Doslova o život šlo mladému fotbalistovi na Královéhradecku během zápasu krajského přeboru starších žáků Mladé Buky/Žacléř vs. Hořice.

Domácí hráč, kterému je teprve třináct let, skončil při vzdušném souboji na zemi s vyraženým dechem a zapadlým jazykem. Ihned mu přispěchalo na pomoc několik lidí včetně domácího realizačního týmu a rozhodčího.

Jenže chlapce se nedařilo dostat do normálního stavu a čas utíkal. A tak přispěchal na pomoc jeden z hostujících trenérů Pavel Procházka, hocha převzal do své péče a především díky jeho přičinění se hráče podařilo zavčasu zachránit.

MFK Vítkovice U14 - Hranice U14 4:0 (30. října 2021).
Skandál. Opilí rozhodčí vedli zápas žáků, chytila je kontrola. Nešlo o „zbytkáč“

Co se vlastně stalo?
Co si matně pamatuju, tak ke konci první půle došlo ve výskoku k souboji o balon. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost, řešil jsem spíš věci o kus dál. Najednou jsem viděl, že kluk leží, k němu přibíhají ostatní hráči, rozhodčí plus další. Lhal bych, kdybych řekl, jak to bylo přesně. Zvedli ho a drželi ve stoje takovým způsobem, že se mu asi snažili vrátit dech. On sám křičel, že ho má vyražený. Trvalo to nějak dlouho.

Jaká byla vaše reakce?
Nevím proč, ale dostal jsem nutkání a začal jsem si myslet, že má asi zapadlý jazyk. Na základě tohoto popudu jsem se rozeběhl od naší střídačky a kluka jsem jim skoro vytrhl z toho postoje. Dal jsem ho na zem, zaklonil mu hlavu, protože on začínal omdlet, ruce měl už takřka v bezvládí a oči jako ve sloup. Měl i křeč, takže se mu do pusy nešlo dostat. I přes ten křečovitý stisk jsem se mu dostal do pusy a nějakým způsobem vyšťournul jazyk. On pak zachrchlal a popadl dech.

Tím jste už věděli, že to dobře dopadne?
Chvilku to ale trvalo. Mezitím už volali sanitku. Říkal, že ho strašně bolí hlava a podobně. V momentě, když popadl dech, z mé strany bylo už více méně vyhráno. Následně byl odnesen na nosítkách, přijela záchranka, měřili ho a tak dále. To už jsem šel pryč, byl jsem částečně v šoku. Potom jsem si to i vygooglil, vytahování jazyku bylo možná i zbytečné, ale to nevím. Nejdůležitější bylo to položení na zem a zaklonění hlavy. Ostatní činnosti byly asi zbytečné, ale to jsem v tu chvíli nevěděl. Někomu to může přijít chvályhodné, jiný to může zpochybňovat, že to byl jednoduchý zákrok. Já si to úplně nemyslím. V tu chvíli jsem prostě vyhodnotil, že ostatní se ho snaží zachraňovat špatně. Proto jsem tam vlítnul.

Tadeáš Koryčan
Z divize rovnou do ligy? Nenápadný mladík svými góly ohromil Slovácko

To chce odvahu, že?
Můj bratr se mě ptal, kde jsem ji vzal, že jsem tam tak vlítnul a bral veškerou odpovědnost za zachraňování na sebe. Ale na to nejsem schopný odpovědět. Kdysi jsem koukal na nějaká videa, v lize u nás i v zahraničí někomu takhle vytahovali jazyk. Možná jsem si na to vzpomněl, proto jsem asi věděl, že se musí položit na záda a hlava se musí zaklonit. Pak jsem mu musel rozmáčknout čelist, abych se dostal k jazyku. Naštěstí to bylo dítě, já jako chlap mám trošku větší sílu.

Myslíte, že šlo o vteřiny?
Možná, ale nevím, nechci to zveličovat ani zlehčovat. Podle mě je důležité po podobných soubojích vždy zkontrolovat, jestli ti kluci nemají zapadlý jazyk. Na druhou stranu je rozdílné to hodnotit s časovým odstupem a v tom momentu, kdy se to všechno odehraje.

Jak daleko to bylo od vaší lavičky? Na druhé straně?
Úplně na druhé straně ne, bylo to na soupeřově polovině, řekněme deset patnáct metrů od postranní čáry a v půlce půlky. Běžel jsem chvilku. Abych neplácal, bylo to nějakých dvacet třicet metrů, co jsem sprintoval. Už tam bylo kolem hodně lidí, jejich trenéři, i rozhodčí se snažil pomoci. Ale fakt to trvalo dlouho. Říkal jsem si, že to asi není správně. V tu chvíli mně to v hlavě křáplo a řekl jsem si: Musíš tam naběhnout.

Z utkání Sezemice - Bukovka (v zeleném).
Akční scéna v Bukovce. Fanoušek chytil sudího pod krkem, vedoucí mu přidal pěstí

To byla po té chvíli vaše první myšlenka a nad ničím jiným jste neuvažoval?
Přesně tak, vůbec. Podle mě jsem tam vlítnul úplně zkratovitě. Domníval jsem se, že má zapadlý jazyk a že musím začínat tímhle způsobem. Přišlo mi, že ti, co se snažili pomoci, zvedali ho a třásli s ním, to dělají špatně. Proto jsem udělal to, co jsem udělal. Byla to spontánní reakce, nic promyšleného. Nic jsem nezjišťoval, jenom jsem viděl, že se jim to nedaří. Musím jenom říct, že pro mě to byla velká stresová situace. Jeho otec tam křičel: Zachraňte mi syna, co mám dělat. No prostě hrozná panika. To tomu úplně nepomáhalo, ale já to v tu chvíli moc nevnímal a jel jsem si fakt tvrdě svoje. Tím, že se to podařilo, tak mám obrovsky dobrý pocit. Hned poté jsem tam brečel, ostatní lidé taky.

Většina kluků z obou týmů viděla něco takového poprvé. Jak to všichni vnímali?
Bylo vidět, že pro všechny hráče to byl šok. A nejen pro ně. Soupeřovi kluci byli ještě o něco mladší než ti naši. My byli v šoku o něco méně, nejvíce jsme pomáhali klukovi od nás, který byl v tom souboji. Vysvětloval jsem mu, že je to fotbal a takové věci se občas stávají. On byl z toho totiž úplně vyřízený. To nebyl žádný skluz, prostě jenom nešťastná náhoda. Nevím, jestli ten hoch nedostal loktem. Nevím, jestli si nevyrazil dech tím, že spadl na zem. Druhá půle se už více méně jen dohrávala z povinnosti.

Joel Mpong, rodák z Duchcova u Teplic, aktuálně kope krajský přebor ve Stráži pod Ralskem.
Mpong: Rasismus do sportu nepatří. V poslední době se to ale moc nafukuje

Byla to pro vás první taková situace, kterou jste na fotbale zažil?
Něco podobného jsem už zažil. Jednou mi vyrazili dech a strašně dlouho trvalo, než se ho podařilo vrátit zpátky. Druhá příhoda byla taková, že jeden kluk dostal nějaký záchvat. On si snad vzal nějaký špatný inhalátor a jakoby zkolaboval, takže tam taky přijela sanitka. To znamená, že ten pocit jsem už zažil, ale nikdy jsem takhle nezachraňoval. Mám dceru, když byla maličká, tak ji zaskočil kus nektarinky. To jsem si taky prožil svoje. Zkrátka podvědomě jsem věděl, co mám dělat. Tím neříkám, jestli jsem to dělal správně nebo špatně.

Takže nějaké velké záchranářské zkušenosti nemáte?
Nemám. Když jako trenéři absolvujeme licence, tak je tam určitý kus těchto zdravotnických věcí. Možná to bylo i součástí. Vlastním zbroják a tam je také povinná zdravověda. Nedávno jsem si dělal jen tak pro srandu papíry na auta, kde v otázkách byla rovněž zdravověda. Ale vyloženě záchranářský kurz nemám.

Každý si říká, že něco takového nechce zažít, ale když to pak přijde, je potřeba se k tomu postavit čelem, že?
Jasně, tak to prostě je. Můj trenérský kolega, se kterým děti trénujeme, říkal, že nejdůležitější byla pohotová reakce. Skoro všichni totiž stáli kolem, koukali, nebyli schopni se podle toho zachovat a pořádně si uvědomit, co se stalo. Když pak za mnou přiběhl, tak už jsem prý jel a zachraňoval. Podle mě je důležitá rychlá reakce.

Nshan Avetisjan poskytl Deníku rozhovor v nemocnici, 19. října 2021 ve Frýdku-Místku.
Po faulu má v noze šrouby. Trestní oznámení? Nechci ničit život, říká fotbalista

Dostalo se vám nejednoho poděkování. Máte teď pocit, který vás vnitřně náramně hřeje?
Upřímně nic hezčího jsem v životě nezažil. Je to taková vnitřní satisfakce, že se něco povedlo. Nebudu si hrát na nějakého falešného skromného člověka, ale to poděkování je tak krásné, od rodičů na místě, od chlapů, co tam byli, i od předsedy soupeřova klubu, který to pak poslal na náš klub. Je to napsané tak, že jsem opravdu pomohl. Jestli jsem zachránil život, odvrátil nějaké fatální následky nebo se nemuselo stát nic, to už nechci zpochybňovat. Záleží, jak to každý vnímá. To poděkování, které jsem od nich dostal, nic nenahradí. Jsem majitel firmy, o peníze mi skoro ani nejde. Mám dvě děti, kluk hraje v tom týmu starších žáků, který proto i trénuju. Je to prostě úžasný pocit. Člověk se jenom bojí si přiznat, že to poděkování mu dělá strašnou radost.

Co vám na to řekli vaši nejbližší?
Samozřejmě jsem se tím pochlubil doma, svým rodičům a mamka byla nadšená. Je to neskutečný pocit. Nemyslím si, že existuje něco víc, než takovéto ohodnocení. Prvořadě jsem ale šťastnej, že ten kluk je v pořádku. Dál bych to už nerozmazával, úspěch se neodpouští (usměje se). Když uděláte něco dobře, půlka lidí vám poděkuje, druhá to zpochybňuje a říká, že na tom nic nebylo. Asi bych to nazval tak, že tak jako já jsem pomohl tomu klukovi, tak oni mně tím poděkováním. Člověk si říká, že něco udělal správně, někomu pomohl a taky že má nějaké slušné vychování. Na druhou stranu bych tohle nechtěl nějak zveličovat a rozhodně se nechci srovnávat s lidmi, kteří pomáhají každý den. Špatný zákrok to asi nebyl, dopadlo to dobře, což je hlavní. Chvilku jsem za hrdinu.