A přesto je jejich role nezastupitelná. Řeč je pochopitelně o tzv. „tvrdém jádru“ fanoušků. Lhostejno, zda se bavíme o sparťanech, slávistech, baníkovcích. Někdo se jich bojí, jiní jimi opovrhují. Mluví se o nich jako o primitivech z kotle.
Když táhnou ulicemi v hulákajícím šiku, obklopeni ohněm a policejními těžkooděnci, jako bychom se vraceli do barbarských časů vizigótských toulek Evropou. Jenže o těchto vyznavačích drsných forem fotbalové vášně lze říct i leccos pozitivního.
Především: jsou věrni. Věrni svému klubu, pro který mnohé obětují. Čas, peníze, pohodlí. Nikdy to nebylo tak patrné jako dnes, v éře covidového šílenství. Stadiony se (zase) zavírají, tribuny zejí prázdnotou. Prý v zájmu celku. Jenže liga nemá být němá pobožnost.
A kdo jiný by jel přes půl republiky za svým týmem, aby pak zůstal na mraze za plotem? Kdo by fandil z žebříku, ze stromu, ze zabláceného svahu? Právě v tom spočívá nezastupitelnost fotbalových „barbarů“. Budiž jim za to dík.
