V současnosti působí jako trenér kategorie U16 v 1. FK Příbram a snaží se své zkušenosti předat nastupující generaci. O tom všem promluvil v rozhovoru David Langer.

Davide, začněme rovnou u vašich úspěchů, které jste prožil při působení v Liberci. Jak na toto období vzpomínáte?  

Na to nejde zapomenout. Troufnu si říci, že za posledních dvacet let se těmto úspěchům přiblížila pouze Plzeň. Samozřejmě jsme měli dobrou generaci. Fungovala ale chemie mezi trenéry a námi hráči, především jsme uvěřili filozofii trenéra Csaplára. Nebáli jsme se hrát fotbal proti jakémukoliv soupeři, ať už to byl Lyon, Borussia Dortmund, AC Milán nebo týmy ze Španělska. Dařilo se nám nejen výsledkově, ale se všemi jsme hráli vyrovnané zápasy a většinu jsme i herně přehráli, což je o to cennější.

Zastavme se u domácího zápasu s AC Milán, kdy jste se podílel brankou na vítězství 2:1. Byl jeden z nejhezčích momentů vaší kariéry?

Určitě ano, protože gólů jsem dal málo. AC Milán navíc tehdy ovládl celou soutěž a my byli jediní, kteří ho porazili. Můj gól byl náhodný, protože jsem tehdy měl čekat na odražený balón, ale rozhodl jsem se jít do vápna a míč mě trefil do hlavy. Od té doby si mě všichni pamatují jako hráče, který dal gól AC Milán.

Poté jste si dokonce vyzkoušel zahraniční angažmá, když jste působil v Panioniosu Atény. Proč nakonec vaše slibná kariéra skončila tak brzy, už ve třiceti letech?

Právě při působení v Řecku nastal hlavní zlom, protože nám neplatili a následovaly dlouhé tahanice po soudech. Bohužel, i když jsem měl jiné nabídky na přestup, měl jsem v klubu platnou tříletou smlouvu a nemohl jsem přestoupit. Takže jsem nenastupoval, ztratil chuť do fotbalu, ale především herní praxi, což už po tak dlouhé době je vidět.

Jak s odstupem hodnotíte svou profesionální kariéru?

Myslím si, že mohla být ještě lepší. Nechci říkat, že jsem měl smůlu, ale v době, kdy jsem působil v Liberci, měl jsem nejlepší formu, jsem patřil k nejlepším defenzivním záložníkům v lize. Určitě jsem tak měl vytěžit více. Roli hrálo mnoho faktorů. Ať už to byla třeba má osobní chyba nebo třeba špatné načasování přestupu, kdy jsem možná mohl odejít o něco dříve.

S fotbalem jste ale neskončil, že?

Po kariéře jsem se více zaměřil na trenérskou činnost. Začínal jsem jako hrající trenér ve čtvrté rakouské lize v Amaliendorfu, kde jsem byl sedm let a vybojoval mistrovský titul. I přesto, že jde o nižší soutěž, získal jsem spoustu cenných zkušeností.

Nyní jste ale v Příbrami u kategorie U16. Co vás do klubu přivedlo? S jakou vizí jste přišel?

Hlavní zásluhu na mém příchodu má trenér Csaplár a jeho fotbalová filozofie, která je mi blízká. V klubu jsem zatím krátce a ještě se rozkoukávám, ale naším společným cílem je pokračovat v trendu, který Příbram v poslední době nastolila, což znamená stále zlepšovat návaznost na jednotlivé kategorie tak, aby výchova mladých fotbalistů pro A mužstvo byla co nejefektivnější.

Co by konkrétně mělo vést ke splnění tohoto cíle?

Klademe důraz především na rozvoj herních dovedností a předvedenou hru. Fotbalistů je spousta, ale důležitá je práce s míčem, fyzická zdatnost a také psychická odolnost, protože vrcholový sport je o hlavě. Navíc si myslím, že hráči by si měli dávat postupné cíle.

V příbramské trenérské struktuře je spousta bývalých skvělých hráčů. Hodně z nich prošlo Libercem, čím si to vysvětlujete?

Opět je to spojené s osobou trenéra Csaplára. Aby vše fungovalo tak, jak má, je důležité obklopit se lidmi, na které se můžete spolehnout a víte, že oni věří vaší filozofii. Ať už jsem to já, Tomáš Zápotočný, Daniel Tarczal, Daniel Huňa nebo Bohuslav Pilný a další. Proto si nás vybral.

Berou vás mladí hráči jako vzory? Vnímáte i v tomto směru svou roli jako důležitou?

Snažíme se mladým předat své zkušenosti. Nechceme jim něco nařizovat. Naopak chceme, aby sami přišli pro radu, zeptali se na to, co je zajímá. Může to být nejen motivace, ale i skvělá zkušenost, co obnáší vrcholová kariéra.