Po boku Květy Fialové prožil Josef Kubáník posledních devět let jejího života. Seznámili se v září 2008, krátce po jejích 79. narozeninách. Herečka prý byla přesvědčená, že z tohoto světa odejde právě v tomto věku stejně jako její maminka i sestra. „Od té chvíle se nám začal život převracet naruby,“ říká Kubáník.

Za jakých okolností se vaše seznámení odehrálo?
Bylo to u nás ve Slováckém divadle, kde jsme zrovna uváděli muzikál Adéla ještě nevečeřela. Napadlo mě, že bych na jedno z představení pozval herce ze slavného filmu režiséra Oldřicha Lipského, tedy paní Fialovou, paní Konvalinkovou a pana Dočolomanského. Posledně jmenovaný bohužel chvíli po naší domluvě zemřel, ale obě dámy přijely. Když paní Květa vystoupila z auta, bylo to, jako když přijede hraběnka. Mlčela, jen se tajemně usmívala a pozorovala okolí. Pak ale řekla, že je jí zima.

Nabídl jsem jí, že jí seženu nějaký přehoz, a ona tím nejelegantnějším způsobem prohlásila, že to těžko, že se na mě podívá a hned vidí, že kecám. Tak jsem radši mlčel. Stačily ale dvě hodiny, během nichž jsme povečeřeli, a vše se začalo měnit. Když po představení odjížděla, nabídla mi tykání. Asi se jí to všechno nějak zalíbilo, protože když jsem pak listoval jejími deníky, zapsala si tam: „Seznámení s Pepíkem.“ A to se s někým seznamovala pořád, ale v denících o tom není ani zmínka.

Dá se říct, v jakém okamžiku jste si začali důvěřovat?
Šlo to postupně, jako když budujete přátelství. Zásadní byla asi moje první návštěva v Praze. Byl jsem strašně nervózní. Přece jen jsem šel do bytu paní Fialové a měl jsem před sebou osobnosti, které jím prošly. Ten večer jsme si dlouho povídali, spát jsme šli až někdy nad ránem. Pořád jsem se ale budil, byl jsem jako u vytržení. Paní Květa asi taky, protože za pár hodin už byla zase na nohou a udělala snídani. Myslel jsem, že na večer navážeme, ale ona přišla do mého pokoje a pronesla: „V noci jsem nemohla spát a říkala si, co bys dělal, kdybys mě našel mrtvou. Nikdo tě nezná a jsi v mém bytě.“

Nic takového se nestalo… O čem vlastně váš vztah byl?
Byl to vztah ryzího, hlubokého přátelství. Stali jsme se zpovědníky, říkali si věci, které o nás nikdo jiný nevěděl.

Proč jste se rozhodl napsat o Květě Fialové knihu?
Právě proto, že jsem ji poznal úplně jinou, než jak ji znali diváci, a bylo mi líto, že ji tak neznají taky. Když odešla, povídal jsem si s její dcerou Zuzkou. Byla to ona, která vyslovila myšlenku, jestli bych o mamince nechtěl napsat knížku, aby se lidé dozvěděli, jak těžký život měla za sebou.

Jak jste ji koncipoval?
Knihu tvoří dvě části. Tou první je náš autentický rozhovor. Není nijak strojený, není to rozhovor novináře a respondenta, ale dvou velkých přátel. Je hodně otevřený a paní Květa v něm není tou trhlou vílou, herečkou, která to nemá v hlavě v pořádku, ale racionální ženou. Vypráví o tom, o čem nikdy nemluvila. Třeba že její tatínek nezemřel na infarkt, jak vždycky tvrdila, ale násilnou smrtí. Nebo o tom, že sama zažila mimomanželský vztah. Bez příkras popisuje své kolegy. Někdy je to dost kruté, ale vše je tak, jak vnímala, a popisuje i důvody, proč tak soudí. Zároveň je i vtipná.

A ta druhá část?
Paní Květa si od šestnácti let psala deníky, o nichž jsem se zmínil, a když už to pak tři roky kvůli nemoci nedělala, tak jsem ten poslední začal psát za ni, aby byl někde její život dovyprávěný do konce. Z něj se stala druhá část knížky, je po něm i pojmenovaná. Popisuji v něm, jaké to bylo, když z tohoto světa odcházela.

Muselo to být těžké.
Moc. Knížku jsem psal skoro rok a byla to pro mě terapie, vypořádání se s tím, že už tady není. Že už jí nemůžu zavolat a zeptat se, co mám dělat. Jsem naštěstí pořád ve spojení s její dcerou, paní Kvě- tu v ní vidím. Velice mi záleželo na tom, co na knížku řekne. Přece jen v ní popisuju život její maminky a není to pokaždé úplně lichotivé čtení. Za pár dnů mi od Zuzky přišla zpráva: „Čtu, čtu a nemůžu přestat. Je to jako když jsem byla malá a měla jsem třešně.“ Byla to ta největší odměna.

Nakolik paní Květa před lidmi předstírala svou „jinakost“, za níž se dalo spatřit něco mnohem hlubšího, poučenějšího? Hrála si s námi?
Opravdu s námi tu hru trochu hrála. Byla to její obrana před světem. Mnohokrát se jí v životě stalo, že naletěla. V knížce popisuju neuvěřitelné situace, třeba jak ji okradl její partner, jak před jiným mužem utekla do márnice ostatní by to zabilo. Její poučení z toho všeho byla právě tahle stylizace. Velmi dobře si ji postupně podvědomě propracovala a musím přiznat, že jsem tuto její královskou disciplínu obdivoval. Lidé před ní prchali, protože se báli, že je urazí, znemožní, přitom se na ně bude naivně dívat, že vůbec nechápe, proč se tak děje.

Čím vám nejvíc filmová „Tornádo Lou“ imponovala?
Tím, že přede mnou dokázala odhodit onu masku bláznivé herečky a byla sama sebou. I se všemi rozpory, protože nešlo o jednoduchou osobnost. Jsem jí vděčný, že mi důvěřovala a že jsem mohl tuto životní bojovnici poznat.