Bývalý forvard Třince, Mostu nebo Táborska o bývalém trenérovi dokonce přečetl i knihu. „On hrozně sází na kabinu, na charakterové typy hráčů. U něj to není jenom o kvalitě, ale hlavně o hlavě, aby všichni táhli za jeden provaz. To se mi hrozně líbilo,“ líčí brněnský rodák. „Taky má dobře složený realizační tým. Takovou tu show, kabinu, chemii mu dělá Houštecký, videa mu stříhá Jarda Köstl a on dělá to gró,“ přidává zkušený třicetiletý fotbalista, který se s rodinou po návratu ze Švýcarska usadil ve Zlíně a díky kamarádovi Jelečkovi se dohodl na spolupráci v předním moravském třetiligovém klubu.

Je trenér Trpišovský něčím výjimečný?
Já jsem ho zažil v době, kdy nás ještě ve druhé lize trénoval pan Nádvorník. Trpišovský tehdy vedl Horní Měcholupy. My jsme mu tam občas jezdili vypomáhat. On když má nějakou myšlenku, tak ji podá tak, že mu to hráč uvěří. Bylo všeobecně známo, že na Žižkově jsme měli finanční problémy. Třeba jsme si nakoupili párky a jedli je celý týden. Říkali jsme tomu „párty párky“. Ale panu Trpišovskému jsme vždycky rádi pomohli. On to prostě s hráči, kteří za ním jdou, umí. My jsme pod ním opravdu makali. Následně převzal druholigový tým. Hráči za rohem ho opravdu nepomlouvají, ale naopak táhnou za jeden provaz. Na druhé straně kvalitní hráč, který udělá rozdíl v zápase, ale nemá dobrý charakter a nezapadá do koncepce, u něj nemá šanci.

Na které další trenéry rád vzpomínáte?
Rád vzpomínám na pana Dembinného, který si mě vytáhl do Třince. Tomu vlastně vděčím za druholigovou šanci. Rád bych určitě zmínil pana Nádvorníka, který mě měl na Žižkově. Byl velmi přísný, velký pes na fyzickou připravenost. Za něj jsem ale dostával největší šanci a taky jsem pod ním měl nejlepší formu.

Klíčový pro vaší kariéru byl ale přestup ze Sparty Brno do Třince, že?
Je to tak. Pro mě byl přestup do Třince zlomový okamžik. V osmnácti letech jsem šel do druhé ligy. Třinec tehdy měl nejstarší mančaft z celé soutěže, takže to pro mě byla obrovská škola. Osamostatnil jsem se, poznal nové věci. Půl roku jsem čekal na šanci. Po deseti zápasech jsem nastoupil na prvních deset minut. To pro mě byl obrovský zážitek. Za to jsem byl hrozně rád. Následně přišel přestup do Prahy na Žižkov, což zase byla jiná dimenze, protože Praha je v něčem úplně jiná. Byla tam větší šance se ukázat. Povedl se mi půlrok, kdy jsem byl nejlepší střelec druhé ligy. Pak přišly nabídky z ligy, ale z nějakého důvodu to neklaplo. Řekli jsme si, že to necháme na léto. Na Žižkově se však změnili majitelé, přišli Italové a šlo to do kytek.

I proto jste zamířil do Mostu?
Ano. Na Most taky rád vzpomínám. Byla tam výborná kabina, po podzimu jsme drželi pátý flek. Z Mostu jsem přestoupil do Táborska, kde to pod trenérem Nečasem taky bylo výborné. Když jsem se pak vrátil do Mostu, cítil jsem, že už to nepůjde. Klub měl finanční problémy, proto jsem se rozhodl pro zahraničí.

Proč jste si vybral právě Švýcarsko?
Měl jsem možnost jít do Německa nebo do Rakouska, ale to by bylo jenom formou dojíždění. Já jsem chtěl poznat novou kulturu, a když byla možnost jít do Švýcarska, kde to navíc bylo finančně zajímavější, protože fotbal byl spojený s prací, odešel jsem tam. Chodil jsem normálně do práce a pak šel na trénink. Byla to pro mě cenná životní zkušenost. Naučil jsem se německy, poznal nové prostředí, lidi. Celkem jsem tam strávil pět let. Na Švýcarsko nedám dopustit. Na všem, co jsme se domluvili, tak klaplo.

Jaká je úroveň nižšího švýcarského fotbalu?
Hrál jsem tam pátou ligu, což bych přirovnal k české divizi. Kvalita byla nižší. Výhoda byla, že majitel klubu měl svoji firmu, kde jsem pracoval. Takže jsem věděl, že dokud budu dávat góly, budu mít práci. Snažil jsem se být málo v ofsajdu, abych měl práci. (úsměv)

Teď jste zpátky v Česku. Proč jste si vybral zrovna Kroměříž?
S klubem jsem byl v kontaktu už před rokem, kdy jsem se rozhodoval, že půjdu zpátky do Česka. Tím, že moje žena pochází z Brumova-Bylnice, z Valaška, a já jsem z Brna, tak jsme ve Zlíně, který leží na půli cesty, koupili byt. Celou dobu jsem byl v kontaktu s Tomášem Jelečkem. Známe se snad patnáct let. Právě ten mi vychvaloval Kroměříž, takže jsem dal na něj. Takže já říkám, že přes agenta Jelečka jsem se dostal do Kroměříže. (úsměv)

Jak se vám zamlouvá zdejší prostředí?
Jelikož jsem prošel mládeží Sparty Brno, tak jsme v Kroměříži hráli s dorostem i žáky. Pak jsem tu byl jednou nebo dvakrát s Třincem, když jsme tu hráli přípravný zápas, takže prostředí jsem znal. Co se týká travnatých ploch, areálu, zázemí, tak tady jsou druholigové podmínky. Jsou tady tři travnaté plochy a jedna umělka. Co by za to Žižkov nebo Táborsko dali. Když si vzpomenu právě na Táborsko… My jsme tam hráli v Sezimově Ústí, v areálu Soukeník. Bylo tam jedno hřiště, na kterém jsme trénovali i hráli, což byla hrůza.

Znal jste některé spoluhráče?
Z Třince se velmi dobře znám s Tomášem Matouškem. Vždycky jsem si říkal, že je lepší hrát s ním než proti němu, protože to je řezník. (úsměv) Ale je to lídr kabiny, kapitán. Pak se znám i se Zavošem (Petr Zavadil – pozn. red.), se kterým jsem byl v Táborsku dokonce na pokoji, ale to už jsem zapomněl. To je tak všechno, protože Kroměříž má velmi mladý mančaft. Se všemi kluky jsem se poznal až tady.

Jaká bude vaše role v týmu?
Měl bych přinést zkušenosti, klid do kabiny a hlavně pomoct mladým, aby se zlepšovali. Aby viděli, že i ve třiceti letech musí stále makat. Musím jim být nejlepším příkladem. Vidím to na mé kariéře. Nyní se více sází na mladé. Mají určitě šanci se ukázat, my jim k tomu jedině pomůžeme. A pokud by se podařilo postoupit do druhé ligy, což všichni chceme, tak je to pro mladé hráče obrovská šance se zviditelnit.

Dáváte si nějakou střeleckou metu?
Upřímně, já v tomhle věku už si gólové cíle raději nedávám, protože to útočníky zbytečně svazuje. Současný moderní fotbal je navíc o tom, aby i útočníci bránili. Musím hlavně pracovat pro mančaft. Když to přinese góly mně nebo klukům, je to jedno. I když je to klišé, opravdu je mi jedno, kdo dá gól. Hlavně když dáme dvě nebo tři branky a vyhrajeme.

Co potřebuje mladý fotbalista k přechodu do mužského fotbalu?
Určitě ctižádost a takovou zdravou sebedůvěru. Pro každého mladého hráče je to velký skok. Sám si pamatuji, když jsem přišel do kabiny Třince. Byl jsem zaprdlý, koukal jsem doleva, doprava a nevěděl, zda mám říkat dobrý den nebo zdar borci. Teď je ale pro mladé hráče příznivá doba. Pokud budou ctižádostiví, budou na sobě pracovat, budou chodit dřív na trénink, budou si přidávat a věřit, že na to mají, mohou to někam dotáhnout. Mladým hráčům jsem vždycky říkal, že agenta nepotřebují, pokud jsou dobří. Kluby si je vždycky najdou.

Jaké cíle si dáváte do jara?
Největší cíl je postup do druhé ligy. Nyní je ale taková specifická situace, že se bude dohrávat jenom podzim, což je nějakých šest zápasů. Takže když někdo chytne fazonu a vyhraje první tři utkání, tak je velký kandidát na postup. My se ale o to popereme. Musíme se hodně dobře připravit na restart soutěže. I když nikdo neví, kdy se začne. Pokud po třech zápasech uvidíme, že jsme na vítězné vlně, tak je velká šance postoupit.

Jak nyní vlastně trénujete?
Trénujeme buď individuálně nebo po dvojicích, protože v rámci epidemiologických nařízení to jinak ani nejde. Čekáme na to, až zase budeme moct najet na plnohodnotný tréninkový proces.

Máte v plánu se v Hanácké Slavii zapojit i jako trenér mládeže?
Pokud by to šlo, samozřejmě chci předat zkušenosti, co jsem nasbíral, mladším klukům. S Tomášem Jelečkem jsme si vystudovali B-licenci a chtěli bychom pomoct. Třeba bude šance u žáků U12, které vede pan Mrázek. I v budoucnu bych chtěl u fotbalu zůstat.

Je těžké skloubit fotbal s rodinou?
Já mám štěstí, že moje žena pochází z fotbalové rodiny, takže když je v televizi Liga mistrů a Slunečná, tak občas vyhraje i Liga mistrů, což není zvykem. (úsměv) Ona mě v tomto maximálně podporuje. Těší se, až to bude možné, že na stadion vezme dcerku Aničku a budou mi moct fandit. Za měsíc čekáme syna. Takže pokud se mi podaří vést synka nebo dcerku k fotbalu, tak by to byla paráda.