Překvapilo vás to?

Ano. Na cenách kritiky a Českých lvech jsem pořád trochu doufal, teď už jsem nečekal nic. Mám radost. Ona je to vždycky trochu hra a člověk by na ní  neměl být moc závislý. Vyhodíte karty do vzduchu a čekáte, zda se složí v balíček. Tentokrát to vyšlo.

Je to skoro symbolické, váš film loni Finále otvíral…

Ano, běžel tu v předpremiéře. Oblouk se hezky uzavřel. Plzeň je fajn, navíc mě potěšilo, že film zaujal i studentskou porotu. Mluvil jsem s nimi, pětice mladých lidí byla fakt sladká – napříč různými studijními obory, a shodli se na výsledku. My dospěláci a profíci už to tak nějak mastíme, jsme okoralí, tihle studenti byli čistí, nepopsaní. Udělali mi radost, stejně jako mladí diváci v kině, že dokázali náš ne právě lehce stravitelný film docenit.

Berete to jako zadostiučinění, když předtím posbíral většinu cen Hořící keř?

Keř je krásný projekt, odvážný, hlavně od scenáristy. Ale byl od začátku koncipován jako televizní série a jeho zařazení do domácí filmové soutěže mi přišlo trochu jako nenažranost. Nedalo se s ním závodit. My byli lodička a on Titanic.

Čím je film Jako nikdy pro vás?

Byl terapií. I výzvou. Když mi v 56 letech umřel otec, řekl jsem si, že tohle téma musím natočit. Protože nevím, jaký je můj vymezený čas. I mně je teď padesát šest. Během práce mě kolikrát napadlo – umřít při natáčení, to by byl trapas! Sice by to byla slušná reklama pro film, představte si ty titulky: režisér zemřel na place! Ale už by si tu slávu člověk tak nějak neužil…