Kliknutím zvětšíte
V sobotu 4. března dorazí Pacanda na domácí prvoligové utkání Zbrojovky se Zlínem a hodinu po poledni začne jeho autogramiáda v hotelu A-SPORT Brno v ulici Vodova, kde bude kniha samozřejmě k dispozici. Podepisování skončí v půl třetí, pak se bývalý brněnský útočník přesune na hrací plochu, kde pozdraví návštěvníky zápasu.
Poslední únorový den jste oslavil 45. narozeniny, jak se vám to poslouchá?
Jsem v tom snad horší než ženské, už se mi zdá, že je to hrozné. Vím, že věk řeší spíš ženy, ani nevím proč, ale to číslo už mi přijde fakt vysoké. (úsměv)
S nápadem na napsání knihy jste přišel sám, jak se nápad urodil?
Urodil se po rozhovoru pro Zbrojovku, který jsme natáčeli tři čtyři roky zpátky a měl velkou sledovanost, v ten moment mě napadlo se Monči zeptat, zda by do toho šla. Věděl jsem, že píše knížky, předtím napsala úspěšnou se Švancim (kniha se jmenuje Mercedes Petr Švancara – pozn. red.), takže se skloubily tyhle dvě věci. Zeptal jsem se jí, zda by to chtěla zkusit se mnou.
Jakým způsobem jste se domlouvali nad tématy?
Domluvili jsme se tak, že mi nebude předem říkat, na co se bude ptát. Nemohl jsem mít odpovědi předchystané, co bych řekl, aby se mi to líbilo. Odpovídal jsem ve stylu, že se zeptala a já jí řekl, na co jsem si vzpomněl a jak jsem to v ten moment cítil.
Karel Jarůšek, který nad vámi vždy držel ochrannou ruku, vám radil, že kniha musí být pravdivá. Za nic jste se neschovával?
Přesně tak. Pan Jarůšek mi řekl, že pokud nebudu mluvit pravdu, tak to vůbec nemusíme dělat.
Co pro vás bylo nejtěžší téma?
Těžké je pro mě furt bavit se o tom faulu. To je základ všeho, od této doby se můj život zlomil, pak už ty věci navazují, ať jsem si za ně mohl sám, už to byl reálný život, ale faul byl pro mě vždycky nejtěžší téma.
Díky tvorbě knihy jste se setkal s Janem Zakopalem, který vás na Žižkově v roce 1999 fauloval. Jaké to bylo?
Bylo to nečekané, stejně jako na rozhovory, ani na to mě Monča nepřipravila. (úsměv)
Chtěl byste, aby si knihu přečetla dcera, se kterou se nestýkáte?
To asi hlavně nezjistím, nejsem v kontaktu s dcerou. Určitě bych byl rád, kdyby si ji přečetla.
I kvůli ní jste byl v rozhovorech tak otevřený?
To určitě, ale jak to pochopí, si nedovedu představit. Kdyby se k ní knížka dostala, budu velice rád. Pokud vím, žije v Německu, třeba se k ní dostane.
Měl jste v nějakém momentu chuť z vydání knihy vycouvat?
Před vydáním nervozita gradovala, možná jsem někdy pochybnosti měl, ale už by bylo blbé couvnout. (úsměv)
Jak se vám kniha líbí?
Nevím, co na to odpovědět, pro mě to je asi něco úplně jiného, než když ji čte člověk o mně.
Rozhovory jste dělali tři roky, zarážíte se nad tím, co jste občas řekl?
Vyloženě se tam slyším, když to čtu, je to napsané tak, jak jsem to řekl, nejsou ani upravené věty, sám sebe slyším. Není to nějak zkreslené, vylepšené, vyloženě jen to, co jsem odpověděl.
Fotbal hrajete ve Chvalovicích na Znojemsku, jak často chodíte na zápasy?
Časově moc nestíhám, na podzim jsem hrál jeden zápas.
Když vás poznají lidé a osloví vás, pobavíte se, nebo se jim snažíte vyhnout?
Záleží, jak to dají najevo. Když v dobrém, že chtějí třeba fotku, není problém. Pokud bude dotyčný pod vlivem a víc rýpavý, to se mi nelíbí.
Předpokládám, že převažují spíš kladná setkání, fanoušci Zbrojovky vás stále mají za modlu.
To děkuju. (úsměv) Na Znojemsku, kde jsem teď pracovně, není takový okruh lidí zapálených do fotbalu, v Brně mě poznávali mnohem častěji. Ale je to spíš kladné a příjemné, když mě někdo pozná, zeptá se, chce si udělat společnou fotku.
I při našem rozhovoru je patrné, že si mediální pozornost moc neužíváte…
Bohužel se to ve mně asi psychicky zlomilo právě od toho faulu. Pak se objevily zprávy, že jsem gambler a trochu jsem se zavřel.
Rozhovor o knize vám ovšem nevadí.
Tady trošku vím, o čem se bavíme, že je to asi o dobré věci, ale jsem nervózní, což vidíte. Nevyhledávám to, ale myslím, že se bavíme úplně v pohodě. S nervozitou nic neudělám, nejsem na to zvyklý.
Vzpomínáte rád na vaše památné zápasy?
Určitě rád vzpomínám na nějaké zápasy, kde jsem třeba dal hattrick nebo hezký gól. Zápasy, které jsme prohráli nebo se herně nepodařily, ty odejdou se sezonou, ale konkrétně u hattricků za Zbrojovku, na Spartě, v Innsbrucku si vzpomínám na každý gól. Plus jeden gól Bohdanči, vyhráli jsme 1:0, ten gól mám v hlavě.
Co první gól kariéry?
Bylo to, myslím, na Baníku, zápas skončil 3:3, dostal jsem balon do běhu a šel sám na gólmana, na zadní tyč jsem ho obstřelil.
V knize třeba zmiňujete, jak vám Pavel Holomek říkal, ať nesólujete na tréninku. Na to pamatujete?
Vím, že jsme s dorostenci měli nějakou brigádu, zavolali si mě, dali mi kopačky, že mám jít trénovat, to byl první vstup do dospělého fotbalu, což v hlavě zůstane. Když se sedí a bavíme se o fotbale, tak si to vybavím. Jsou momenty, které v hlavě fakt zůstaly a rád si na ně vzpomenu.
Jste v kontaktu s bývalými spoluhráči?
Hrál jsem za Lužánkami v Bitvě na Moravském poli, u Švanciho na rozlučce. V létě jsem jsem kvůli práci nikam jezdit nemohl, ale byl jsem jednou za Mercedes Team nebo starou gardu Zbrojovky. Pak měli sraz v prosinci u Jiřího Hamzy v Hnanicích, což mám kousek, asi patnáct kilometrů, tam jsem se objevil a byli tam všichni bývalí hráči, kteří mohli.
Byla to nejzajímavější práce, kterou jsem dělala, říká o knize Býmová
Brněnskou novinářku Moniku Býmovou původně ani nenapadlo, že by s Milanem Pacandou vytvořili knihu. Teď už je zpověď bývalého fotbalisty Zbrojovky na světě a fanoušci ji s chutí nakupují. Co autorka říká o její tvorbě?
Monika Býmová zpovídala Milana Pacandu tři roky. Foto: Pavlína Faragová
O PRVNÍM IMPULZU. „Po rozhovoru pro Zbrojovku mi lidi psali, že mám do toho po Švancim jít taky s Milanem. Pro mě to vůbec nebylo téma, nedokázala jsem si představit, že by na to Paci kývl. Je to křehký člověk, který tuhle pozornost nevyhledává. Pak mi ale jednou v osm hodin ráno zavolal, jestli bych do toho šla, a samozřejmě jsem neváhala ani vteřinu. Zatím to byla nejzajímavější práce, kterou jsem dělala.“
O TÉMATECH. „U Milana je nejlepší, neříkat mu nic dopředu, jinak ho ovládne velká nervozita, což ničemu nepřispívá. Tím jsem se řídila. Nebyli jsme domluvení na tématech předem. Prostě jsme se sešli, Milan začal o něčem vyprávět a já jsem se jen doptávala a snažila se jet na jeho vlně. Šlo to velmi přirozeně a myslím, že to byla ta cesta, aby něco takového vzniklo. Na knížce jsme dělali tři roky, nic nás netlačilo, protože nemáme nakladatele, knížku vydáváme sami.“
O PSANÍ. „Knížka je hodně autentická. Milan není takový mluvič jako Švanci, který tomu někdy dává hodně omáčky kolem, tam jsem musela dost škrtat. (smích) U Milana ne, když už něco řekne, má to sílu. Knížka proto není dlouhá, dá se přečíst během jednoho odpoledne, což je z mého pohledu plus, protože může oslovit i nečtenáře. Místy je to ale hodně smutné čtení.“
O POCHYBÁCH. „Jak přípravy knížky spěly do finále, určitě měl pochybnosti, bál se, jak lidé zareagují a jak bude zvládat pozornost. Pomáhá mu, že v tom není sám a já vystupuju s ním. V každém případě je to velmi neobvyklá knížka, asi se ještě nestalo, že by si nějaký sportovec po kariéře pustil na tři roky do života cizího člověka s diktafonem a takto se otevřel, to chtělo odvahu. Ohlasy jsou zatím super.“
O VYDÁNÍ KNIHY. „Milanovi jsem slíbila, že může práci na knize kdykoli ukončit, pokud mu to bude dělat špatně. Určitě bych nechtěla dělat něco, co by mu ubližovalo. Takhle dohoda ale platila jen do chvíle, kdy jsme v tom byli sami. Jakmile do procesu vstoupila sazba, korektura, přípravy na tisk, tak už Milan věděl, že jdeme do toho. Myslím, že asi nikdy vážně neuvažoval, že by couvnul. Nervozita je normální, taky ji mám, když mi na něčem záleží.“
O ZAKOPALOVI. „Začalo to rozhovorem na Zbrojovce, kde mi Milan řekl, že je to dvacet let a pořád se s Honzou nepotkal. Po tom rozhovoru mi Honza Zakopal napsal a rozhovor s ním je nakonec součástí Milanovy knihy. Děkoval mi, že mu někdo dává prostor, protože se ho prý za dvacet let nikdo na nic nezeptal. Pro mě z pohledu novináře je zajímavé, že slyším i druhou stranu, pro Milana je to samozřejmě obrovsky těžké, ale i Honza si tím prochází dodneška. Pořád je to „ten, který zničil Pacandovi kariéru,“ což taky není snadné.“
O SETKÁNÍ. „Oba mi nezávisle na sobě během přípravy knihy řekli, že by o setkání stáli. Samozřejmě jsem to nechtěla podcenit a řešila jsem s odborníkem, jak by mělo vypadat. Věděli jsme, že konečné rozhodnutí musí zůstat na Milanovi. Víc bych nechtěla prozradit, čtenáři se o tom dočtou v knize. Každopádně to setkání bylo pro oba dojemné, měli si šanci říct něco, co mezi nimi viselo dvacet tři let.“
10
Kondice
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Celebrity
TN.cz
