Před třemi lety jste byl v Levante, jak jste se tam dostal?

Přes tým složený z mezinárodních hráčů, kteří dostanou možnost probojovat se do týmů U18, U19 a béčka. Je více možností, jak se tam dostat. Bylo tam spoustu hráčů, kteří nebyli tak dobří fotbalisti, ale platili si to. Já jsem se tam dostal přes doporučení jednoho trenéra.

Jak to vlastně funguje?

Ten internacional tým hraje zápasy s týmy z okolí a když se trenérům Levante někdo líbí, tak si jej můžou vytáhnout. Někteří tam byli rok, dva a mě si vybrali hned po necelých čtrnácti dnech, připojil jsem se do tréninku s devatenáctkou a občas jsem šel také s béčkem.

Vy jste s nimi pouze trénoval?

Hrál i zápasy. Ale jen ty přátelské. Jeli jsme třeba do Barcelony na duel proti Espanyolu, chytal jsem proti Valencii či Villarealu. Abych mohl nastupovat v lize, tak by si mě museli koupit a ta tabulková cena byla asi osm milionů, takže si mě chtěli nejdříve vyzkoušet.

Ale vyhrál jste tam Valencia Cup.

To bylo ještě za ten internacional tým. Přijely tam týmy, které mi sice nic neříkaly, ale trenéři povídali, že jsou dobří. Byl to dobrý turnaj a dařilo se mi na něm, postoupili jsme ze skupiny, v semifinále pak na penalty, když jsem dvě ze tří chytil a za celý turnaj jsem nedostal gól.

Jaké to bylo opustit rodinu a kamarády?

Nejprve jsem měl obrovskou radost, že můžu do Španělska jet. Rozhodl jsem se hned, protože taková nabídka se těžko odmítá, ale jak se blížil odjezd, tak mi začalo docházet, co to vlastně obnáší – být bez rodiny, kamarádů a začínat společenský život úplně od začátku, jen s rozdílem, že v jiné zemi a řeči. Jsem rád, že můj táta si párkrát našel cestu do Valencie a mohli jsme se vidět.

Jak vás tamní kluci přijali?

Dobře, s nikým jsem neměl problém, jen ta komunikace byla ze začátku těžká, protože vůbec neuměli anglicky. Ale donutilo mě to se více učit španělsky. S pár kluky jsem zůstal v kontaktu doteď.

Potkával jste se také s hráči z prvního týmu?

Strašně málo, oni jsou celkově strašně separovaní a jedou si svoje. Ale šlo to, když jsem šel s béčkem, tak to trénuje ráno ve stejný čas jako áčko, ale jinak je celý areál uzavřený. Tam jsem potkával zajímavý hráče. Ale bylo vtipné, když přijeli na trénink a tam Lamborghini, Bentley, nejnovější Mercedes a já jsem jel domů vlakem. Jelikož tréninkové centrum je v Buñolu dvacet kilometrů za Valencií a já jsem v tu dobu neměl ani řidičák, tak jsem se buď s někým svezl nebo vlak.

Fotogalerie: Brankář Jan Kvapil

V čem to bylo ve Španělsku jiné než v Česku?

Brali fotbal z jiného hlediska. Kladli nároky více na hru nohou a na komunikaci. Ta byla samozřejmě v cizí řeči, takže to byla neskutečná zkušenost, která mi hrozně dala.

Vy jste měl nějaké základy španělštiny?

Na základce jsem měl dva roky španělštinu a potom také na střední, kde jsme ale hodně opakovali ze základky. Navíc to byla výuka přes školní systém, kde se naučíte slovíčka a časování, ale nějaká praxe… Byl jsem ve své třídě tehdy o parník nejlepší, ale oproti běžné mluvě ve Španělsku… Týden jsem se rozkoukával a postupně učil. Potom už jsme si vyřídil všechno, co jsem potřeboval. Zlepšil jsem se o několik levelů. Navíc se mi španělština vždy líbila a chtěl jsem se ji naučit.

Co vás tam nejvíce překvapilo?

Hráči tam byli více profi, ale to bych čekal. Dostalo mě, jakým stylem mají propracované analýzy soupeře. Fakt rozeberou každého hráče, ke všemu mají videa, kdo jak řeší různé situace, kam si dává balon, jestli je to pravák nebo levák, jakým stylem presuje, jak se vrací a celkově ho rozebrali. Jsem si dělal srandu, že o každým pomalu ví, s kým spí (úsměv). Těch zajímavostí bylo dost.

Povídejte.

Co jsem hlavně nečekal, tak ve Španělsku se až do devatenáctky hraje jenom na umělkách. Až ta devatenáctka je tak na pomezí - občas tráva, občas umělka. Nikdy bych neřekl, že ve Španělsku, kde je pořád teplo, se bude hrát na umělce. Ale ty jsou tam zase na úplně jiné úrovni, o dost kvalitnější, pořád se zavlažují a mají to promakanější.

Napadá vás ještě něco?

Určitě, třeba kolik mají expertů na různé věci. V tom jejich centru mají dva doktory, šest fyzioterapeutů, šest lidí ohledně posilovny. tohle všechno mají kdykoliv k dispozici veškeré kategorie. Jsou tam samozřejmě věci, že když chce jít někdo na masáž, tak má přednost starší. Potom má každý tým okolo čtyř až šesti trenérů. Někteří se prolínají, že trenér má třeba šestnáctku a je asistent u čtrnáctky. Až devatenáctka má jen své trenéry.

Proč jste se z Levante vrátil do Česka?

Byl jsem tam tři čtvrtě roku a chtěl jsem si dodělat maturitu.

Jak jste to měl vlastně se školou?

Chodil jsem v tu dobu na Střední odbornou školu podnikání a obchodu v Prostějově, kde mi vyšli hodně vstříc. Hodně předmětů jsem dělal online a zbytek během dvou týdnů, co jsem se vrátil zpět do Češka. Škola je zvyklá řešit předměty distanční formou, protože na ni chodili například tenisté Tomáš Berdych a Jiří Veselý, se kterým jsem nakonec maturoval ve stejném ročníku, a ti do té školy vlastně vůbec nechodili.

Byl ve hře i návrat do Levante?

Než jsem odešel, tak jsem měl pohovor s šéfem mládeže Danim Pastorem a jednali jsme. Řekli mi, že mi nabízí něco, co přes internacional tým nenabídli nikomu za posledních pět let - místo v béčku Levante. Odjel jsem do Česka s tím, že udělám maturitu a pak se vrátím. Jenže jak je to velký klub, tak se změnili tři sportovní ředitelé a každý si přivedl nějakého zahraničního hráče, čímž vyplýtvaly kvóty na cizince. Nabídli mi, že bych mohl jít do spřáteleného klubu Patacona. Ale nebylo to to, na čem jsme se domluvili, tak jsem se vrátil zpět do Prostějova s tím, že si dodělám zbytek školy a s Levante budeme v kontaktu, což pořád platí.

Přitom by se dalo i v tamním béčku uživit, ne?

Stoprocentně a krásně. Navíc to tam byla nádhera, sice v létě bylo až moc teplo, ale v zimě krásných patnáct stupňů. To jsem si užil.

Nemrzí vás to teď zpětně?

Samozřejmě, že mrzí. Na druhou stranu člověk nikdy neví, mohlo to tam skončit jinak, nedodělal bych si maturitu a byl bych za blbce tady. Stalo se, co se stalo a nic se s tím nedá dělat.

Co vám teď nejvíce chybí?

Asi bych nevypíchl úplně jednu věc, ale přímo ze Španělska to je určitě to teplo a strašně mi chybí komunikace, že jsem se zlepšoval ve španělštině, ten progres. Celkově mi chybí jejich podmínky k fotbalu. Bylo to tam fakt nadstandardní. Hodně lidí to neví, ale Levante má mládež v top pětce Španělska. Dokonce teď vyhráli i ligu. V devatenáctce mě trénoval třeba nynější trenér áčka Levante Alessio Lisci. Jako gólmanského trenéra jsem měl zase kouče, který trénoval také Keylora Navase, když chytal v Levante.

Dostal jste se na zápasy áčka s Realem Madrid či Barcelonou?

Naštěstí jsme měli permanentky na celou sezonu, takže jsme mohli chodit na LA Ligu zadarmo, což se vyplatí (úsměv). Jinak jsem teda viděl Real, Atlético, derby proti Villarealu a potom ty další menší týmy. Ale vždycky si vzpomenu, jak jsem byl na Realu, jehož jsem fanoušek a Levante prohrálo 1:2. Všichni tam nadávali a já seděl a v tichosti se radoval. Raději jsem se neradoval ani z gólů Realu a nechával jsem si to pro sebe. Ale v dalších zápasech jsem se radoval z branek Levante, které mi přirostlo k srdci a štve mě, jak na tom nyní jsou (poslední v tabulce, pozn. red.)

Jaká byla atmosféra na těchto zápasech?

Záleží, každý tým je jiný, ale většinou tam chodil plný stadion, který má kapacitu 22 tisíc, takže tam vždy minimálně 20 tisíc lidí bylo. Navíc ještě teď rekonstruovali stadion. Španělští fanoušci jsou strašně specifičtí. Vždycky mi přišli takoví hodně agresivní na soupeře, nadávali, ale zároveň mi přišlo, že tam každý třetí byl expert na fotbal. Ale ne expert typu českého fanouška, ale že fotbalu opravdu rozuměli z hodně úhlů. U nich to berou úplně jinak než tady, berou to jako náboženství.

Kluk z Nových Sadů v Nemilanech

Vraťme se o pár let zpět. S fotbalem jste začínal v Nemilanech, ale ten tam šel celkem dolů, nemrzí vás to?

Klub, kde začínáte, je srdcovka. Jsem z Nových Sadů a vždycky jsem si užíval derby Nemilany - Nové Sady. Je to strašná škoda, protože i ten areál a zázemí okolo… Rýsovalo se, že by to mohlo být hodně pěkné. Dokonce se postavilo druhé hřiště, které je teď zbytečně zarostlé. Bylo tam dost dobrých kluků, kteří se potom rozutekli. Mrzí mě to, jednu dobu to dokonce vypadalo, že tam fotbal skončí úplně, což by byla strašná škoda. Co jsem slyšel, tak by to mělo jít postupně nahoru.

Jak se to stane, že kluk z Nových Sadů začne hrát fotbal v Nemilanech?

Trénoval tam taťkův známý. Když jsem přišel za tátou, že chci hrát fotbal, tak mi řekl, pojď to zkusit do Nemilan, tam mám kámoše. Ten asi týden potom, co jsem přišel, odešel do Slavonína, ale já jsem tam zůstal. Za rok už jsem šel do Sigmy, kde jsem hrál do patnácti let.

Vy máte svůj fotbalový účet na Instagramu, je to nějaký způsob sebeprezentace?

Určitě. Už mi to kolikrát dost pomohlo, třeba jsem dostal zadarmo rukavice. Je to takové zviditelnění, někdo si vás může všimnout a může se to hodit. Navíc mě nebavilo na mém osobním profilu pořád otravovat lidi s fotbalovými fotkami, tak jsem si udělal druhý profil, aby to bylo oddělené.

Momentálně jste se přesunul do třetiligového Uničova.

Já i můj klub (Prostějov, pozn. red.) jsme chtěli, abych se posunul výš. Bylo to fakt vtipné, protože mi volalo neznáme číslo, když jsem byl přes Vánoce s rodiči v Africe v Keni. Napsal jsem jen SMS, že to nemůžu vzít, protože by mě hovor stál asi milion (smích). Byl to pan Nezval, který mi odepsal, ať přijdu 10. ledna do Uničova na přípravu, tak jsem si řekl, proč ne, chci to zkusit a poperu se o to.

Takže trávíte Vánoce v teple?

Dá se říct, že to tak máme, jsme více na teplo než na zimu, takže se jedeme vždy na chvíli do tepla spálit (smích). V Keni Jsou zajímavé přírodní rezervace a parky, ze kterých je nádherný výhled na Kilimandžáro, moře a hlavně to teplo. Takže to není jen o válení na pláži. Máme to vždy napůl s objevováním.

Co si od angažmá v Uničově slibujete?

Je to motivace ukázat, že můžu chytat třetí ligu, že jsem se zvedl a možnost jít postupně v kariéře výš a výš. Zároveň poznám nové lidi, nové prostředí a také trošku vystoupím z komfortní zóny.

Ale v týmu působí dlouholetá jednička Tomáš Uvízl není to trošku risk?

Určitě bude těžké se před něj dostat. Co jsme se bavili, tak on je v Uničově o čtyři roky déle, než já vůbec hraji fotbal. Je to tady taková pololegenda. Je to risk, ale snažím se dělat všechno proto, abych chytal.

Berete to tak, že se od něj můžete také něco naučit?

Stoprocentně se od něj můžu učit. Snažím se vzít si něco od každého brankáře, protože každý má nějaké dobré věci, které jsou lepší než ty moje. Přece jenom Uve má zkušenosti. Opravdu na něm obdivuji, jak si dokáže organizovat obranu. V tom se chci posunout výš. Poslouchám ho a beru si to pro sebe.

On umí i nohama, je to také věc, kterou se od něj můžete učit?

Hra nohou nebyla moje silná stránka, ale poslední dva roky jsem se na to zaměřil a hodně jsem se v tom zlepšil. Možná byl prvotní spouštěč angažmá ve Španělsku, kde gólmani uměli to, co tady střeďáci. Jediné co, tak mě baví hodně riskovat, což je rozdíl mezi mnou a Uvem. On by dal dlouhý balon, zatímco já bych si to raději pořád hrál mezi stopery. Zjistil jsem, jak se na ně tady koukám, že je kolikrát lepší dát to do klidu dopředu, kde máme fakt dobré hlavičkáře, kteří vyhrají většinu soubojů a dá se tím ulehčit život.

Jaká je vaše silná stránka?

Určitě zákroky na čáře. Jsem rychlý a mrštný, v tom se cítím nejsilnější. Nohy jsou na relativně dobré úrovni, ale pořád je chci posouvat výš. Nejslabší stránka je komunikace s obranou. Nevím, proč, ale nejde mě slyšet ani když řvu. Potom se dozvím z tribuny, no, ale tebe nešlo vůbec slyšet. Jelikož také nejsem úplně nejvyšší, tak centrované balony… Neřekl bych, že je to úplně slabá stránka, ale necítím se v tom tak silný jako na čáře.

Jak na vás Uničov prozatím působí?

Začnu u spoluhráčů, u kterých jde vidět, že jsou o třídu lepší fotbalisti než ti v divizi. Dokáží udělat velkou nadstavbu a technicky jsou na tom výborně. Mají klid v zakončení, dělají vše ve větší rychlosti a s lepším provedením. Úroveň kluků tady je fakt ještě o něco vyšší, než jsem si představoval. Zázemí jsem zatím nemohl pořádně okusit, protože hlavní je travnatá plocha a tam jsme ještě nehráli. Ještě se tady rozkoukávám.

Váš první trenér v mužích byl David Rojka, teď vás vede Jiří Neček, jaké to je hrát pod známými jmény?

Je to zajímavé, že nejprve to byl bývalý ligový fotbalista a nyní další osobnost v podobě Jiřího Nečka. Vždycky se ale bere trenér podle toho, co umí a jak působí. Mám k nim respekt a kouč Neček se mnou jedná na rovinu a má na mě jiné požadavky, než mi kladli v Přerově, takže se poznáváme.

Říkáte jiné požadavky, v čem?

V Uničově je o dost větší tlak neudělat chybu. Kdybych udělal chybu v Přerově, tak to nebude takový problém. Ale to mi vůbec nevadí, měl jsem vždycky rád práci pod tlakem.

Znal jste některé hráče předtím, než jste do Uničova přišel?

Tak půlku kabiny, protože si kluci prošli Sigmou, kde jsem působil i já, takže jsme se tam potkávali. Plus vlastně další tři hráči se mnou chodili na základku - Martin Vybíral, Miloš Šidlík, David Pavelka (v Uničově byl na zimní přípravě, pozn. red.). Byli jsme v jedné třídě, což je také úsměvné. A o dalších jsem spíše četl. Alda Krč dával hodně gólů, takže jsem na něj narazil na Deníku nebo tak. Určitě urychlilo adaptaci do týmu, že jsem kluky alespoň trošku znal.