„Mé přehlídky jsou o sexu, drogách a rock’n’rollu. Chci dělat rozruch a působit husí kůži. Chci infarkty, chci záchranky,“ to jsou slova Alexandera McQueena, jednoho z nejslavnějších módních návrhářů, jež svého nositele vystihují asi více než obšírný popis v encyklopedii. Přesvědčit se o tom můžete ve filmu s prostým titulem McQueen, jenž právě vstupuje do kin.

Stejně pregnantně jako o své práci smýšlel „hodný kluk z East Endu“, jak si ve filmu říká, i o cestě, jež ho měla dovést k cíli živit se módou. Látky si platil z peněz ze sociální podpory, šil jehlou a statečně čelil ironickým poznámkám na adresu svého buranství.

Budit emoce

„Jestli jsem ve vás nevyvolal emoce, pak jsem svou práci odbyl. Z mých přehlídek se nechodí jako z nedělního oběda,“ předsevzal si. A krédu dostál. Pracoval s peřím, hologramy, rohy a kostrami zvířat, proutím, uniformami, efektními světly, odvážnými tvary. Jeho trychtýřovité bílé šaty stříkané barvami přímo na scéně a minidramata modelek budily úžas.

Ve 27 letech stanul v čele Givenchy, dělal 14 kolekcí ročně. Jeho modely uchvátily celebrity od Lady Gaga až po Sarah Jessicu Parker. Sledovat film o tomto mladíkovi z londýnské dělnické čtvrti, jemuž osobní traumata patrně ukrátila život, je zážitek.

Asi nejznámější evropskou návrhářkou je Coco Chanel. Rebelka, které dobové konvence bránily volně dýchat a jež se s rozkoší oblékala do košil svých milenců, bude už napořád vzorem ženy, která změnila svět módy.

Ženám dala kalhoty a pánský styl oblékání vůbec a navzdory silným námitkám dokázala, že i v tomto outfitu mohou mít šarm. A do kosmetiky přinesla sebevědomou vůni dodnes známou jako Chanel.

Filmový život jí vdechly různé herečky (mimochodem je mezi nimi i Barbora Bobulová v koprodukčním televizním snímku z roku 2008). Zatím posledního zpracování se ujala ve filmu Coco (2009) Francouzka Anne Fontaine, jež obsadila do titulní role Audrey Tautou, která působí křehčeji než její reálný předobraz.

A pak je tu Gia. Vynikající kontroverzní drama z produkce HBO (1998) nahlížející pro změnu do světa modelek, jež dalo mimořádnou příležitost Angelině Jolie. Životopisný film o slavné italské modelce Gii Marii Carangi natočil Michael Cristofer, držitel Pulitzerovy ceny, který je i spoluautorem scénáře.

Herečku pojila s Giou kromě fyzické podobnosti zkušenost z modelingu a také sklony k sebedestrukci a záliba ve společnosti spiritualisticky zaměřených přátel. Role jí právem vynesla od kritiků Zlatý glóbus.

St. Laurent a Dior

Filmů o slavných návrhářích vznikla řada. Většina těží svou magii z detailních pohledů do zákulisí jejich dílen, kde se odehrávají ty nejdůležitější i nejpikantnější okamžiky od sehraného týmu mlčenlivých švadlen až po osobní libůstky a posedlosti hlavních hrdinů.

Za všechny alespoň Nit z přízraků o Reynoldsi Woodcockovi, Yvesi Saint Laurentovi (jenž se dočkal v témže roce dokonce dvou filmů), či Prêt-à-Porter z autorské dílny Roberta Altmana, několik vzájemně se prolínajících epizod ze světa módy v Paříži. Působivý je dodnes i pohled do útrob redakce módního časopisu Vogue a portrét jeho šéfky Anny Wintour Ďábel nosí Pradu ve strhujícím podání Meryl Streep.

Za pozornost stojí i méně nápadný dokument Dior a já. Francouzský režisér Frédéric Tcheng v něm osobitým způsobem nahlíží do mýty opředeného světa módního domu Christian Dior.

Jeho hrdinou je nový umělecký ředitel Raf Simons, jenž právě připravuje svou první kolekci haute couture, s níž chce přesvědčit svět, že je mužem hodným slavné značky. Je to zápas plný nervů a pochybností, z něhož je úzko. To, co se skrývá za uchvacujícími modely na hranici lidské fantazie, se blíží masakru, jenž přežijí pouze nejsilnější.