Pokud vás zajímá článek Vladimíru Mandlovi, ale i další rozhovory, pozoruhodné příběhy, perličky z fotbalu ve vašem okrese, neměli byste si nechat ujít naše unikátní témata, které dokážou objevit pouze regionální reportéřu Deníku. Bez omezení si tyto fotbalové materiály mohou přečíst pouze digitální předplatitelé. Staňte se jimi a objevte exkluzivní fotbalové články nejen z vašeho regionu (vybrat si je můžete ZDE).

Když se na fotbalovém tréninku v Radovesicích při bagu řekne, že hrají „mladý proti starejm“, platí to doslova. V kádru jsou totiž mladíci mezi 15 a 21 lety, které doplňují matadoři od 34 až do 60 let. Tím nejstarším je stále ještě hrající trenér Vladimír Manda.

Je vám 60 let a přesto občas stále vypomáháte i jako hráč. Jak se dá dosáhnout takové fotbalové dlouhověkosti?
Ve smlouvě mám dáno, že jsem hrající trenér (smích). To jen pro pořádek. Jinak jsem ale neměl za celou kariéru žádné vážné zranění, a také jsem opravdu denně trénoval. A když nebyl trénink, byl zápas.

To zní skoro nemožně…
Ale je to tak. Vždy jsem hrál za dva nebo tři mančafty, volné víkendy jsem v sezóně neznal. Buď to bylo třeba áčko a béčko Brozan, nebo poté béčko a céčko, které jsem založil. Čtyřiadvacet let jsem byl také trenérem brozanské staré gardy.Ta hrála v pátek, v sobotu a v neděli jsem chodil na velký fotbal. Pro klub jsem dělal spoustu věcí, takže jsem si to vždycky zařídil, aby se zápasy nekřížily.

Pokračoval jste i po operaci kotníku, můžete přiblížit, co se vám stalo?
Artróza. Chtěli mi to sešroubovat, jenže to bych pak chodil jak John Silver. Naštěstí se na Bulovce našel doktor, který mi dokázal celý kloub vyměnit, a tak mohu hrát dál fotbal. Taková operace se dělá jednou za dva, tři týdny. Kolena a kyčle, to umí kde kdo a takových operací je několik do týdne, ale kotník, to je unikát.

Kolik minut jste odehrál letos?
Byly to jen tři zápasy, ale je nás v kádru osmnáct, devět mladých a devět starších. Vždy se snažím to nějak prostřídat. Přípravu jsem ale v různých dávkách odehrál celou, sedm zápasů. A alespoň sedm zápasů bych chtěl posbírat i v soutěžních duelech.

Znají vás hráči, proti nimž nastupujete, nebo se diví, že proti nim nastupuje „nějaký starý pán“?
Ti starší mě znají a hlídají si mě. Vědí, že jsem hrál předstopera a mám dobré hlavičky. Sice měřím jen 170 centimetrů, ale mám skvělý výskok (pousměje se). Mladí už moc nevědí, ale zajímavé je, že občas nastupuji i proti vnukům hráčů, proti nimž jsem v mládí hrával.

Ze starých mazáků máte v týmu řadu bývalých hráčů Brozan, kteří kopali divizi. Nad všechny ční exligový Aleš Pikl. Nemluví vám občas někteří hráči do trenéřiny?
Rozhodně ne! Jak to řeknu já, tak to platí (úsměv).

V kádru je také 15letý Adam Pikl a další mladíci, to je zajímavý mix…
Řekl bych, že to je opravdu rarita. Nedávno si Aleš Pikl zahrál se svým synem, stejně tak Meduna, kterému je 42 a jeho synovi 17 roků. V tom zápase jsem hrál i já, takže rozdíl mezi nejstarším a nejmladším hráčem na trávníku byl 45 let.

Platí stále vaše tvrzení z letošního jara, že byste se nebránili případnému postupu do II. třídy?
Je teprve začátek soutěže a těžší soupeře máme pořád před sebou. Hlásí se nám ale spousta mladých hráčů, což se dnes moc nevidí, spoustě klubů chybí dorostenecká kategorie. Pokud by se povedlo III. třídu vyhrát, možná bychom založili béčko pro ty hodně mladé a starší, kteří by už na vyšší level nemuseli mít, a áčko bychom poslali výš. To všechno ale ukáže až čas.