Bublající potůček odděluje fotbalové hřiště od úzké asfaltové cesty. Pěkná bíle natřená budova s výraznou cedulí Sportovní areál. K ní přilepená útulná pergola, udírna. Na první pohled typické hřiště z nejspodnějších pater široké fotbalové pyramidy. Skoro jako vystřižené ze seriálu Okresní přebor, nebo o něco syrovější kultovní filmové podívané Kožené slunce.
A nad tím vším dlí hrad. Vysoko na skále, se zamřížovanými okny natočenými právě ke hřišti. Jako nějaký skutečně bizarní skybox.
„Když jsem tam hrával zamlada, tak k nám křik vězňů z hradu doléhal,“ prozradil úsměvnou historku nedávno zvolený předseda šumperského okresního svazu Vlastimil Faltýnek. S přivřenýma očima proti mezi mraky vykukujícímu slunci se tomu chce i věřit.
Dnes už něco podobného nezažijete. Stačí oči zase pořádně otevřít a omrknout pořádně hrací plochu. Je v nepoužitelném stavu. Branky sice stojí na svém místě. Ze střídaček už je ale v pohotovostní poloze jen jedna. Na pravém křídle krtince, dost pravděpodobně i nálet divokých prasat z přilehlých lesů trávník zažil minimálně několik. Místní klub už totiž nefunguje pět let.
Postihl ho stejný osud jako mnoho dalších po celé zemi. Prostě už se nepodařilo složit mančaft dohromady. V posledních letech existence Mírovští celkem pravidelně okupovali v nejnižší okresní soutěži poslední místa. Před ročníkem 2016/17 už se nepřihlásili.
Trénink bachařů
„Však to známe i odjinud. Klesající zájem o sport obecně, pracovní vytížení. Zachovat fotbal v těch nejmenších vesnicích je čím dál složitější,“ potvrzuje Faltýnek. Ví, o čem mluví - v okrese Šumperk aktuálně evidují 46 klubů, aktivních je 42.
„A co bude po covidu, to zatím nikdo nedovede odhadnout,“ dodává předseda.
Z trudných myšlenek o budoucnosti veškerého vesnického fotbalu vytrhnou pozorovatele výstřely. Ne, nikdo z hradu neprchá. Příslušníci vězeňské stráže se za jednou z branek cvičí ve střelbě na terče.
Střelba jako střelba. Aspoň mírovské hřiště neleží úplně ladem. U jedné z postranních čar jsou překážky pro výcvik psů. K různému tréninku "bachařů" a jejich doprovodu se využívá hřiště celkem pravidelně. O mediální pozornost ale tito pánové (vcelku logicky) nestojí. „Nezlobte se, ale tohle opravdu fotit nemůžete,“ omlouvá se jeden z příslušníků.
Na poklidné rozjímání o hradu, jeho obyvatelích, minulosti a budoucnosti vesnického fotbalu i „kožených sluncích“ je třeba přijet jindy.
