Když se florbalový Tatran před třemi lety vydal na novou cestu vstříc dalším extraligovým titulům, nemohl u toho chybět ani ten, který v pozici kapitána doručil ty nejvzácnější trofeje v klubové historii. A nyní má Milan Fridrich možnost rozšířit svou vitrínu cenných kovů rovněž o trenérské zlato. „Ale dres už bych na sebe rozhodně neoblékl,“ zavtipkoval bývalý reprezentant. 

Do O2 arény se s Tatranem vrací po sedmi letech a stejně jako tehdy se mu i letos do cesty postaví florbalisté Mladé Boleslavi. V utkání, které může darovat slavnému klubu z pražských Střešovic ten nejkrásnější dárek k 30. narozeninám. „Byla by to taková pomyslná třešnička na dortu,“ řekl dvaačtyřicetiletý rodák ze Znojma.

Florbalisté Tatranu přetlačili v semifinále favorizované Vítkovice a zahrají si superfinále.
Návrat florbalového hegemona. Tatran vsadil na dravé mládí a je zpět v O2 aréně

O2 arenu už jste dobýt dokázal, nyní však na vás čeká úplně jiná výzva. Ta životní?
Životní asi ne. Spíše to vnímám jako svou velkou premiéru v pozici trenéra. Životní výzva to bude naopak pro naše kluky, protože pro mnoho z nich půjde bez pochyby o největší utkání v dosavadní kariéře. Já už mám takových životních výzev za sebou více než dost (smích). 

Je už samotný postup do superfinále splněným cílem, nebo budete měřit úspěch až podle sobotního výsledku?
Abych se přiznal, tak my jsme si před sezonou úplně nedávali výsledkové cíle. Samozřejmě to takový tajný sen někde v dáli určitě byl, ale spíše v tom dlouhodobějším horizontu. Ale co se týče samotného superfinále, tak rozhodně není naším konečným cílem se toho pouze zúčastnit, my chceme odehrát co nejlepší utkání a věříme, že v sobotu vystoupáme až na úplný vrchol. 

Ono nadělit si k 30. výročí mistrovský titul nezní úplně zle, že?
Tak ono je to krásné každý rok, co si pamatuju (smích). Ne, samozřejmě by to vzhledem k tomu, jak speciální ročník to pro celý Tatran je, bylo v lecčem opravdu výjimečné, byla by to taková pomyslná třešnička na dortu. Ale není to něco, na co bychom se nyní upínali. I kdyby to byl 24. nebo 38. rok, jdeme si pro vítězství. S tou třicítkou by to však bylo ještě hezčí, to máte pravdu. 

Florbalový klub Tatran Střešovice letos slaví významné jubileum 30 let.
Hegemon českého florbalu jde do kin. Film Tatran připomene 30 slavných let klubu

Věřil jste, že právě letos dozraje ten čas, kdy nová generace Tatranu začne čnít nad extraligovou konkurencí?
Když jsme si před třemi lety dávali nějaké klubové cíle, tak jsme si pro určitá očekávání stanovili dolní hranici právě tří let, pokud dokážeme udržet stabilní kádr. To se nám podařilo, a právě letos nastal ten první ročník, kdy to možné bylo. Ale přiznám se, že ještě před sezonou tu rozhodně nebyla nějaká představa o tom, že půjdeme takhle nahoru.  

A poté přišel návrat úspěšných odchovanců ze Skandinávie a vize se proměnila v realitu.
Máte pravdu, je to tak. S příchodem kluků ze Švédska se náš kádr rapidně zvedl, kolem zkušených hráčů se rázem vytvořilo pevné jádro složené právě z odchovanců, kteří tu už pospolu hráli tři, možná čtyři roky. Sice mladých, ale dostatečně zkušených florbalistů na to, aby už dokázali zvládat i ty nejtěžší zápasy. Sedlo si to náramně a výsledky se pochopitelně začaly dostavovat. 

Pomohlo vám, že jste měl možnost pracovat s takhle mladým kádrem od úplného začátku?
Nejdůležitější pro mě bylo, že ten tým skutečně zůstal pohromadě, protože trénovat každý rok jiný a kompletně obměněný kádr je nesmírně složité. Samozřejmě když máte k dispozici zkušené hráče, tak se to v některých situacích koučuje asi snáz, ale na druhou stranu jsem rád, že jsou tu kluci, kteří mají k Tatranu jako klubu určitý vztah. A to, že je kádr mladý, beru jako realitu. Začínali jsme tehdy úplně od začátku, takže moc možností stejně nebylo. 

Třeba s takovým Markem Benešem, vaším současným svěřencem, jste jako kapitán dokonce zvedal nad hlavu poslední střešovický titul. Oživil jste si v posledních dnech vzpomínky?
Už je to naštěstí tak dávno, že si to ani tak dobře nepamatuju (smích). Ale ano, na Marka si samozřejmě vzpomínám, tehdy tam pobíhal jako mladý štírek, dokonce u mě na pravém křídle. Ale po tom posledním titulu prošel střešovický kádr opravdu velkými změnami, takže více bývalých spoluhráčů i protihráčů budu mít v sobotu paradoxně na straně soupeře z Mladé Boleslavi. 

Neříkal jste si během příprav na poslední zápas sezony, že byste zase oblékl zápasový dres?
Ne, to určitě ne. Já už jsem si dříve řekl, že za Tatran vícekrát nastupovat nebudu, výjimkou jsou teda veteráni (smích). U mě byl ten přechod z pozice hráče do trenérského povolání naprosto v pohodě, na to, že zápasy už budu moct ovlivňovat pouze z lavičky, jsem si celkem rychle zvykl. Někdy to člověka štve, to se musí nechat, ale jsem spokojený tam, kde jsem.  

Ale netvrďte mi, že byste se mezi mladými dravci ztratil.
Já si myslím, že už mi dávno ujel vlak. Vlastně si ani nedovedu představit, že bych na tom hřišti byl schopen vůbec něco udělat. Navíc je to úspěch našich kluků, této generace, která si pro tento vzácný postup sama dokráčela, takže nad nějakým návratem jsem opravdu ani nepřemýšlel.

Bývalý kapitán florbalové reprezentace Milan Fridrich se dostal do nominace na prosincové mistrovství světa.Bývalý kapitán florbalové reprezentace Milan Fridrich ještě v roli lídra střešovické party.Zdroj: ČTK/Roman Vondrouš

Když se ale vrátíme po časové ose o několik let zpátky, v čem byl podle vás Tatran tak dominantní?
Řekl bych, že zejména ze začátku úspěšné éry to bylo těmi zkušenostmi uvnitř kádru Tatranu. Navíc mužstvo bylo vždy pravidelně doplňované mladými kluky, kteří se po boku starších spoluhráčů naučili vyhrávat a tuto mentalitu dědili po generace dál a dál. Tím se tu každoročně vytvořil neuvěřitelně silný mančaft, navíc s na tu dobu výbornými podmínkami pro hráče, což bylo pro všechny velkým lákadlem. 

Přitom tehdy nebylo moc hráčů na trhu, kteří se florbalu věnovali od útlého věku.
Ze začátku vůbec ne, ta první vlna florbalistů většinou vzešla z jiných sportů, když jsme se v osmnácti letech rozhodli, že opustíme hokej či fotbal a dáme se právě na florbal. Tehdy byly pojmy jako výchova mládeže či práce s talenty ještě na houbách (smích). Postupem času však začali přicházet kluci, kteří se tomu sportu věnovali již od mládí, no a dnes už vidíme generace, jež s florbalem doslova vyrůstají.  

V jakém duchu se nesly tehdejší boje o extraligový titul?
No, jednoznačně byly divočejší. Když bych to měl srovnávat se současnými boji, tak dnes je to hodně férové a klidné oproti bitvám před patnácti, dvaceti lety. Samozřejmě i nyní se v sériích objeví vyhrocené situace, kdy stříkají emoce na všechny strany, ale není to ten skutečný boj na život a na smrt, který já pamatuju z dob minulých. To už asi nikdy nezažijeme, což je možná i dobře (smích). 


Hvězda florbalistů Tatranu Milan Fridrich s trofejí pro vítěze Poháru ČFuB.Hvězda florbalistů Tatranu Milan Fridrich s trofejí pro vítěze Poháru ČFuB.Zdroj: Deník/Martin Dostál Takže taková malá divočina říkáte?
Dá se to tak říct. Byly to války, při kterých šlo mnohdy doslova o život, protože ti hráči byli v hlavách nastavení tak, že se tam jdou zkrátka pozabíjet. V sériích to vřelo, hodně zápasů končilo téměř bitkou, byla tam ta pravá nenávist. Jakmile skončil zápas, tak se samozřejmě vše uklidnilo, ale těch 60 minut hry byla zkrátka divočina, přesně tak, jak jste říkal. 

Vzpomínáte si na nějaký moment, který se vám před startem superfinále vrací do paměti?
Abych řekl pravdu, tak jak mám nyní zaměstnanou hlavu zejména tím, co na sobotu připravit, tak se spíše snažím vracet i za pomocí svých bývalých spoluhráčů ke klíčovým momentům těchto zápasů. Abych zjistil, co pro kluky bylo nejtěžší, co je motivovalo k lepšímu výkonu a tak podobně. Zkrátka se své vzpomínky snažím přetavit v určité rady svým svěřencům.  

Superfinále v O2 areně
Jedinečná atmosféra. Florbalový vrchol sezony se vrací do O2 areny

Když se však člověk otočí za celým tím vývojem tehdy tak podceňovaného sportu, tak florbal ušel celkem slušný kus cesty, že?
Je to tak, ten progres tam jednoznačně je a někdy je fajn si utřídit myšlenky a připomenout si, jaká ta cesta vlastně byla. Některé věci se rapidně změnily, došlo k větší medializaci florbalu, postupně se tento sport dostal do velkého povědomí veřejnosti, což dodnes přitahuje stále větší zájem ze strany dětí i rodičů. Ale i tak vnímám, že něco bylo lepší dříve, než je třeba dnes. 

Co máte na mysli?
Tak třeba ta atmosféra. Dříve chodilo na zápasy mnohem více lidí, v té době ještě neexistovaly věci jako video či možnost pravidelného sledování utkání z pohodlí domova. Lidé tehdy neměli takové možnosti, takže zkrátka navštěvovali ty extraligové bitvy osobně, což mnohdy přineslo nejen plné haly, ale rovněž neuvěřitelné emoce a nádech do těch klíčových bojů o titul. Ale takový je holt vývoj, to člověk nezastaví. 

Zdroj: Youtube

A co s florbalem dál? Má někde mezi smetánkou tuzemských sportů své místo?
Budu upřímný. Já si třeba nejsem vůbec jistý tím, že se florbal bude nadále někam posouvat. Přijde mi, že nejen florbal, ale i další sporty stojící na stejné linii, tak trošku přešlapují na místě bez nějaké větší odezvy. A nabízí se otázka, kam s těmi sporty dál. Jestli jít do té sféry úplné profesionalizace, což sebou rovněž přitáhne obrovskou zátěž, nebo kam se vlastně vydat.  

On také florbal není úplně vítaným šálkem kávy na horkých křeslech sportovních mocipánů.
No právě, ale to není jen florbal, takových sportů tam je více. Bude dost záležet na tom, jakou pozici v naší zemi zaujme sport jako takový, kterému je už nějaký ten pátek slibováno větší postavení. A od toho se poté odvíjejí i další věci. Troufám si říct, že florbal si díky své popularitě místo udrží, bude stále víc a víc přijímán jako tradiční tuzemský sport, ale dostat se mezi sporty jako je fotbal či hokej, to si myslím, že je v horizontu blízké budoucnosti spíše utopie.