Mohu si pro začátek dovolit jednu kacířskou otázku – existoval scénář?

Neexistoval. Nikdo ho nenapsal. Nápad natočit tenhle film vzešel od slovenské producentky Lívie Filusové, já byl najatý jako režisér. K dispozici byl vícestránkový námět autorky, muzikoložky Agáty Schindlerové, která se osudy různých židovských hudebníků léta zabývá. Měl zhruba dvanáct až patnáct těchto postav, bylo jasné, že musíme redukovat. Dlouze jsme se tím probírali, v zájmu pestrosti jsme šli nakonec při výběru přes profese. Dobrali jsme se čtyř základních postav, respektive pěti – když počítáme i vokální kapelu.

Váš film se vrací k holocaustu, což je téma, které je víceméně vytěžené. Bylo obtížné hledat formu, jakou ho vyprávět znovu?

Ano, velmi. Ono je dnes vůbec těžkou otázkou co a jak vyprávět. Pro koho. V případě filmu V tichu jsem hodně hledal. Nechtěl jsem hereckou akci, potřeboval jsem příběhy daných lidí nějak zvizualizovat, zdramatizovat. Výsledkem je jakýsi esej přibližující osudy umělců, kteří prošli od předválečných tvořivých životů až k fyzickému a psychickému utrpení v koncentračních táborech. Bylo těžké přesvědčit autorku námětu, aby přistoupila na mou verzi. Chtěla s producentkou ryzí dokument s hranými scénkami, já to ovšem postavil na hlavu. Protože tohle už tu bylo. Než jsme se ovšem tím vším prokousali, připravili castingy a natočili film, uplynuly skoro dva roky. Tolik času jsem původně s filmem V tichu trávit nechtěl.

Našel byste na téhle nesnadné práci i něco pozitivního?

Vyzkoušel jsem si novou práci s lidmi. Motivovat spolupracovníky k práci na něčem, o čem nikdo neví, jak to dopadne. Byl to trochu punk.

Zdeněk Jiráský Jak jste točil? Šel jste na plac jen s představou jednoho konkrétního dne?

V podstatě ano. Samozřejmě jsme dost improvizovali. Přínosné bylo setkání s několika zajímavými lidmi. A také zkusit si svoje mantinely.

A kde je máte?

Za poslední rok jsem četl asi tři nebo čtyři scénáře, které mi někdo poslal nebo dal. A já je odmítl. Jediná látka, kterou jsem neodmítl, byla tahle. Zajímalo mě téma. Ale jsem autorský režisér, a tak už dnes vím, že se těžko točí scénář, který není váš. To není alibistická omluva, jen konstatování pravdy.

Každá z postav vašeho filmu v něčem vyniká, zpěvu, klavírní hře, tanci či dirigování. Byly to podmínky i při castingu herců?

Částečně. Kromě dobrého hereckého výkonu hlavně schopnost hrát na příslušný hudební nástroj. Když se na zkouškách objevila Judit Bárdos a zahrála bravurně na klavír, byla to pro mě úleva. Znal jsem ji, ale netušil jsem, že ovládá klavír. Stejným způsobem jsme hledali představitele Karla Erberta, dalšího muzikanta ve filmu. V omezených podmínkách konkurzu – hlavně časovém presu - jsme ho ale na Slovensku nenašli. Tak jsem sáhl po Čechovi Janu Čtvrtníkovi, o němž vím, že je zajímavý herec i hudebník. Baletka je přímo z baletní školy, Valérie Stašková byla pro mě zjevením. Nikdy předtím nehrála.

Ve vokální skupině jsem zaregistrovala i Vladimíra Polívku…

Ano, ale to byla spíše náhoda. Zpěváky představuje také česká skupina, všichni byli z konzervatoře. Ale jeden člen onemocněl, tak Vladimír kamarádsky vypomohl…

Cizí látku máte za sebou. Co vlastního vám leží v hlavě nebo šuplíku?

Scénář k psychologickému dramatu – vztah matky a jejích dvou dospělých dcer. Zkoušíme granty, pokud se to podaří, snad budeme příští rok točit. Také bych rád podpořil jeden námět, který dostal cenu RWE, syrový rodinný příběh Rodinný kruh. Je to všechno běh na dlouhou trať.

Říkáte to trochu skepticky.

Víte, dělat dnes v Čechách film je hrozně ošemetné. Divácký vkus se tak strašlivě vyhranil, že s máločím uspějete. Jednou z cest zřejmě je, že filmaři budou muset rezignovat na své chutě a točit podle podmínek producentů a kinařů čili komerční filmy. Pro náročnější dramatickou tvorbu se snad teď víc otevírá prostor u některých televizí, kde dostanete – pokud jde o autorskou svobodu - často velkorysejší podmínky než u běžných filmových producentů.