Gratuluji k úspěchu. V domě, kde bydlíte – jak jsem pochopila z vaší řeči v Rudolfinu – to už ale tak šťastný konec nemá…
Neplánoval jsem, že to v Rudolfinu na pódiu řeknu, ale ta paní z přízemí mě vážně naštvala. Protože je úplně poslední, na které to vázne. Pořád.

Možná byste jí Vlastníky měl pustit…
Možná.

Vlastníci jsou vaším filmovým režijním debutem. Úspěšným při udílení cen, ale hlavně v kinech. Evidentně jste se trefil do stresů, které lidé zažívají ve vlastních bytech a domech. A ukázal to pomocí černého humoru.
Ona je to kombinace více věcí dohromady. Určitě téma, které u lidí rezonovalo, ale také skvělý herecký ansámbl, který jsem měl, a humorný potenciál téhle kanalizované frustrace.

Připomeňte, co bylo impulsem k textu, který vlastně původně vznikl jako divadelní hra.
Ono to šlo spíš paralelně. Divadlo i film. Impuls bývá emoční. Byl i u Vlastníků. V životě procházíte různými situacemi, které se snažíte ustát. Bytové schůze pro mě začaly být od určitého momentu náročnější a vyústily v silnou osobní frustraci. Vy se pokoušíte v domě, kde žijete, něco v zájmu všech zlepšit, a ono to nejde. Protože se do debaty začnou vkrádat iracionální temnější stránky, které v sobě máme asi každý, ale které z konstruktivní diskuze vytvářejí patové situace.  Tahle setkání jsou vždycky jistou formou boje, a záleží na tom, jakými zbraněmi bojujete. Vycházel jsem z různých zápisů ze schůzí, ale film samozřejmě není vyloženě realistický, je mírně nadsazený.

Před kameru jste svedl úžasnou sestavu hereckých osobností. Dařilo se vám ji držet podle daného záměru?  
Musím připustit, že natáčení probíhalo celkem chaoticky a rychle. Schůzi jsme museli natočit za osm dní, na bytové scény jsme měli dny dva. Měl jsem jasný plán, ale ten se rozpadl v podstatě první den. Nějaký čas to trvalo, než si vše sedlo. V jediné místnosti nás bylo i se štábem asi třicet, dialogů bylo hodně, takže herci měli různé taháky v diářích nebo papírech na stole, do nichž nahlíželi jako že čtou zápisy ze schůzí, byla to celkem legrace.

V hlavě nosíte řadu témat, sem tam nějaké ožije na jevišti. Teď se to možná bude střídat s filmy. Je nějaké, které má teď prioritu?
S Markem Hovorkou pracujeme už delší čas na příběhu o zahradníkovi René Mandysovi, který vychází z reálné kauzy. Pan Mandys vedl několik desítek let úspěšně zahradnictví v Dolní Olešnici. Pak si v jeho sousedství koupil zámeček jistý ruský podnikatel a chtěl ho z něj vystrnadit, respektive chtěl jeho pozemek. Vyvíjel na něj brutální nátlak, i fyzický, a nakonec vše skončilo u soudu. Je to taková archetypální záležitost, která se trochu vztahuje k Zahradníkovu roku Karla Čapka.