Jeho scenárista i režisér jsou ostatně pod jednou z nich také podepsáni. A dlužno říct, že ze zmíněné trojice vyšel Svatojánský věneček Marka Epsteina a Jiřího Stracha, který běžel na Boží hod, relativně nejlépe. Byť ani on není bez chyb. Obecně lze říct, že slabinou současných televizních pohádek je v posledních letech scénář, jinými slovy, že i do tohoto žánru se (až na výjimky) promítá hlubší problém dnešní domácí filmové tvorby, tedy slabé autorské zázemí. A často i málo důsledná dramaturgie a snaha experimentovat na úkor žánru.

Svatojánský věneček o mládenci, jenž marně touží být vorařem, a vzpurné princezně, působil nejpřehledněji a nejoriginálněji. Pravda, i když se nevyhnul opakování některých osvědčených postav, místy byl na úkor děje upovídaný a nabídl méně humoru, než je u této tvůrčí dvojice obvyklé. Jeho devízou byly dvě věci: obrazová stránka (voraři na řece, poetické lokace zámku v Uherčicích či Rabštejna nad Střelou), finále u vodopádu a herecké výkony, jimž dominovala kromě Jiřího Mádla osvědčená „sestava z Dejvického": Ivan Trojan coby italský komoří, nápadníci Jaroslav Plesl, Marek Taclík a Martin Myšička a navrch Pavel Liška v roli démonického záporáka.

Korunní princ, jemuž dala Česká televize na Štědrý večer přednost (a který vidělo o něco více diváků než konkurenční Tři bratry na Nově), se stejně jako Johančino tajemství nevyhnul opisování. Jeho autor Petr Hudský se inspiroval všude možně, počínaje vděčnou dvojicí bratrů á la Kain a Ábel a konče scénami jak z Hobita (dračí jeskyně včetně hromady kamení). Karel Janák je zkušený režisér filmů pro teenagery, ani on si ale s daným textem neporadil. Pohádka se mu rozpadala pod rukama do stylově nevyváženého vyprávění, kde nejhůře dopadly fraškovité scénky z lesa, který si na „zapovězený" jen hrál, nechtěný smích budící souboj s ochotnicky vyhlížejícím drakem a pokusy ozvláštnit chatrný scénář přemírou dynamické hudby a vizuálními efekty. Výsledkem byl přebarvený obraz, triky jako ze špatné sci-fi a bohužel i přehrávající herci, jež Janák neuhlídal. O nešťastně napsaných dialozích, často v jazyce zcela mimo žánr, nemluvě. Škoda vynaložené námahy Kryštofa Hádka, Patrika Děrgela či Pavla Kříže, kterým scenárista nedal šanci…

Korunní princ

Johančino tajemství osvěžilo vánoční nabídku alespoň příběhem kurážné hrdinky do nepohody, hodné svého jména. Zuzana Líšková a Magdaléna Glasnerová napsaly příběh dívky, jež se musí protlouct světem navzdory zmatečné sudičce, jež chyběla u její kolébky. Díky herecké představitelce Dominice Zeleníkové je Johanka nejlepším vkladem filmu Juraje Nvoty: má neokoukanou zajímavou tvář, dobře se na ni dívá a dobře hraje. Horší je to s její sudičkou, kterou autorky i režisér uvěznili v kleštích popletených výrazů a slaboduchých zaklínadel („pele pele pele, ať se to rychle mele") i gest jak ze studiových pohádek 70. let, jež se stala i pro zkušenou Emílii Vášáryovou medvědí službou. A i tady se opisovalo převlečeného panoše si autorky půjčily z Noci na Karlštejně, dialogy a spříznění s koněm z Popelky. Pokusy o humor a pointy autorkám moc nevycházely, rozpačitě vyhlížel upocený turnaj na louce a nepříliš šťastně zněl český dabing slovenských herců (film vznikl v česko-slovenské koprodukci). Nejčistší tak byly přirozené scény mezi Johankou a budoucím ženichem v podání Filipa Cíla. A působivá výtvarná nálada, kde si svůj prostor vybojoval kameraman Jan Malíř.

Johančino tajemství

Publikum potvrdilo, že pohádky o vánočních svátcích na obrazovce potřebuje (obě první novinky vidělo přes dva miliony diváků, Johančino tajemství 1, 7 milionu). Otázkou nicméně zůstává, zda má taktika naplnit za každou cenu tři sváteční večery premié-rami dostatečné tvůrčí zázemí. A zda by nebylo záslužnější (a pro pohádkový žánr příznivější) zafinacovat jeden řádně dotažený projekt, jehož tvůrci by měli více času na psaní, přípravy, zkoušení s herci i natáčení. Ale říkejte to někomu v době peoplemetrů a snah plnit povinná programová okna…