Po delší přestávce se loni opět vrátila na prkna Divadla na Vinohradech, několik let hraje také v televizním nekonečném seriálu Ulice. Zároveň přiznává, že by uvítala nějaký další impuls, který by okořenil její dosavadní herecké zkušenosti.

Vaším dědečkem byl slavný hudební skladatel Jaromír Vejvoda. Byla jste proto odmala vedena k umělecké činnosti?

Hudební tradice trvá v naší rodině mnoho let, takže logicky neminula ani mě. Hrála jsem několik let na klavír, ale to mě příliš nebavilo a nenaplňovalo. Po pár letech jsem věděla, že tudy cesta nevede. Herectví je sice taky umělecká profese, i tak jsem ale z rodinné cesty uhnula. Hudební tradicí jsem se nicméně nikdy necítila vázaná, takže svoje rozhodnutí nevnímám jako zpronevěru.

A kdy jste si uvědomila, že právě přes herectví vaše cesta vede?

Napadlo mě to už někdy ve školce, ale to se samozřejmě nedá považovat za vědomé rozhodnutí, spíš za dětský sen… Až postupem času se ukázalo, že to snad fakt bude to pravé. Chodila jsem do dramatického kroužku, tam jsem měla štěstí na skvělou profesorku Věru Koktovou. I díky ní jsem se dostala na konzervatoř, absolvovala ji a už při studiu jsem začala hrát v divadle. Cesta k herectví byla poměrně hladká, bez překážek, které by mě nutily profesní plány měnit.

Váš slavný dědeček zemřel, když vám bylo osm let. Jak na něj vzpomínáte?

Na dědečka si pamatuji dobře, ale v dětském věku jsem ho nevnímala jinak než jako dědu. Na to, abych se s ním bavila o hudbě nebo jeho úspěších, jsem byla malý prcek.

Spojovali si vás s ním třeba spolužáci nebo učitelé ve škole?

Možná občas nějaký dospělý ano, ale spolužáci určitě ne. Téma k hovoru to nebylo. Už jenom proto, že mým vrstevníkům dechovka většinou nic neříkala, leckdy se téhle muzice ostentativně vysmívali jako něčemu děsně nemodernímu.

Vám se dědečkovy písně líbí?

Já v nich půvab vidím. Měla jsem možnost naposlouchat si je, naučit se je vnímat… Ta cesta skrz rodinnou tradici mi pochopitelně pomohla. Mám ráda třeba skladbu Zelené háje, která má krásný text i hudbu.

Zmínila jste, že cesta k herectví pro vás byla víceméně hladká. Už v deseti letech jste si zahrála v televizním seriálu Území bílých králů. Jak jste se k tomu tehdy dostala?

Klasicky přes konkurz. Práci jsem vždycky získala přes casting a jsem na to docela pyšná. Jak už jsem řekla, cestu jsem sice měla poměrně hladkou, ale rozhodně ne ušlapanou. Nikdy jsem neměla otevřené dveře jen proto, že nosím jméno slavného dědečka.

Těšila jste se tehdy, až se uvidíte v televizi?

Jasně, to k tomu patřilo. Natáčení mě bavilo se vším všudy, brala jsem to celé jako skvělou hru, která mě neskonale těšila. Bylo to jedno velké dobrodružství a jako dítě jsem si připadala opravdu výjimečně (smích). Koneckonců hraní je pro mě zábava i dneska, což považuju za velký bonus, když už ho teď jako dospělá musím vnímat i jako práci a zdroj příjmů. To jsem v těch deseti letech neřešila, což na tom bylo nejkouzelnější.

Do povědomí veřejnosti jste se dostala díky seriálu Hraběnky. Opravte mě, jestli se mýlím…

Asi to tak bude. I když jsem před tím hrála v několika televizních inscenacích a pohádkách, tak Hraběnky byly daleko větší projekt a pro mě taky obrovská zkušenost. Sešli se tam skvělí lidé, mimořádný byl i způsob práce režiséra Jaroslava Brabce. Byl to nevšední styl režie, který byl pro herce velmi svobodný.

Bylo to hodně odlišné například oproti „nekonečnému" seriálu Ulice, kde také hrajete?

Určitě, je to ale dáno typem seriálu. Specifický je už jen tím, že se vysílá každý všední den, takže jsou kladeny vysoké nároky na to, kolik materiálu se musí za den natočit. I na tento seriál jsem ale pyšná - na to, v jak obrovském tempu se na Ulici pracuje, není na úkor kvality.

Jak dlouho dopředu natáčíte jednotlivé epizody?

Zhruba s dvouměsíčním předstihem, než jdou do vysílání.

Troufáte si odhadnout, jak dlouho vás ještě budou diváci v Ulici vídat?

To, kolik let se bude ještě seriál vysílat, si netroufám hádat, přála bych tomu projektu i dál úspěch, který si zaslouží. Co se týče mě, to je otázka… Je fakt, že Ulici točím už docela dlouho a jsem ve fázi, kdy zvažuju, jestli pro mě bude mít další setrvání ještě význam. Ale jsou to zatím opravdu jen úvahy.

Představuje to pro vás za ty roky už jistý stereotyp?

Do jisté míry ano, ale říkám to s velkým respektem a s obrovskou pokorou k tomu, co jsem se za ta léta na Ulici před kamerou naučila.

Chtěla byste na televizním poli vyzkoušet něco nového? Máte něco vytouženého?

Určitě, třeba film je pro mě pole neorané… Jsem ale otevřená všemu novému a nemám vysněného nic konkrétního. Kdyby ale nějaký nový impuls přišel, asi by mi udělal dobře.

Jak vám role Libušky v Ulici změnila život?

Dost. Většina cizích lidí, které běžně potkávám, mě díky té roli většinou bezpečně identifikuje jako herečku, což je příjemné. Říká se, že musí-li herec od určitého věku sám připomínat, čím se živí, je s jeho kariérou něco špatně…

V ničem vás to nelimituje? Nestydíte se třeba vyjít ven nenamalovaná?

To vůbec neřeším. Lidi jsou ve většině případů velmi přátelští a naopak mě jejich zájem těší. Díkybohu se mi zatím vyhýbá bulvár, i když vím, že to může kdykoli přijít. Nicméně takové věci nemůžu ovlivnit a já jsem se už naučila, že věcmi, které nemůžu ovlivnit, bych se neměla trápit.

Vedle televize jste především divadelní herečka, už při studiích jste hostovala v Divadle na Vinohradech…

Pod Tomášem Töpferem a Jurajem Deákem jsem pracovala už na Fidlovačce a jejich kroky a úsilí na Vinohradech jsou mi sympatické. Tamní prostředí mě inspiruje i díky novým kolegům, od kterých se učím. Vnímám to tak, že loňská sezóna, ve které jsem na Vinohrady přešla, mě zase profesně posunula o kus dál.

Hrajete tu ve třech inscenacích, nedávno měla premiéru hra Dva režisérky Deákové, kterou hrajete v komorním prostoru vinohradské Zkušebny.

Právě i ten malý prostor je pro mě nová zkušenost, za kterou jsem vděčná. I to, že si v tomhle divadle vyzkouším hrát pod režiséry, se kterými jsem se do té doby nesetkala. Je to občerstvující, protože každý nový režisér vás vidí jinýma nezaujatýma očima. I když zároveň platí, že pracovat s člověkem, který vás jako herce zná dokonale, má svoje nesporné výhody.

Nelitujete ani toho, že jste si neužila chvíle na mateřské dovolené a záhy po narození syna jste se vrhla do práce?

Já si chvíle se synem velmi užívám, o to víc, že můžu zároveň pracovat. Čím dál tím víc jsem šťastná za toto svoje rozhodnutí. Tušila jsem, že nebudu ten typ, který vydrží tři roky na mateřské. Hraní mi dodává sílu, nabíjí mě energií, kterou potřebuju pro syna a funguje to s úspěchem i opačně. Zatím ani nemáme žádnou chůvu a zvládáme péči o něj v rodině.