Pro mnohé je dnes Alfons Mucha přežitý secesní kýčař. Jak jste na něj nahlížel vy a co rozhodlo, že jste se do filmu pustil?
I u nás doma visely na zdi jeho plakáty a lezly mi trochu krkem. Rozhodly dvě věci – jednak tým, se kterým jsem film mohl dělat, počínaje Martinem Polákem z České televize, s nímž už jsem spolupracoval na dokumentu Jako bychom dnes zemřít měli, a konče producentem Ondřejem Beránkem, se kterým jsem se pracovně potkal poprvé. Za druhé možnost natáčet v proslulém hradčanském bytě, který je pro mě zosobněním Muchova světa. Bez něj by to nemělo smysl. Klíčové byly také dosud nepublikované spisy – deníky, korespondence a autobiografie, které jsme dostali velkoryse k dispozici. John Mucha nás všude pustil, i když trochu se skřípěním zubů. I pod tímto vlivem jsme pak ve studiu zbudovali repliku opulentního Muchova ateliéru v Paříži.

Co nového jste během práce o Muchovi objevil?
Byl jsem až překvapený, kolik toho bylo. Netušil jsem třeba, do jaké míry žije v tvorbě dnešních umělců – od Japonska po Ameriku. Nebo nakolik jeho plakáty s květy ovlivnily styl hippies. Také se přátelil s bratry Lumiéry - i to nás ovlivnilo ve stylu uchopení filmu.Podnětných kontextů bylo víc včetně toho, že mi během práce došlo, že jeho životní projekt Slovanská epopej provází smolný osud. Už Josef Čapek kdysi napsal fejeton Kam s ní?

Bylo těžké vymyslet klíč k vyprávění jeho příběhu?
Věděl jsem od začátku, že nechci klasický životopis, žádné mluvící hlavy historiků. Struktura našeho filmu je trochu těžší, to přiznávám, ale o to větší dobrodružství to bylo. Chtěl jsem vyprávět Alfonse Muchu přes útržky vzpomínek, očima jeho syna Jiřího. Díky němu se dozvídáme, jaký byl, jak vnímal své umělecké poslání, jak silný a obětavýbyl vlastenec i jaký měl vztah k ženám, že se jich vlastně bál.

Kontroloval vnuk John Mucha natáčení? Bývá v toto směru dost přísný.
Byl ostražitý, ale nic nám nediktoval. Tři dny natáčení v jeho hradčanském bytě byl samozřejmě asi trochu nervózní. Třicetičlenný štáb pobíhal se stativy, lampami a vším tím brajglem mezi originály nejen Alfonse Muchy, kterých je byt plný. Zažili jsme s ním i jednu kuriozitku.

A to?
Při natáčení jedné dosti ožehavé scény, kdy představitel Jiřího Muchy leží v posteli po nějakém mejdanu se dvěma nahými dívkami, jsem najednou cítil, že mi někdo dýchá na zátylek. Byl to John a sledoval, jak režíruju „jeho nevěrného tátu“. Trochu jsem ztuhl a křečovitě se na něj usmál. Ale on mi povídá: „Romane, můj otec by nikdy nepoložil láhev s červeným vínem na klavír!“ Dost se mi ulevilo…

Nashromáždili jste pro film spoustu materiálu, všechna čest. Je něco, co muselo při sestřihu ven a co vás mrzí?
Měli jsme exkluzivní přístup k řadě archivů, byla radost s nimi pracovat. Určitě mohly ve filmu být i další fakta, mě osobně mrzí asi nejvíc informace o tom, jak byl zodpovědný vůči svým milenkám. Jisté Francouzce posílal tajně pravidelně apanáž poštou až do své smrti. Není o tom hmotný doklad, měl jsem v plánu, že to udělám formou animace, ale už se to nevešlo. I tak má dokument hodinu a třičtvrtě.

Je známo, že Mucha byl i zednářem. To musel být také silný motiv, který se dal rozvést.
Určitě. Ale jak říkám, měli jsme určitou ideu a šli jsme podle ní. Tenhle fakt ve filmu zazní včetně různých obrázků a zmínky o mecenáši, hraběti Khuenovi, jenž ho podporoval na pařížských studiích. Točili jsme v Paříži v centru zednářské lóže, kde Mucha kdysi složil svůj slib, užíváme jejich archivy týkající se malíře.Nějakou energii a čas jsme tomu tedy věnovali. Na pražské premiéře byl jistý člen zednářské lóže a potěšilo mě, když mi přišel říct, že se mu film líbil. Tu strohost nebral nijak fatálně.

Takže byste si pověsil Muchu do bytu?
Musím přiznat, že jsem ho pro sebe objevil jako úplně jiného člověka. S velmi revolučním výtvarným pojetím na jeho dobu. Mám na chalupě jeho Věk moudrosti z plánovaného triptychu, který nedokončil. Bohužel to není originál. (Ale aspoň mě nevykradou).

Poslední dobou točíte spíše dokumenty. K hrané tvorbě se už nechcete vrátit?
Nezanevřel jsem na ni. Spíš nebyl čas, chodily nabídky vesměs na zajímavé dokumenty. Ale mám s Milošem Doležalem, spisovatelem, který se tématu dlouhodobě věnuje, rozpracovaný projekt o Josefu Toufarovi pro kina. Třeba se nám poštěstí ho realizovat.