Čekají vás dvě jubilea. To privátní a pak veřejné, třicet let od sametové revoluce. Čím začneme?
Sametovou, samozřejmě. Jsem šťastná, že jsem se té chvíle dožila, a svobodu si už třicet let užívám.

Kam jsme podle vás po třiceti letech došli?
Když to tehdy začalo, naskakovala mi Masarykova slova, budu parafrázovat: "Dejte mi dvě generace a národ bude svobodný." Čili padesát let na proměnu. Netušila jsem, že náš porevoluční vývoj bude trvat tak dlouho. Nejenže se v poslední době zpomalil, ale zdá se mi, že trochu couváme zpátky. Ale možná musíme projít i tímhle obdobím. Ostatně ještě máme dvacet let. Já se toho asi nedožiju, vy nejspíš ano. Jsou ale horší zklamání.

Jaká?
Že nemáme v politice ani ve společnosti elity, které by šly příkladem a jejich ideály nás posouvaly dál. Svět kolem nás, a promiňte mi to, i média, hrubnou. V jazyce i chování. Vytrácí se noblesa. V luxusní restauraci, kterou nechci jmenovat, vás skoro nepustí ke stolu, protože mají rezervaci pro cizince. Nóbl lokál. A pak se za vás postaví číšníci a baví se stylem, který asi nemůžete publikovat, protože nejslušnější je „ty vole“.

Bohužel podobné nepublikovatelné výrazy používá i náš pan prezident. Vydává signál, že tohle je norma. A následují ho i další politici. A nejen ti. Vadí mi i pokles jazykové kultury v médiích. Třeba zlozvyk říkat „je to o tom“ dopouštějí se toho i známí komentátoři. Říkám jim otomisté. Nebo máte za každou třetí větou „jakoby“. Jaké jakoby? Buď ano, nebo ne. To jsou pro mne zase „jakobíni“.

Otomisté, to je hezký výraz. Slova, která zmiňujete, ten řekněme verbální plevel tu ale byl vždycky.
Byl, ale přesto si myslím, že jsme češtinu v posledních letech nějak moc zaplevelili, třeba amerikanismy. A zasloužila by si odplevelit.

To je i na vás, hercích. Slova jsou vaše pracovní zbraně a nástroje. Vy jste si je zkraje herecké kariéry zkoušela mimo jiné v seriálu Nemocnice na kraji města, který se teď znovu vrátil na obrazovky České televize. Čím pro vás tenhle projekt byl?
To by bylo dlouhé a krásné vzpomínání. Po třiačtyřiceti letech, jestli dobře počítám. Paměť je ale milosrdná, eliminuje špatné věci, takže člověk si vybavuje jen ty hezké. I já jsem přehodnotila vzpomínky.

Byly i špatné?
Bylo to tvrdé natáčení. Já jsem byla herecká novicka mezi superhvězdami. Před delším časem, kdy seriál opakovali, jsem se dívala a uvědomila si, jak luxusní obsazení seriál měl. Bylo to ale i smutné sledování, protože jsem zároveň počítala, kdo už mezi námi není. Bylo jich tolik! Dana Medřická, Josef Vinklář, Miloš Kopecký, Vladimír Menšík, Ladislav Chudík, Ladislav Pešek, Jana Štěpánková, Nina Popelíková… Tak jsem jen hluboce povzdechla a řekla si, že se už dál raději nechci dívat.

S Milošem Kopeckým jste tvořili roztomilou, lehce spikleneckou dvojici, která odrážela i realitu. Začínající ortopedka a zkušený doktor, mimo kamery elévka na place a ostřílený kolega se slabostí pro ženy. Těžko jste si mohla přát lepšího „poradce“…
Tak Miloš měl rád mladé holky. Myslím si neskromně, že i mě. Jezdili jsme na různé besedy, i do tehdy západního Berlína na takzvané talk show. Tehdy byl tenhle formát pro nás úplně neznámý. Seriál byl v Německu tak oblíbený, že nás zvali do televize na debaty. Letadlem jsme odcestovali do východního Berlína a odtamtud nás přes různé zátarasy převezli do západní části.

To bylo tehdy možné?
Ano, díky popularitě seriálu. V talk show jsme debatovali s diváky, kterých chodila spousta. Měli jsme samozřejmě simultánního tlumočníka, aby přeložil všechny Milošovy bonmoty. On charmoval a já bývala jeho okouzlená společnice.

Být nablízku Miloši Kopeckému musel být zážitek.
To ano. On byl úžasný společník. Vtipný, s nadhledem. Herecké ceny a chvály si dával na záchod. Na natáčení mě tolikrát rozesmál. Rád si přidával pointu mimo scénář. A pan režisér Dudek byl natolik prozíravý, že u těchto zručných improvizátorů, mezi nimiž byl i Vladimír Menšík, nechával běžet kameru ještě po klapce. A leccos z těchto úlovků v seriálu nechal.

Vybaví se vám konkrétní situace?
Ve scénáři v uvítací scéně, kdy se seznamuji s kolegy na oddělení a doktor Štrosmajer mi ustele na noční službu. Já se na to dlouze chystala, protože jsem hrozná šprtka. A pořád jsem nevěděla, jak na to. Jak ho mám políbit? Vidím ho na pracovišti poprvé, na pusu to nejde, to je moc důvěrné, ani na tvář ne. Tak jsem ho políbila na čelo. Stoupla jsem si na špičky, a bylo to. A Miloš zcela mimo svou repliku pravil: Tak to je konec, takovouhle pusu jsem naposledy dostal od své maminky! Štáb byl mrtvý smíchy. A v sestřihu to zůstalo.

Míval ale proměnlivé nálady. Podepisovala se na nich jeho duševní nemoc.
To je pravda. Miloš trpěl maniodepresí, která chodila ve vlnách, někdy i nečekaně. Při jedné berlínské show nevídaně bavil společnost, najednou uprostřed debaty vstal a řekl, že musí domů. Odvezli ho do hotelu. My jsme s diváky chvíli ještě seděli. Po návratu jsem našla na hotelové recepci vzkaz: Elso, přijďte za mnou do pokoje. Byla jsem z toho rozpačitá, nevěděla jsem, co s tím. Nakonec jsem šla. A on mi povídá: Nic po vás nechci, jen tu prosím se mnou seďte. A pak vyprávěl. Různé detaily o své nemoci. Já tam seděla a jen ho držela za ruku. Když usnul, tiše jsem se vytratila.

To lidi sblíží, že?
Ano. Už druhý den jsme spolu nadšeně nakupovali, on pro dceru Báru, byla jsem mu odbornou poradkyní. Na tyhle chvíle ráda vzpomínám. Ale i na další přátele, které jsem díky seriálu našla třeba pana docenta Hodra, který měl hlavní odborný dohled. Říkali jsme mu: pane docente Hodře, není nám nějak dobře… A on nám vrazil injekci kalcia nebo vitamin B a říkal: mládeži, proberte se! My jsme na Kavkách skoro spali, natáčení začínalo v šest i dřív a končilo po půlnoci. Často jsme byli v pokušení tam opravdu přespat, tak jsme byli unavení. Tehdy byly televizní šatny pěkně vybavené, s gaučem a koupelničkou. Dnes jsou bohužel už příšerně vybydlené.

Natočila jste scény i s Karlem Hőgrem, původním představitelem primáře Sovy, kterého po jeho smrti vystřídal Ladislav Chudík.
To se nedá zapomenout. Bylo to na tenisových kurtech, loučili jsme se před klubovnou po nějaké společenské události. Myslím, že to byla něčí svatba. Byl to krásný dialog, kdy mi pan Höger jako primář říká, že po úvodní nedůvěře se ve mně spletl, a velkoryse prohlásí, že budu dobrá ortopedka. Už jsme měli jít na plac, když začalo pršet. Tak jsme čekali. Hodinu, dvě, do noci. Pořád lilo. A pan Hőger najednou povídá: pane režisére, co kdybychom to natočili v dešti? Vezmeme si deštník.

A tak jsme scénu natočili v dešti, my dva pod deštníkem s tímhle dialogem. Byla to úžasná chvíle, říkal svá slova tak prostě, tiše, civilně. Ale bylo v nich všechno, co tam mělo být. On osobnost nehrál, on jí byl. Až teprve s odstupem let a zkušeností dokážu ocenit, jaké z něj vyzařovalo fluidum. A co uměl jednoduchými prostředky sdělit.

Tuto sobotu oslavíte sedmdesáté narozeniny. Jak se k oslavám stavíte máte je ráda, nebo prcháte do divočiny?
Naše rodina je slavící, slavíme kdeco, všechny svátky, narozeniny, nedávno s manželem 45. výročí svatby na večeři v Oblacích, takže už se zase těším. Řekla jsem si, že to udělám v poměru třetina mé rodiny, třetina přátel soukromých a třetina pracovních. Myslím, že se navzájem rádi poznají. Napříč věkovými kategoriemi. Mladí filmaři, moji herečtí vrstevníci, příbuzní, kamarádi ze školy. Zkrátka setkání u staré dámy.