Těchto pět nadšenců byste našli v malé obci Dobkovice, která leží na jih od Děčína.

Děda dělá předsedu klubu, jeho první syn pomáhá s bafuňářskou činností, druhý syn trénuje. A dva vnuci se prohánějí po hřišti v kopačkách. Ti všichni si tu užívají zápasy I.B třídy.

„Já se do fotbalu v Dobkovicích dostal podvodem. Nalákali mě do výboru, že prý potřebují pomoct. A už pomáhám přes sedmnáct let. No, přežiju ještě toto období a potom zákonitě zemřu,“ zasmál se František Štol, aktuální předseda klubu.

Seznamte se s jeho rodinou. Členem výboru je Petr Štol, trenérem je Zdeněk Štol. A ten má v hráčském kádru další dva potomky Radka (27) a Michala (24). „Je to pěkný rodinný klan,“ konstatoval kouč.

Řev na tréninku

Ale pěkně od začátku. Rodinná pouta začínal jejich příběh připomínat až díky nejstaršímu z rodu Štolů.

„Když jsem přišel, hrála se tu pralesní liga. Muselo se upravit hřiště. Postupně jsme udělali schody, světelnou tabuli, umělé zavlažování, vrt,“ uvedl František Štol.

Nejdelší část fotbalového života tady strávil jeho syn Zdeněk. Do míče tu kopl už v roce 1975. A ke sportu vedl i své syny. Mimochodem, pořád je na ně přísný.

„Funguje to takhle. Já dám devět dobrých přihrávek je ticho. Desátá se nepovede a hned je řev,“ zmínil Radek.

Táta a trenér Zdeněk namítl: „Trochu přehání. Samozřejmě mám na kluky přísnější měřítko. Ale já nechci, aby tady vznikal pocit, že jsou protežováni. Jsou věci, které jim prostě projít nemohou.“

Na hřišti si oba fotbalisté z rodinného klanu dokážou vyhovět. „Já hraji v záloze, Michal v útoku. A tomu pacholkovi často nahrávám na góly,“ zdůraznil Radek. „Moc se na hřišti nehádáme, to si necháme na doma,“ podotkl vysoký Michal.

Ano. Můžete hádat, jaké téma se probírá na rodinných oslavách, o Vánocích, Velikonocích. Asi tušíte… „Samozřejmě fotbal. Nejprve dobkovický, pak ten ligový. Všechny ženy v rodině už si na to zvykly,“ pokýval Zdeněk hlavou.

„Ale babička to po třech hodinách nevydrží a řekne, abychom se bavili o něčem jiném,“ skočil mu do řeči Radek. „Každopádně ten, co fotbal neuznává, by to měl v naší rodině těžké,“ uzavřel téma s úsměvem Zdeněk.

Sparta, nebo Slavia? Ne, v Dobkovicích se drží palce klubům z regionu.

„Fandíme Teplicím, Ústí nad Labem. Ale občas někdo zabloudí na Julisku,“ prozradil Radek a šibalsky mrkl na otce. „Tak to je vzpomínka na mládí, když jsem Dukle jako kluk hodně fandil,“ vysvětlil Zdeněk Štol.

Radek s Michalem zatím děti nemají, ale myslí na ně. „U nás je to dané, budou to prostě kluci,“ vystřelil jasně Radek. „Samozřejmě je budeme nabádat ke sportu jako takovému. A pokud by chtěli hrát fotbal v Dobkovicích, tak by to bylo jedině dobře,“ zamyslel se budoucí děda.

Šestý do party

Když je řeč o dětech… Chybějící mládež je pro mnoho vesnických klubů kamenem úrazu. To samé platí v Dobkovicích. „Děti prostě nejsou. Máme tady takový projekt. Po mládežnických kategoriích se k nám hráči vracejí. To je jediná cesta, působí tu řada odchovanců, v tom jsme unikátní. Máme mladé mužstvo, třeba na deset let je klid,“ připomněl Zdeněk.

A že by se v Dobkovicích (po delším čase) zrodil třeba žákovský tým? Zapomeňte. „S tímhle má problém skoro každý klub. Prostě není kde brát,“ řekl kouč.

Přesto se tu o fotbal lidé nebojí. A kdo ví, třeba brzy přijde do Dobkovic ještě šestý člen rodiny. „Můj nevlastní syn hraje v Teplicích, takže až ukončí ligovou kariéru, přivítáme ho u nás,“ prozradil trenér Zdeněk Štol.