Škála postav, které Vladimír Dlouhý ztvárnil ve filmu, televizi a divadle, je obdivuhodná. Odráží se v nich jeho obrovské nadání, lidská pokora a úžasná empatie vůči charakterům, do nichž se při práci ponořoval. Mluvit o nich s novináři ale nechtěl – asi proto, že netoužil mrhat slovy, možná ani neměl zapotřebí na sebe příliš upozorňovat.

„Petr z Arabely že byla moje zásadní televizní role? Nevím, snad, je to všechno strašně dávno,“ pronesl s letmým úsměvem na tváři po projekci snímku režiséra Jaroslava Brabce Aljona, který je jedním z posledních, v němž se objevil (z pohledu uvedení do kin, respektive na televizní obrazovku následoval ještě Kajínek a Domina).

I tohle krátké sdělení stačilo k tomu, aby si člověk uvědomil, že Vladimír Dlouhý byl nesmírně charismatický, zároveň i trošku tajuplný člověk. Jen nachomýtnout se v jeho blízkosti, když si například po křtu desky v divadle vychutnával cigaretu, byl zážitek.

Místo zdeníka herec

Pražský rodák chtěl být původně zedníkem. O jeho osudu ale již dříve rozhodla pomocná režisérka Milada Mikešová, která v roce 1970 obcházela školy a hledala představitele hlavní role do filmu Karla Kachyni Už zase skáču přes kaluže. Vladimír Dlouhý se jím skvěle uvedl a díky tomu se stal v následujících letech jedním z nejvyhledávanějších představitelů dospívajících chlapců (filmy Robinsonka, Ostrov stříbrných volavek, Něco je ve vzduchu či Hop – a je tu lidoop).

Později se uplatnil i v pohádkách. Mimo jiné výborně ztvárnil dva Petry: mlynářova syna, kterého macecha vydá na pospas peklu v pohádce S čerty nejsou žerty, a už zmíněného inženýra ve Vorlíčkově slavném seriálu Arabela. Zazářil i v dalších seriálech jako Dobrá voda, Doktor z vejminku, Sanitka, Druhý dech, Hříchy pro pátera Knoxe či koprodukčním Dobrodružství kriminalistiky.

Obsáhlý je i výčet filmů, v nichž účinkoval (Knoflíkáři, Jedna ruka netleská, Non plus ultras nebo Bumerang). Z těch posledních výtečně ztvárnil úlohu závistivého a křiváckého kostelníka Bártíka v Renčově Hlídači č. 47 (získal za něj Českého lva). Nebo postavu zranitelného, ale vnitřně houževnatého muže, jakým byl jazzový klavírista v televizním filmu Jaromíra Polišenského Swingtime.

Sešel se v něm se svým mladším bratrem Michalem, s nímž účinkoval i na jevišti. Konkrétně ve hře Chvála bláznovství, již s úspěchem uvádělo pražské Divadlo Kalich. Příběh dvou autistů, kteří dostanou od města Oslo sociální byt a zkouší žít na vlastní pěst, proměnili bratři Dlouzí v herecký koncert.

Nesmíme to propást

„Hru jsem si přečetl jako první a pak jsem bráchu asi měsíc upomínal, aby si už konečně našel chviličku a přečetl si ji také, protože je opravdu dobrá. Po dalším měsíci, asi ve čtyři hodiny ráno, mi od Vladimíra přišla textovka asi v tomto znění – tohle nesmíme propást. Takže bylo rozhodnuto, že ji začneme zkoušet,“ vyprávěl tehdy Michal Dlouhý.

Jeho starší sourozenec, absolvent Pražské konzervatoře, působil nejprve v Divadle Na zábradlí. Poté hrál v Městských divadlech pražských, respektive v Rokoku, nakonec zakotvil ve vinohradském divadle. Na jevišti byl Caligulou, Macbethem, Nerem v Hostině u Petronia, Jagem v Othellovi či Raskolnikovem ve Zločinu a trestu.

Vladimír Dlouhý spolupracoval i s rozhlasem, byl také skvostný dabér. Jeho hlasem promlouvali například američtí herci Tom Hanks nebo Mel Gibson.