Nechme teď stranou, zda byly verdikty z „high-tech maringotky“ oprávněné či ne. Z lamentování na adresu VARu po každém ligovém kole se už stal (mírně otravný) tuzemský zvyk, to se jen tak nezmění.

Zajímavější je otázka, odkud se tento hněv lidu bere. Copak už všichni zapomněli, jak to na olysalých českých pažitech chodívalo dřív? Na všechny ty vymyšlené penalty, „přehlédnuté“ likvidační fauly, góly z třímetrových ofsajdů? To už nikdo nepamatuje fešný knír Pavlína Jirků a zlatavé odlesky ve slunečních brýlích Ivana Horníka? Zřejmě ne.

Rozhodčí Ondřej Pechanec během nedělního zápasu Slovácka s Plzní neuznal dva góly domácích, pokaždé po signálu od kolegy u videa.
Velká křivda na Slovácku? Šéf rozhodčích Příhoda: Bylo to v pořádku

Potíž je v tom, že VAR byl veřejnosti předložen jako jakýsi mocný všelék, který vykurýruje všechny fotbalové neduhy. A to prostě nedokáže, vždyť i u monitorů sedí omylní (a ano, ovlivnitelní) lidé. Je nesporné, že vyslovených zářezů a bizarních úletů ze strany sudích poslední dobou ubylo, ale fanoušci mají tendenci vidět jen chyby. To je sice lidské, ovšem nemělo by nám to bránit vnímat také (drobné) krůčky správným směrem.

Čeká-li někdo náhlou spásu, bývá nutně zklamán. To platí o VARu stejně jako třeba o očkování.