Všimla jsem si, že vaší oblíbenou barvou je černá, jen ozdobená výraznými šperky…
Nejsou to šperky, líbí se mi i originální bižuterie. Tu nosím často. A k té černé – mám ráda nebarvy. I barvy v televizní inscenaci, když je jich příliš mnoho, zelený ubrus, červený svetr, žlutá pohovka… mě odvádějí od výrazu herecké tváře. Režisér Juraj Herz říkával trochu nadneseně – barevný film, to je sražená bílá a kapka krve. Mám raději i černobílé fotografie, vypovídají víc o člověku či krajině, nechávají prostor fantazii.

Když jsme se dotkly módy, co vám kromě drsných barev vadí?
Styl. Všimněte si, že jsou v menšině pěkné pláště, dámské sukně a vůbec rozličnost oblečení pro všední den. Z legrace říkám, že jsme bundolidi. A každodenní nošení džínů mi taky k srdci nepřirostlo.

Vzala jste si vůbec někdy na sebe džínovou bundu, džíny?
Samozřejmě, na výlety, na dovolenou, ale denně? To ne. Tedy dnes už je nemám vůbec, nejsem žádný sportovec, tak mi ani nechybí. Myslím, že šaty vypovídají cosi také o svém nositeli, proto nemám ráda uniformitu. Je to jen můj pocit, nejsem žádný módní guru.

A jaké oblečení vás nikdy neomrzelo?
Ráda se podívám na pěkně, elegantně oblečenou ženu, ale prosím, a to zdůrazňuji, nejde o cenu šatů, v žádném případě! Trocha ženskosti a trocha vkusu, to je to hlavní.

Měla jste vzory v tom, co si obléknout?
V době mládí jsem obdivovala Audrey Hepburnovou, její dokonalé filmy i styl. Dodnes její fotografie vidíte v New Yorku nejen u Tiffanyho, ale i ve výkladních skříních různých luxusních firem. Ovšem takovým tím dostupným vzorem, a hlavně rádcem, pro mě byla maminka, která měla jak se říká „totální vkus“. A tak mi občas řekla: „Madlo, podívej se na sebe pořádně do zrcadla!“ Když jsem se v zrcadle prozkoumala, většinou jsem pak svůj výběr opravila. Po válce bylo všeho málo, peněz, hraček i oblečení, takže jsem měla šaty na všední den a pak sváteční. Někdy jsem neodolala a ty „nedělní“ šatky si oblékla, což maminka komentovala: „Hmm, pořád hezká, nikdy hezčí.“

Odkdy se vám říká Madlo?
Od dětství. Maminka chtěla Magdalenu, tatínek Marii, po mamince. Tak se nakonec kompromisem vše vyřešilo – pokřtěná Marie, jinak vždy Madla. Naši se pokaždé nějakým vysoce diplomatickým způsobem dohodli. Měla jsem i díky tomu přepychové dětství, ne co se týče majetku, ale doma vládla pěkná atmosféra, láska, legrace a klid. To byl přepych, který mě obklopoval.

Byli na vás rodiče někdy přísní?
Tak bych to nenazvala. Tatínek byl stavební inženýr, měl své koníčky, myslivost a bridž, ale pečlivě rozvažoval domácí finance. Když jsem třeba chtěla nové šaty do tanečních na prodlouženou, jen se zeptal: „A ty, co nosíš, jsou roztrhané?“ A dál můj „problém“ neřešil. Maminka nikdy nekřičela, když jsem něco provedla, trest vyslovila klidným hlasem, ale nic se na něm nezměnilo, i kdybych se uprosila. Až mnohem později jsem ocenila jejich konsekventní výchovu.

Vlastně do doby, než jste se provdala, jste žila u rodičů. To je docela neobvyklé.
Ano, zdá se to dnes zvláštní, možná i nepochopitelné, ale domov byl pro mě oázou bezpečí, byla jsem šťastná a nikdy mě nenapadlo hledat jiné řešení. Hned po absolvování DAMU jsem dostala v divadle v Kolíně velké herecké úkoly, třeba Lízu v Pygmalionu, jezdila na natáčení filmu Svatba s podmínkou, v němž jsem hrála hlavní roli, přišla televize, rozhlas… a doma jsem měla perfektní servis. To platilo i později. Maminka byla nejen společenská, tolerantní, ale taky velice krásná, takže pánové, co se o mě zajímali, nakonec víc milovali ji než mě. K tomu všemu ještě výtečně vařila!

Vy ne?
Ale ano, mnohému jsem se přiučila, ovšem její virtuozity jsem nedosáhla. I když gastronomie mě bavila, vymýšlela jsem si recepty a zvala na své novinky přátele. Teď je to jiné, vařit sama pro sebe mě nebaví, navíc přestávám mít chuť na cokoli, když pustím rozhlas nebo televizi a všude se jen vaří a vaří. Čeho je moc, toho je příliš.

A pak jste se v 80. letech provdala do Rakouska. Byla to láska, nebo vás taky lákala možnost žít v cizině?
Láska. Můj muž byl atraktivní, zábavný, měl talent na jazyky, takže se brzy naučil i pár slov česky. Seznámili jsme se na festivalu v Karlových Varech. Všichni ho obdivovali, když se mnou pobýval v Praze. Pak jsme se vzali. Jenže, pravda se nikdy neprojeví, dokud nežijete v partnerově prostředí, v zemi, ve které je doma. Ve společnosti měl stále šarm, ale jak jsem to později charakterizovala, „nesměly se zavřít dveře“. To pak byl někdo jiný.

Marie Drahokoupilová (77)
* Narodila se v Praze do rodiny stavebního inženýra, vyrůstala jako jedináček, celý život bydlí na Vinohradech.
* DAMU absolvovala hrou Dvanáct, kterou pro její ročník napsal Pavel Kohout. O osudech někdejších spolužáků natočil Viktor Polesný v roce 2003 dokument Po čtyřiceti letech.
* Po 13 letech manželství se v roce 1993 rozvedla s rakouským obchodním zástupcem Ervinem Neuhartem.
* Patří k našim nejlepším dabingovým herečkám.
* V dubnu byla v Bystřici pod Hostýnem hostem přehlídky Bystřické filmové jaro, kde se promítaly její nejznámější filmy.

Tuhle proměnu ovládá víc mužů, nemyslíte?
Asi ano. Naštěstí jsem se nikdy z Čech nevystěhovala, „pouze“ se provdala, odjela jsem třeba na tři měsíce a pak se vrátila. A tak jsem úplně neztratila kontakt s profesí. Velké role jsem sice nedostávala, byl to hlavně dabing a rozhlas, ale zaplaťpánbůh za to. A mohla jsem se i postarat o rodiče. Do Vídně jsem po rozvodu jezdila k přátelům, nic mi její půvab nedokázalo znechutit.

Dá se říct, že jste si rakouskou metropoli zamilovala?
Dokonce velmi. Vídeň ve mně evokuje pocit štěstí, je to město zeleně, monumentálních staveb a také lipicánů, španělské jezdecké školy, město kočárů a zase koní, město s báječnou infrastrukturou… Jak říkávám, není to jen město pro život, jsou to lázně.

Uměla jste německy?
Když jsem se s Ervinem seznámila, mluvili jsme spolu francouzsky, což také tu chemii, které se říká láska, umocnilo. Jakmile se pohybujete v neutrálním jazykovém prostoru, je to vždycky zajímavější a přitažlivější. Německy jsem se naučila až ve Vídni, hlavně z televize. Tedy ne tak, že bych mohla dělat zkoušky z gramatiky, ale přišla jsem tomu jazyku na chuť. Taky záleží, jakou němčinou se mluví. Když jsem slyšela třeba Michaela Heltaua, to je slavný herec z Burgtheateru, tak němčina zněla krásně. A což teprve když zpíval svoje šansony!

Vídala jste se ve Vídni s Čechy, třeba s Pavlem Landovským, s tím jste hrála ve filmu Flirt se slečnou Stříbrnou…?
S Lanďákem samozřejmě a s mnohými dalšími, třeba s výtvarníkem a spisovatelem Janem Brabencem. Vlastně na vaši otázku odpovídá název jeho knížky Vídeň je Vídeň, ale bez Čechů by to nebylo vono.

Máte z Vídně nějaký mimořádný divadelní zážitek?
Bylo jich víc, za všechny alespoň Hamlet, kterého hrál Klaus Maria Brandauer.

Jednou jste řekla, že na svá léta v libeňském Divadle S. K. Neumanna, dnes Pod Palmovkou, vzpomínáte s láskou. Proč?
Protože tam byla skvělá parta při práci a v zákulisí nikdy nechyběl humor. Mě angažoval Václav Lohniský, jeden z nejlepších režisérů své doby, on to divadlo profiloval. Od začátku soubor sestavoval tak, aby si lidé po profesní stránce rozuměli a stylově se k sobě hodili. Pak jeho vedení i snažení zmrazila normalizace, už nebyl šéfem divadla a určitě tím hodně trpěl, výběr her byl pod politickým tlakem… Dnes už se málo ví, že se na této „periferii“ dělal výborný repertoár, celá šedesátá léta byla totiž pro kulturu mimořádně příznivá. Sehnat lístky „do Libně“, to bylo terno! Nebylo všechno ideální, samozřejmě, ale ty problémy v souboru měly svou míru, hranici, nikdy nešly přes čáru. Asi málokteré divadlo se může dnes pochlubit kamarádskou, až rodinnou atmosférou, a pokud ji má, tak o ni pečuje jako o rodinné stříbro.

V té době jste natočila už legendární jazykový kurz Mluvíme francouzsky, s Irenou Kačírkovou a Francouzem Paulem…
… Paulem Leclérem. V jednom rozhovoru jsem na ně s láskou vzpomínala a posteskla si, že už jsou bohužel oba mrtví, taková informace se ke mně o Paulovi dostala. A do redakce mi pak od něho přišel dopis, v němž mi poděkoval, že jsem o něm tak hezky mluvila, o té své smrti se vůbec nezmínil. To víte, galantní Francouz! Naše francouzština byla asi jediný televizní kurz, který byl hraný, každé konverzační téma mělo svůj malý příběh. A tak od diváků slyším i dnes, že se ani francouzsky neučili, ale dívali se na jednotlivé lekce jako na mini inscenace. A ženy zřejmě i na šarmantního Paula.

Vy jste taky nezájmem mužů netrpěla. Když zpětně hodnotíte – měla jste ve výběru partnerů šťastnou ruku?
Měla. Ještě na DAMU jsem poznala Pavla Kohouta, napsal pro náš ročník hru Dvanáct. Po nějaké době jsme se rozešli, ale dodnes si vážím jeho přátelství, i s jeho ženou Jelenou. Když jsem nastoupila do Libně, byl mým partnerem psychiatr Miroslav Plzák, zdaleka ještě nebyl slavný a populární, což ovšem brzy následovalo, protože to byl vzdělaný, vtipný muž, který si uměl získat sympatie. A k vaší otázce: pamatuji se, jak jsem v Libni hrála Porcii v Kupci benátském a kolega Honza Faltýnek mi pochválil kostým, že mi moc sluší. A řekl tenkrát: „Madlo, ty to máš těžký, holky ti závidí, ale ony se všechny dobře vdají a na tebe si troufnou jenom grázlové.“ To byl jeho mužský pohled. Tenkrát jsme se tomu zasmáli, ale ve zralejším věku jsem si na jeho „proroctví“ párkrát vzpomněla. A taky se mi stalo, že jsem ve společnosti poznala neznámého muže, který mi s úsměvem sdělil, že mě kdysi dávno velmi miloval. Také v žertu jsem se zeptala: „Tak proč jste nic neřekl?“ Odpověděl, že nenašel odvahu. A to byl asi ten problém.

Je pro vás ve vztahu důležitá věrnost?
Já po ní nikdy nepátrala! Kdyby mi muž řekl – dnes večer jsem v kanceláři a zůstanu tam dlouho, nikdy bych mu nevolala. Přišlo by mi to nelogické. Přece pokud mě chce podvádět, tak mi to řekne a odejde s jinou. Dnes už vím, že jsem si to dost zjednodušila, realita bývá komplikovanější.

Jak dnes hodnotíte svůj nejznámější film Flirt se slečnou Stříbrnou?
Je pro mě těžké hodnotit, ten film mám ráda a výjimečnou Lenku Stříbrnou taky. I natáčení s vynikajícími partnery – Janem Kačerem, Pavlem Landovským, Jiřinou Jiráskovou… V Praze bohužel už v té době stály tanky. Na tom filmu je cenné, že vůbec vznikl, protože pak byl okamžitě striktně zakázaný, na své diváky čekal víc než 20 let. Jeho premiéra pak zato byla slavná! V přítomnosti Josefa Škvoreckého a mnoha báječných osobností.

Vy jste chtěla být lékařka. Je zajímavé, že tuhle odpověď slyším od herců poměrně často. V čem vidíte podobnost mezi těmi profesemi?
Po maturitě jsme museli mít dvě žádosti na vysokou. První jsem si napsala DAMU, medicínu jako druhou, talentovky na herectví byly dřív. A podobnost? Mě by bavila interna, to jsem věděla od začátku. A když jsem o tom později přemýšlela, tak stejně jako herec skládá roli, studuje postavu, snaží se vniknout do její duše, myšlení, jde v medicíně o to samé, jen lékař toho konkrétního člověka vidí před sebou. Ale taky musí pochopit jeho stav a skládat diagnózu, zapojit profesní fantazii. Divadlo myslím jeho optiku na složitou lidskou osobnost obohacuje a rozšiřuje.

Hrála jste někdy lékařku?
Jednou, v Dürrenmattově dramatu Fyzikové. Ale mnohem známější je myslím moje pacientka v komedii Kam slunce nechodí. S manželem nemohla hrdinka otěhotnět, a nakonec bylo všechno jinak… Když ten televizní film běží, ráda se podívám, kvůli mé spolužačce Ivě Janžurové a všem skvělým kolegům, kteří už bohužel s námi nejsou.

Vy jste děti neplánovala?
Ve svém prudkém mládí jsem o nich příliš nepřemýšlela, pořád jsem pracovala, všechno odkládala a čas běžel. Děti mám samozřejmě moc ráda, zvláště ty od tří let nahoru, se kterými je zábava a radost konverzovat.

Jak jste se vyrovnala se samotou po odchodu rodičů?
Když odešel otec, pořád zůstávala maminka, ovšem když zemřela ona, trvalo mi víc než rok, než jsem se z toho faktu vzpamatovala. To vám potvrdí každý, kdo ztratí nejbližšího člověka, že to není jen první vlna smutku, ale desítky detailů, které vám ho s různou intenzitou připomínají. Na rodiče si vzpomenu každý den, a myslím, že je to tak správné. Nemám v Praze žádné příbuzné, jen sestřenici v Brně, za kterou jezdím. Nemám ani pejska, nového už si pořídit nemůžu, což mě mrzí, měla jsem je celý život.

Jak dlouho vám trvá překonat smutek, nabrat zase dech?
V podstatě jsem naštěstí člověk, který si ve smutku nelibuje. I ve svém věku věřím, že mě ještě něco hezkého potká. Třeba právě krásný pes!

Měla jste vždycky jezevčíky, ráda jste se s nimi fotila.
„Drsňáci“ jsou senzační a dokonale fotogeničtí! Jeden můj kamarád prohlásil, že jezevčík se narodí a hned je z něho profesor. Má pravdu. Jsou chytří, mají svoji hlavu a tudíž i své „názory“.

Prý lidé, kteří mají psy, déle žijí.
Vidíte, konečně na to přišli, jakou má pes pro člověka velikou cenu, jak je důležitý pro nemocné, pro děti! Týrání, necitelnost vůči zvířatům, bych trestala velmi tvrdě, teď už se sice zákonodárci snaží, ale pro mě je to pořád málo. Vzpomínám si na příběh Miroslava Horníčka z jedné jeho besedy. Vyprávěl: „Vracel jsem se z chalupy, předjel mě luxusní vůz, zabrzdil, otevřely se zadní dveře, vyskočil pes, vběhl do lesa, dveře se zavřely a auto se rozjelo. Ten vůz jsem předjel, řidič naštěstí zastavil. Řekl jsem – pane, zapomněl jste v lese psa! Na oko udiveně odpověděl – on nenastoupil? A vrátil se. Určitě jenom přede mnou. Tak si říkám, že není daleko doba, kdy takhle vyvezou babičku a řeknou – babičko, jdi se podívat do lesa! A šlápnou na plyn.“

Co vám naopak přináší dobrý pocit?
Přátelé a všichni slušní lidé. A pořád mě dokáže nadchnout zajímavé divadlo.

Už máte v plánu něco konkrétního?
Konkrétního i sny. Třeba divadelní klasiku Jedermann na Festspiele v Salzburgu, kde titulní roli hraje Tobias Moretti, znamenitý divadelní herec, známý u nás ze seriálu Komisař Rex. Tak to je nesplnitelný sen, protože salzburský festival je pro mě nedostupný. Ale možná se mi splní vidět v bratislavském „bytovém divadle“ Maroše Kramára hru Tajemné variace. Na tu už se těším.

A co máte před sebou pracovně?
Režisér Viktor Polesný natáčí film o životních osudech Jiřiny Štěpničkové. Moc ráda vzpomínám na naše minulé setkání při televizním filmu Cizinec a krásná paní. Tentokrát jde jen o malou roli, ovšem odmítnout jsem ji rozhodně nemohla. Víte, jak se jmenuje? Dáma s jezevčíkem – a mám dokonce čtyři

JANA BEDNÁŘOVÁ