Autorka a režisérka filmu Manele Labidi se tak trochu podobá své hrdince. I ona je francouzsko-tuniského původu studovala ve Francii. Věnovala se divadlu, rozhlasu a televizi, aktuální snímek je jejím hraným celovečerním debutem. Poprvé jej představila loni na festivalu v Benátkách.

Dá-li Bůh

Zápletka není nijak ohromující. Mladá Salma se vrací po dlouhé době z Francie do rodného Tunisu odhodlaná otevřít si u příbuzných psychoterapeutickou poradnu. Její evropské představy o ordinaci s nezbytným gaučem však začnou záhy narážet na místní realitu a předsudky o ženách.

První klienti řeší nejnemožnější trable – od saka, které sousedka touží mít jako terapeutka, až po obsesi, že jsou všude v domě odposlechy. Navíc si Selmu vybere jakou svého komplice neteř, jež by ráda prchla do Francie. Zkrátka klidná živnost se moc nedaří.

„Tyhle blbosti tu nepotřebujeme, máme Boha“, shrne Selminy ambice švagr. Pána na nebesích si tu ostatně bere do huby každý druhý, zvlášť když je třeba něco urgentně vyřešit. Například schválení licence, bez níž místní policajt nechce dívce ordinaci povolit. „Dá-li Bůh,“ pronáší tajuplně úřednice na otázku, kdy a jak bude Salmina žádost řešena. Namísto toho tahá z šuplíků hedvábné šátky a spodní krajkové prádlo, které terapeutce nabízí, neboť i ona má svou zábavnější živnost…

Laskavá hříčka

Je to za poslední týden už druhý snímek, v němž si žena za kamerou mile pohrává se střetem dvou kultur (v kinech běží i čínsko-americká Malá lež). Evidentně tohle téma dámy z filmové branže zajímá.

Labidi nic nehrotí, vlastně jen věcně zaznamenává všední život v tuniských ulicích, domácnostech či třeba kadeřnictví, jehož suverénní majitelka nakonec rovněž skončí na Selmině gauči. A jen zlehounka se z každodenních okamžiků a setkání začíná skládat obraz společnosti, kterou už tradiční zvyklosti poněkud zmáhají. Stejně jako Selmu její kafkovská cesta za udělením licence.

Film, jehož český distribuční titul Všude dobře, doma nevím odkazuje ke známému přísloví (originální název je Divan v Tunisu), je tak trochu z rodu svěrákovských laskavých příběhů.

Nic osudového se tu nestane, jsme svědky typických situací místních pábitelských figurek a touhy jedné ztracené dcery vrátit se ke kořenům, jakkoli o ně citelně zakopává. Nenápadný, ale výstižný obraz střetu tradiční kultury s moderní tváří společnosti. V hlavní ženské roli na sebe upozorňuje více svým půvabem nežli herectvím Golshifteh Farahani.