festival ve Vancouveru, Londýně, Varšavě, Chicagu…

Fakt, že vám Ptáče vzali do Benátek, jste tajil přes čtvrt roku. Jak se vám to povedlo?
Bylo to příšerný.

Vy jste lidem normálně lhal. Mně taky.
Já vím. Pardon. Kdyby se nikdo neptal, mohl jsem to jen tajit. Ale vy jste se všichni ptali! Bylo to peklo. Jenže já dostal příkaz od ředitele Benátek, že musím mlčet do příslušného termínu. Dali mi to vědět proto, abych se mohl připravit na účast.

Musí to být zvláštní pocit sedět tu ve skrovné chatě na Slapech, s vojenským džípem a průtrží mračen v zádech a psát si s managementem jednoho z nejprestižnějších festivalů světa.
Trochu je. Ale zvládám to. Přece nebudu sedět s hlavou v dlaních a plakat nad zahlcenou mailovou schránkou.

Prý budete muset zaplatit stotisícovou VIP party po projekci. Máte na ni?
To byla jedna z věcí, o které jsem neměl tušení. Je pravda, že informace padla už v květnu v Cannes, kdy mně při osobní schůzce ředitel festivalu Alberto Barbera řekl: „Václave a taky nezapomeňte udělat večírek.“ A já na to: „Jaký večírek?“ A on, že se to týká každého soutěžního filmu a že to patří k bontonu. A to byl jen jeden z prvních problémů, které jsem musel začít řešit. Ale vypadá to, že vše pokryjeme. Přispělo ministerstvo zahraničí, innogy, a dokonce několik soukromých českých produkcí.

V Benátkách vás čeká velký triumf. Užijete si ho?
Abych byl upřímný, kvůli slávě a večírkům to nedělám.

Kvůli čemu to děláte?
Prostě jsem to chtěl natočit.

Moment, kdy stanete před aplaudujícím publikem, bude silný. Už rozplakal mnohé.
Víte, co je má největší emoce? Že se z úspěchu raduje můj český tým a herci. To, přiznám se, vyloudí šťastný úsměv i na mé jinak zachmuřené tváři. Protože uživit se dnes ve filmu znamená brát všechno. Tady si lidé nemůžou vybírat. Jako třeba Stellan Skarsgaard nebo Harvey Keitel. Čeští herci berou všechno, protože by se jinak neuživili. Seriály, zájezdová představení, dabingy, rozhlas. Lidi si běžně myslí, kdoví kolik nemají peněz. Jenže skutečnost je tak hořká, že musí pořád pracovat, aby si na sebe vydělali. Jsem moc rád, že tenhle film jim dal pocit, že jejich práce měla a má smysl. To je pro mě nejlepší odměna.

Vzpomenete si, kdy jste si u Kosinského knihy řekl: Tohle chci natočit?
Přiznám se, že konkrétní měsíc ani rok si nepamatuju. Ale musel jsem ji přečíst ještě před Tobrukem. Já totiž čtu neustále. Tři čtyři knihy za měsíc. Teď třeba Timothyho Snydera, špionážní román a básně. Ale pamatuji si, že někde na třetí stránce jsem si říkal sakra, to by byl film! Nevěděl jsem, o čem bude, ale cítil jsem sílu téhle předlohy.

Která ve vás zrála.
Ano, tak nějak. Po Tobruku na mě začala vyskakovat jak čertík z krabičky. Pink. Já ho tam nacpal zpátky a on zas pink. Za pár dnů totéž. Pořád se na mě šklebil. Uvědomil jsem si, že mě hned tak neopustí a čertíka zpátky nestrčím, tak jsem ho nechal být. Vyhodnotil jsem to ovšem tak, že práva na tuhle slavnou knihu stejně nemůžu získat. A že mě to třeba časem přejde.

Jenže nepřešlo.
Ne, čertík zlobil. Tak jsem nakonec napsal právníkovi Petru Ostrouchovovi, ať zjistí, kdo má práva ke knize, on to za delší čas zjistil, já do Chicaga napsal, a řekl si, že mám klid, protože stejně neodepíšou. A konečně nacpal čertíka zpátky do krabice. Jenže oni odepsali. A tak to začalo.

Kolikrát během těch deseti let jste zapochyboval?
Dvakrát těžce. Pokaždé právě kvůli penězům. Zkuste si představit, jak strašně po něčem toužíte, a dva roky se vám každý den nedaří. Prohrával jsem všude, venku i doma. V Česku jsem oslovil 174 firem, sešel se s desítkami lidí, kteří mě nakonec stejně zadupali do země. Mně nevadí, když někdo řekne: ne. Jsou to koneckonců jejich peníze. Ale musí to říct a ne se pak schovávat a nekomunikovat. To ponížení bylo děsivý. Bere vám víru, energii, čas, sebeúctu. Až po dvou letech to zlomil významný vstup podnikatele Eduarda Kučery.

Kde se ve vás ta houževnatost bere? Armádní zkušenost?
Bože ne… Ne! Proč mi tu vojnu, toho majora, pořád všichni podsouváte? Copak jsem byl na FAMU voják?

No, váš dril herců před Tobrukem se stal proslulým. Dodnes se jim o tom zdá.
Ano, při Tobruku už jsem v armádě byl. Ale byl jsem vojákem na baterky. Teprve po něm jsem začal opravdu sloužit u jednoho bojového útvaru. Vyzní to hloupě, ale moje pevná vůle je má vrozená vlastnost, kterou jsem asi zdědil po předcích. Jsem buldok. Nemůžu za to. S armádou to nemá nic společného.

Když jste balil holky, tak se to taky projevovalo?
Ne, to je jediná oblast, kde to neplatí. Buldočí povaha se týká praktických věcí, toho, co člověk musí v životě vydržet. Ne citů a vztahů. Tam jsem stejně silný, slabý a zranitelný jako kdokoli jiný.

Za co vděčíte rodičům, přemýšlel jste někdy o tom?
Táta mě přivedl ke skautu a sportu. Který je vlastně pro rozvoj pevné vůle důležitý, když tak o tom přemýšlím. Sport vás učí nikdy se nevzdávat, učí vyhrávat i prohrávat. Jsou chvíle, kdy se vám nechce. Sakra nechce. A přesto musíte. Jít to zkusit znovu. Zase. A pak zase.

Jak zasáhlo ptáče do vašeho života? Změnilo vás?
Změnilo. Sáhl jsem hodně hluboko do sebe. Zatížil jsem se poznáním věcí, které jsem do té doby možná cítil, ale nedal jim prostor. Vlastně už to trochu přišlo s Tobrukem.

Jakých věcí?
Určení si priorit. Třeba že už nechci točit komedie.

Potřebujete dát lidem závažnější výpovědi? Třeba proč jsme zlí? Jak jste si na to během natáčení odpověděl?
Já to potřebuji. Už mě prostě zajímají jiné věci. Ano, třeba to, proč dokážeme být někdy tak zlí. Myslím, že to v sobě máme. Všichni bez výjimky. Ale jsme i dobří. Záleží na situaci. Načetl jsem kvůli ptáčeti řadu odborných knih.

Například?
Nejvíc mi dala publikace amerického profesora Philipa Zimbarda. Půlku profesního života věnoval zlu. Jak se rodí, proč vzniká, kdy se projevuje. Dokázal, že je zakódováno v každém z nás. Závisí na situaci, možnosti a beztrestnosti. Jedno, jestli jste mladý, starý, vzdělaný či ne. Dokázal to svým stanfordským experimentem s partou studentů, které rozdělil na vězně a bachaře. Za osm dnů to musel zastavit, i když projekt měl trvat tři týdny. „Bachaři“ začali své kamarády mučit. Tahle to s námi je.

Čím se dá zlu čelit?
Citem, láskou, empatií. Zní to jako klišé, ale tak to je. Láska zmůže spoustu věcí. A moc jí mezi lidmi teď není.

Ptáče evidentně čekalo na svůj čas. Společnosti evropských zemí se radikalizují, vře to ve Francii, Německu, Maďarsku, Polsku…
Nesmíte se tím nechat pohltit. V první řadě musí člověk bojovat se sebou. Aby se nenechal svést ke stejné nenávisti, protože pak by vás teprve opravdu dostali. Já třeba taky nechápu, proč lidé volí Zemana. Ale nesvádí mě to k tomu, abych k nim choval zášť. Nebyl bych schopen diskutovat a naslouchat. Člověk by tohle měl umět. Jinak je ztracený.

Co byste rád, aby váš film publiku dal?
Otázky. A není jich málo. Já na ně nepřináším odpovědi. Neříkám, co je správné, co ne, nikomu neukazuju cestu. Je na divákovi, pokud tedy bude chtít, hledat odpovědi sám.

Třeba zamyslet se nad vlastní nesnášenlivostí?
To by bylo ideální. A třeba i nad jinými věcmi.

Může ještě po ptáčeti přijít silnější filmový příběh?
Nevím. Nevím, co mě čeká. Nevím, jestli ještě natočím nějaký film. Některé lidi znervózňuje, že neví, co bude. Mě ne. Patřím k těm, kterým nevadí, že neví, co bude za dalším rohem domu, který se jmenuje osud. Ba naopak.