Po roce 1989 působil i jako vedoucí kanceláře sekretariátu prezidenta Václava Havla.V roce 1969 natáčel pohřeb Jana Palacha. Jeho posledním celovečerním filmem byl Spalovač mrtvol, kde hrála i Chramostová. Za normalizace byl propuštěn z barrandovského studia a nemohl dále točit. Se svou ženou organizoval bytové divadlo. Postihla ho částečná ztráta zraku, takže se ke své původní profesi nevrátil.

Za normalizace byl propuštěn z barrandovského studia a nemohl dále točit. Se svou ženou, které tehdy režim také znemožňoval společenské angažmá, organizoval bytové divadlo. Postihla ho částečná ztráta zraku, takže se ke své původní profesi nevrátil.

Debut v roce 1963

Stanislav Milota se narodil 9. března 1933. Na Barrandově se vyučil filmovým laborantem a absolvoval grafickou školu. Již v té době se dostal jako asistent kamery k práci na filmech Václava Kršky Posel úsvitu (1950) a Mikoláš Aleš (1951).

Jako samostatný kameraman debutoval v roce 1963 díky Janu Procházkovi, podle jehož scénáře natočil Ivo Novák psychologické drama Na laně. Několik krátkých filmů Milota natočil s režisérem Vladimírem Sísem, s režisérem Jánem Roháčem udělal v roce 1965 Recitál Jiří Suchý - Jiří Šlitr.

V roce 1968 Milota při příjezdu okupačních vojsk Varšavské smlouvy natočil v Praze množství dokumentárních záběrů, v lednu 1969 dokumentoval pohřeb Jana Palacha.

Kvůli potížím se zrakem se po roce 1989 k práci kameramana nevrátil, ale z materiálů, které natočil na konci 60. let, mělo premiéru ještě několik filmů. Hned v roce 1989 to byl středometrážní Zmatek, ve kterém Milota použil záběry pořízené v bouřlivých letech 1968 a 1969, kdy natáčel vše, co se tehdy dělo.

Jan 69

Materiál natočený při Palachově pohřbu se našel až v roce 2002. Vznikl z něj krátký film Jan 69. Dokumentární záznam má styl filmové eseje, je sestříhaný na hudbu Leoše Janáčka a Antonína Dvořáka, jinak bez jakýchkoliv titulků či komentáře. Měl premiéru v roce 2002 na Festivalu filmů o lidských právech v Moskvě, v Česku byl poprvé vysílán 19. ledna 2003 Českou televizí.

V letech 1994 až 1996 byl Milota členem Rady Státního fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie a v letech 1997 až 2001 byl členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, ze které také dobrovolně odešel. V roce 2001 získal Cenu Františka Kriegla.