Ačkoli jsou animované filmy pro mnohé pořád tak trochu zábava pro děti, jejich tvůrci stále častěji dokazují, že se umí vyjadřovat k zásadním tématům a leckdy předčí hrané soupeře „na výsluní“.

Koneckonců v zahraničí už přes dvacet let různé projekty dokládají, že to jde Valčík s Bašírem, Ještě den života, Teheránská tabu, Crulic: Cesta na onen svět nebo Válečný příběh. Mnohé jsme mohli vidět díky zasvěcenému dramaturgickému výběru na fes-tivalu Anifilm v Třeboni. V posledních letech se na tuto nesnadnou a časově náročnou cestu vydávají i čeští filmaři a studia. Patří mezi ně také Maur Film Martina Vandase, který je podepsán mj. pod trojicí snímků Fimfárum a čerstvým vítězem studentského Oscara Dcera.

Maur Film se podílel i na koprodukčním německém snímku Fany a pes, který srozumitelným a hravým způsobem líčí události podzimu roku 1989 v Lipsku z pohledu dvanáctileté dívenky. Díky motivům svobody, dětského přátelství a nevinnosti, jež stojí proti ostnatým drátům, oslovuje diváky i mimo tento region.

Fany je obyčejná školačka, jíž kamarádka Sofie svěří před odjezdem na rodinnou dovolenou svého psíka. Dlouho se ale nevrací a Fany z různých náznaků zjišťuje, že na ni čeká marně. Sofiina maminka totiž emigrovala i s dcerou přes Maďarsko do tehdejšího západního Německa. Fany stojí před problémem, jak přítelkyni teriéra, jemuž dali autoři mnohoznačné jméno Sputnik, vrátit. Protože Sofii se po něm určitě stýská… Vydá se na cesty a ocitne se ve víru událostí rozpohybovaných dějin.

Film i pro rodiče

Fany a pes nepatří k typickým animovaným dokumentům (tzv. anidokům), jež zpracovávají reálný příběh, pohybuje se na hraně fikce a historických faktů. Jeho režiséři Ralf Kukula a Matthias Bruhn cílí na dětské publikum mezi šesti a dvanácti lety, jde ale o podívanou, kterou si užijí i dospělí.

Německá autorka Beate Völcker se ukázala jako dobrá pozorovatelka dětského světa i detailů života v nesvobodě. Její scénář zachycuje školní situace a konflikty s upjatou socialistickou účou, rodinné zázemí, kde se táta s mámou snaží filtrovat dětem informace, ale po večerech rozčileně rozebírají politickou situaci, Fanino útočiště na stromě, návštěvu kostela, kde se dívka poprvé setká s nenásilnými projevy režimního odporu.

Jak čelit nesvobodě

Tvůrci nikde zbytečně dlouho neulpívají, klíčová je hrdinka a její svět. Nebojí se říct svůj názor, hájí slabší, a když je to třeba, vloupá se do zamčeného bytu kamarádky, aby si vyjasnila situaci.

Zcela přirozeně a čistě vyprávějí očima dětské aktérky příběh o tom, co se před třiceti lety stalo, i o tom, že naše dospělácké strachy a tendence děti chránit jsou někdy liché. Protože ony umí díky své čistotě najít často průzračnější a přímočařejší řešení. A nebát se.

Autentické atmosféře filmu významně pomáhá výtvarná stylizace, která sahá od tísnivé šedi městských zákoutí a strašidelné lesní samoty až po poetické obrazy noční krajiny se světýlky trabantů ujíždějících kopci za svobodou či euforii sounáležitosti při pouličních demonstracích. Svou roli hrají pečlivé dobové detaily (televizní zprávy, hračky, pionýrské šátky, ostnatý drát).

Je to důstojný příspěvek nejen k pádu Berlínské zdi. Dětem vysvětlí mnohé, aniž by důležitě poučoval. A určitě stojí za to, abyste jako rodiče byli se svými dětmi u toho.

Hodnocení Deníku: 80 procent