Dříve působil v Baníku Ostrava, Karviné nebo u mládežnických reprezentací. Prošedivělého sympaťáka do Uherského Hradiště před dvěma lety zlákal trenér Martin Svědík. Uznávaný odborník skvěle zapadl do realizačního týmu Slovácka, práci v ligovém klubu si nemůže vynachválit.

„Jsem rád, že se mě kamarádi a známí z Ostravska, kde žiji, na Slovácko ptají. Rád odpovídám, že je to vlastně kraj, kde se lidé mají rádi. Dávají to najevo. Jsou vstřícní, ochotní. Dají si trochu slivovičky nebo vínečka, nabídnou koláčky a jsou v pohodě. To u nás na severu až tolik není. Já to tady opravdu cítím,“ prohlásil otec bývalého hráče Uherského Hradiště a velký kamarád řady známých trenérů a fotbalistů.

Proč vám všichni říkají Eddy?
Je to podle známého bývalého belgického profesionálního cyklisty Eddyho Merxe. Začali mi tak říkat kamarádi v Bohumíně a už mi to zůstalo.

Ale na kole jste nikdy závodně nejezdil, že?
To ne. (úsměv) Celý život jsem u fotbalu. Za žáky jsem začínal v Mariánských Lázních, odkud pocházím. Tehdy jsme skončili před Plzní, Karlovými Vary nebo Sokolovem a dva roky po sobě jsme jeli reprezentovat západočeský kraj na vyhlášený turnaj do Přelouče, který byl vlastně neoficiálním mistrovstvím republiky žáků. To už je ale dávno. Bylo nám čtrnáct a patnáct let.

Je pravda, že vaše kroky dál vedly do Plzně?
Ano. V Plzni jsem vystudoval strojní průmyslovou školu a hrál za Škodu. Dostal jsem se i do výběru reprezentace. Za šestnáctku a sedmnáctku jsem dokonce hrál s Antonínem Panenkou. Vzhledem k tomu, že Toník byl mnohem lepší než my, za půl roku odešel do vyšší kategorie.

Mrzí vás, že jste to nedotáhl až do ligy?
Ani ne. Šel jsem na vojnu a v RH Znojmo hrál druhou ligu. Byl to civilní oddíl, který si do svých řad vybíral vojáky. Já měl to štěstí, že jsem při přípravném utkání výběru proti Vyškovu nějakým záhadným způsobem nastřílel šest gólů a automaticky zůstal ve Znojmě. Tehdy tam ze Slavie Praha přišel Stanislav Sadílek, což je děda od Lukáše a Michala. Nyní bydlí v Hluku. Tenkrát byl fenomenální fotbalista. Měl z nás největší zkušenosti. Co si tak pamatuji, střílel branky i za Slavii.

Vy jste byl jaký hráč?
Jsem sice pravák, ale vždycky jsem ve čtyřobráncovém systému hrával na levé straně. Neměl jsem ale pouze bránit, ale mým úkolem bylo také podnikat výpady, podporovat útok a centrovat, což se mi líbilo. Několikrát z mnou dokonce z Ostravy jezdíval Evžen Hadamczik. Kontaktoval mě s nabídkou, zda bych nechtěl jít do Baníku. Pak se bohužel stala osudná tragická nehoda a z mého přestupu sešlo.

Jak jste se z jihu Moravy dostal do Bohumína?
Po základní vojenské službě jsem měl nabídku ze Zlína a Teplic, ale nakonec jsem se rozhodl pro Bohumín. V tu dobu hrál druhou ligu, byl dobře sponzorsky zajištěný. Chodili tam výborní kluci z Moravy i Slovenska. Zmínit musím Sokola, Tarabu, Řádka, Tondu Voráče, který hrával v Uherském Hradišti. Tři roky jsme hráli o postup do první ligy. Třeba na Inter Bratislava, Trenčín, Prievidzi nebo Bohemku přišlo pět tisíc diváků. V tu dobu už jsem se ale začal zajímat o zdravotní stránku, masérské věci. V Praze a v Jičíně jsem si udělal kurz a vydal se na dráhu maséra.

Hráčskou kariéru jste ukončil hned?
Vzhledem ke zranění jsem s fotbalem definitivně skončil ve 29 letech. A hned jsem začal v Bohumíně masírovat druholigové fotbalisty. Pak jsem dostal nabídku z Baníku, kde tehdy trénoval Milan Máčala. V Ostravě jsem strávil dlouhých devět let. Pak jsem zamířil do Karviné, která tehdy postoupila do ligy. Hned v prvním roce jsme ale spadli. Pak se znovu vykopal postup, následně přišel další pád. Po něm se vyměnil management a nastoupila nové éra lidí podporovaná hlavně městským úřadem.

A vás povolali do mládežnické reprezentace …
Je to tak. V tu dobu jsem měl štěstí, že mě oslovili lidé ze svazu a já mohl pracovat s mladými fotbalisty. Začínal jsem u trenéra Dovalila v U19. Rarita byla, že v té době byl v týmu i Petr Reinberk, kterého dneska masíruji ve Slovácku. (úsměv) Kromě něj tam ale byli hráči zvučných jmen. Zmínit musím Dočkala, Pekharta, Gecova, Váchu, Pavlenku a Vaclíka a mnoho dalších.

Se kterými známými trenéry jste se v reprezentaci setkal?
Poznal jsem tam nejen mnoho trenérů, ale i lékařů, trenérů brankářů, vedoucích týmů a mnoho dalších lidí. Ať už to byli Hoftych, Csaplár, Hřebík, Pešice, Kouba, Bejbl, Suchopárek, Václav Černý, což je otec současného hráče Twente. Pracoval jsem hlavně v kategorii od sedmnácti až dvaceti let. Teď jsem si vzpomněl ještě na jedno jméno …

Ano?
Rád vzpomínám na Pavla Srnička. Spolu jsme taky měli krásný vztah, protože pochází z Bohumína. Mimo jiné jsem ale jezdil s Luďkem Mikloškem na různé výběry brankářů, které se dost často dělali i v Uherském Brodu u pana Hamšíka na Lapači. Organizátorem byl bývalý sparťan Roman Vonášek, který působil i v Lokerenu. Těchto soustředění se dokonce účastnili i trenéři brankářů Manchesteru United. Možná ani neuvěříte, jako dárek od nich dostávám na každý ligový zápas dvě vstupenky. Samozřejmě si o nu musím zažádat. (úsměv) Loni jsem třeba zhlédl utkání Manchester United – Liverpool.

Na které pracovní akce nejraději vzpomínáte?
V roce 2011 jsem se zúčastnil mistrovství světa hráčů do sedmnácti let, které hostilo Mexiko. S osmnáctkou jsem byl na evropském šampionátu v Srbsku a Lichtenštejnsku. Byla to pro mě velice zajímavá a poučná práce. Právě na těchto akcích jsem se zdokonaloval a získával nové poznatky. Od kolegů z Německa jsem například odkoukal to, že jsem ledem naplnil velké sudy, ve kterých kluci po každém zápase a někdy i po tréninku zaháněli velkou únavu, rychle regenerovali a zároveň se otužovali, což dneska už praktikuje každý ligový mančaft. Byl jsem bohatší nejen o regenerační věci, ale i o protahovací cviky, tzv. strečink.

Novinky jste později zúročil nejen ve Slovácku, ale i v Rakousku, kde máte živnost. Je to tak?
Ano. Vytvořil jsem si podmínky pro práci v Rakousku. Nejenže jsem tam působil u mužstva, ale mimo jiné jsem pracoval také v tréninkovém středisku, kde občas trénovala i Austria Vídeň. Měl jsem to štěstí, že jsem tam potkal i kamaráda z reprezentace, Patrizia Stronatiho.

A před dvěma lety se s nečekanou nabídkou ozvalo Slovácko …
V tu dobu se ozval můj kamarád Martin Svědík, který mě společně s trenérem Palinkem požádal, jestli bych s nimi nejel na soustředění do Turecka. Jelikož to fungovalo, domluvili jsme se na delší spolupráci. No a ve Slovácku jsem dodnes. Už je to dva roky. (úsměv)

Odkud znáte kouče Svědíka?
Když jako hráč přišel do Baníku, patřil mezi dvacet nejperspektivnějších fotbalistů z celé Evropy! V Ostravě jsem ho tak poprvé potkal ještě coby mladého hráče. Od té doby se známe. Byl jsem moc rád, když mi zavolal. Vážím si, že můžu být v prvoligovém klubu. Nyní o to víc, když vidím, kam se naše Slovácko za ty dva roky, co jsem tady, posunulo.

Jak si užíváte současné období?
Je to hezký pocit, když vidím, jak jsou kluci spokojení. Zvláště teď, když se daří. Jsem rád, že se mohu podílet na vzestupu Slovácka. Když přijedu na Ostravsko, nikdo to nechápe. Vždycky se mě hodně lidí, kteří fotbal sledují a fandí mu, ptá, jak to tady děláme, že nám to funguje a máme takové výsledky.

A co jim odpovídáte?
Jsem strašně rád, že naše kabina je opravdu velmi kamarádská. Kluci jsou v pohodě, samá legrácka, což upevňuje vztah. Není to jako v jiných mančaftech, kde to někteří hráči svým chováním narušují. Naše kabina je ale výborně vedená skvělým realizačním týmem. Není to však jenom o Martinu Svědíkovi, ze kterého jsem nadšený, ale i ostatní trenéři jsou na vysoké úrovni. Každý z nich má to svoje, svými znalostmi se doplňují a celé to dohromady výborně funguje. Ať jde o asistenty Muchu, Palinka nebo Přibyla, ale i kondičního kouče Mikšíčka. Zapomenout samozřejmě nesmím na management v čele s ředitelem klubu Pojezným, sportovního manažera Šumulikoského, sekretáře Pepu Koláře, hlavního pořadatele Vlka a v neposlední řadě Martin Knota, který zajišťuje veškerý servis kolem stadionu. Součástí jsou i lékař a fyzioterapeut. Masér Jeleček u nás z rodinných důvodů skončil. Jsem rád, že ho nahradil velmi učenlivý Adam Skřivan. Nedílnou součástí je i úzká spolupráce s B týmem, kde je hlavním trenérem Jirka Saňák, kterého také znám z reprezentace.

Může se trenér Svědík prosadit v ještě větším klubu?
Rozhodně na to má. V mužstvu vždycky nastolí svůj řád, ze kterého nikdy neustoupí. U něj neexistuje, že by řekl, stačí nám remíza nebo jedeme pro bod. Na tyto slova je hákliví. (úsměv) Pořád chce jenom vyhrávat. Myslím si, že celá kabina Slovácka si ho váží a dává mu to i najevo. Není to o tom, že občas zvýší hlas, ale je to hlavně o přirozeném respektu. Martin samozřejmě umí nejen zakřičet, ale i pohladit, jak úsměvem, tak i vlídným slovem. A za to si ho nesmírně vážíme.

Jaký vztah máte s hráči?
Jsem moc rád, že v mužstvu jsou tak významní hráči, jako Míša Kadlec, Petržela, Navrátil, Hofmann, Reinberk nebo třeba kapitán Vlastík Daníček. Mužstvo si ale nedovedu představit ani bez Sadílka, Havlíka, Kalabišky, Šimka a dalších mladších kluků, kteří jsou perspektivní. Ať už jde o Tomiče, Kohúta, Kubalu, Rezka, Borka nebo Srubka.

Chodí starší hráči na masáže častěji než mladší kluci?
U nás chodí mladí i staří, ale odjakživa, co masíruji, jsem zatížený na brankáře. Upřednostňuji je a více se jim věnuji kvůli jejich pádům a někdy i nekoordinovaným pohybům. Jejich tělo se opotřebovává víc než u hráčů v poli.

Umíte naslouchat jejich problémům?
Jsem rád, že s některými kluky řešíme různé problémy, které život přináší. Někdy je to vážnější věc, ale jindy se u toho pořádně zasmějeme. Toto ke spolupráci maséra s hráčem patří. Miluji psychologii a vím, že dnešní problémy procházejí především hlavou. Kolikrát si vzpomenu na myšlenku mého tatínka, který mi říkával, že špatně prožitá vteřina, minuta, hodina i den je vůči vesmíru zločin. Na tom opravdu něco je.

Jak moc se změnil obor za poslední roky?
Doba se strašně moc změnila. Nyní se na regeneraci opravdu hodně dbá. Dříve navíc nebyly takové možnosti. Nyní je trendy vitaminizace neboli obohacování potravin vitamíny. Taky na strečink je kladen velký důraz. Starší hráči strečují už před tréninkem na chodbě nebo v posilovně. Trenéři vyžadují, aby se po tvrdém tréninku všichni věnovali regeneraci. Těší mě, že si to chlapci uvědomují. Myslím si, že i po této stránce jsme udělali velký krok. Tím se naše výkonnost zvýšila, hráči navíc nejsou tolik zranění.

Který z hráčů vás překvapil nejvíc?
V první řadě Kliment. Všichni víme, že působil v Německu, kde se zranil a vlastně tam moc nehrál. Nedostal se do pohody a přestoupil k nám. Bohužel když začal s tréninkem, zase se zranil. Svojí vůlí a snahou se vrátil do takové psychické i herní pohody, že dává góly a je velkým přínosem pro ofenzivu. Jsme rádi, že ho tu máme. Podobný případ je i Jurečka, který neprodloužil v Opavě smlouvu a prakticky půl roku nehrál. Jenom trénoval, pak se navíc taky zranil. Ale taky se dal do pohody a dneska je velkým přínosem. A jako třetího bych vyzdvihl brankáře Víťu Nemravu, který měl v minulosti problémy a za pomoci Luboše Přibyla se dal hlavně po té psychické stránce do pohody a ukazuje se ve velmi dobrém světle. Podává velmi vyrovnané výkony. Taky mu dosti pomáhá zkušený Pavol Bajza. Jsem rád, že se konečně uzdravil Cicilia, který v posledním utkání v Jablonci dokonce skóroval a je přínosem jak v ofenzivě, tak i defenzivě.

Vy ale nejste pouhým masérem, že?
Zabývám se i jinými věcmi. Například psychologií, reflexivní terapií, lymfdrenážemi nebo chiropraxí. Snažím se lidem pomáhat i léčivou energií, které se říká tachyon. Tato energie je rychlejší než světlo a je to léčba budoucnosti. Před devíti lety jsem na Slovensku v Terchové absolvoval kurz Davida Wagnera. Mám dva kameny, které jsou energeticky nabité v Kalifornii. Pomocí nich stahuji různé záněty, otoky, bolesti. Díky tachyonu jsem se seznámil i s Michalem Kadlecem.

Kdo je JAROSLAV MARX?

Věk: 71 let
Současná pozice: masér fotbalistů 1. FC Slovácko
Hráčská kariéra: Mariánské Lázně, Plzeň, Znojmo, Bohumín
Masérská kariéra: Bohumín, Baník Ostrava, Karviná, mládežnické reprezentace U18 – U20, 1. FC Slovácko.
Největší úspěchy: účastník mistrovství světa hráčů do sedmnácti let, účastník ME hráčů do osmnácti let, pracuje v Rakousku, na Slovensku absolvoval kurz Davida Wagnera.