Kolikrát jste divadelní Karamazovy sám viděl?

V průběhu let asi pětkrát. Poslední dvě návštěvy měly charakter ubezpečovací. Musel jsem se ujistit, že se nemýlím, že je hra skutečně tak dobrá, jak se mi v roce 2000 zdálo. Naposledy jsem hru viděl v dubnu 2006 s polskou koproducentkou Karolinou Ochab. Tím v podstatě začala produkční příprava filmu. Od té doby jsem se představení záměrně vyhýbal a snažil jsem se v sobě posilovat spíš svůj původní dojem z něj.

Kterou scénu máte z divadelních Karamazových nejraději?

Mám moc rád všechny scény u Karamazova doma. Ve hře jsou tři, ve filmu jsem z nich udělal dvě. Synové terorizovaní svým otcem, který jim nakonec jen tak mimochodem řekne, že ten vesnický idiot, který v rodině už dvacet let slouží a vaří, je vlastně jejich bratr. A do toho všeho Grušenka, o kterou soupeří otec se synem, a Kateřina, která má poměr s dvěma bratry zároveň. To jsou už od Dostojevského hodně dobře rozdané karty.

Co bylo nejtěžší při přípravě filmu? První nápad, hledání továrních prostor, do kterých jste filmové Karamazovy přesadil, nebo sehnat peníze?

Zpětně mám dojem, že nejtěžší bylo najít tu fabriku. Ale to byla jen špička problému. V podstatě šlo o to nedovolit české a polské produkci, aby film pod nějakou záminkou odsunuly na příští rok, a tím de facto zabránily jeho vzniku.

Což se naštěstí povedlo. Mimochodem, jak se na film tvářili zkraje herci? Neremcali, že je to „divný“ nápad?

Herci, až na pár výjimek, myslím opravdu nechápali, proč se něčím takovým chci vůbec zabývat. V jejich uvažování stálo divadlo vždycky strašně daleko od filmu a spojení těchto dvou médií si nedokázali představit. Navíc si musíte uvědomit, že oni tuto hru nikdy neviděli, protože v ní hrají. Takže o jejích kvalitách věděli pouze z doslechu, od divadelních diváků a ti, logicky, vychvalovali především její divadelní kvality.

Celý rozhovor s Petrem Zelenkou si můžete přečíst ve středečním vydání Deníku…