„Nabízelo by se začít dnešní povídání utkáním kvalifikace s Walesem. Vrátím se k němu ale později. Četl jsem o něm už tolik názorů, že se mi upřímně řečeno ani nic psát nechce.

Neskutečné množství expertů všeho druhu se nám snaží vysvětlit, proč je to s naším fotbalem takové, jaké je. Chtěl bych otevřeně říci, že se v žádném případě expertem necítím, za to se na ně stávám čím dál víc alergický.

Jsem již starší člověk, který fotbal hrál, posléze jej trénoval a celý život se o něj zajímal. Fotbal není jaderná fyzika a není ani zdaleka tolik složitý, jak se člověku snaží namluvit právě tito experti.

To, že se již od nejmenších žáčků hraje o výsledek a ne pro radost ze hry a to, že se míč stává pro naše fotbalisty těžkým břemenem, je jen logickým důsledkem věty předešlé. .

To, že tvrdě na sobě pracovat se moc nenosí, i to, že po otázce za kolik, by měla přijít i otázka za co.

To jsou slova směřovaná k těm mladým a jejich vedení. Ti starší se asi už moc nezmění a bude trvat nějakou dobu, než se přestanete bát těch, kterým jsme se ještě nedávno usmívali.

To se ale musí změnit a upravit mnoho věcí. Ty úplně základní jsem zmínil v předešlých větách.

Vím, že to nejí zdaleka tak jednoduché, jak to na papíře vypadá, ale pokud ke změnám v myšlení a pohledu na věc nedojde, budeme se stále točit v začarovaném kruhu a čekat, až se možná, snad, zase někdy něco s trochou štěstí povede.

Za tyto mé názory by mě asi mnozí, jichž se to týká, rádi neměli. A tak raději na chvilku zpět do Edenu.

Hned v úvodu jsme se dozvěděli, že soupeř je složen z hráčů, kteří toho moc nenahráli, a pokud ano, tak v nižších soutěžích.

Na trávníku to ale zdaleka tak nevypadalo. Chuť hrát i fotbalovost byla jednoznačně na straně Velšanů, což mě osobně ani tak nepřekvapilo.

Co mě ale zarazilo, byla už samotná sestava našeho týmu a jeho rozestavení. O způsobu hry na jediného útočníka jsem už psal několikrát a nejen v souvislosti s národním týmem.

Barák, který je totálně jednonohým hráčem, měl být dirigentem hry? Samozřejmě že nebyl, ale my špílmachra stejně momentálně nemáme.

Za to máme supertalenta Hložka, který kromě dvou přihrávek a faulu nebyl ani vidět. No nevím, snad mu ke slávě pomohou alespoň Bělorusové.

Samostatnou kapitolou bylo ale řízení nebo spíš zoufalství na české trenérské lavičce. To, že bylo potřeba vystřídat snad sedm hráčů, bylo jasné už o půli, ale to, že se začalo až patnáct minut před koncem, bylo skutečné zoufalství.

Získali jsme a diváci byli šťastní. V podstatě viděli dramatický a zajímavý zápas. Mohli být vlastně spokojení, protože kdyby viděli souběžně hrané utkání Rusko – Slovensko, ztratili by zbytečně devadesát minut svého času.

Snad ho neztratí dnes večer při utkání s Běloruskem.“

Autor Stanislav Sadílek je bývalým fotbalistou a trenérem