„Samozřejmě je krásné vyhrát ligu, získat titul. Jste napsaný v análech, kronikách, ale když to přeženu, na druhý už jdete znovu do práce, už je to historie. Nedá se z toho žít věčně, byť okamžiky byly krásné a ne každý na podobné mety dosáhne,“ říká Luboš Přibyl.

Sám pardubický rodák to má jinak. „Fotbal a hlavně práce s mladými lidmi mě baví, jsem rád na hřišti. Hlavní je, aby byla dobrá parta, aby kabina fungovala. A pokud je to navíc umocněno těmi výsledky, není nic lepšího,“ usmívá se jeden z asistentů trenéra Martina Svědíka ve Slovácku.

Někdejší vynikající brankář byl součástí slavné éry Olomouce i Brna. Se Sigmou si pod trenérem Brücknerem zachytal proti Realu Madrid, Juventusu nebo Hamburku, za Lužánkami zase pravidelně nastupoval před více než třiceti tisíci diváky.

Nyní prožívá vydařené angažmá v Uherském Hradišti. A i když na Městském stadionu Miroslava Valenty nebývá plno, lidé se fotbalem baví, i v době pandemie koronaviru vládne v regionálním klubu pohoda.

Zdroj: Youtube

Masér Slovácka Marx na vás práskl, že si pamatujete sestavy z minulosti, máte velký přehled. Že znáte třeba sestavu Dukly ze slavné éry. Je to tak?
Určitě si nepamatuji celé sestavy, spíš si vybavím známá jména. Vím, na jaký post i do jakého klubu dané hráče zařadit. Fotbal jsem začal pořádně vnímat až v roce 1974, kdy se hrálo mistrovství světa v Německu. Byla to první velká akce, kterou jsem sledoval.

Hltal jste fotbal už jako malý?
Tehdejší doba byla úplně jiná než ta současná. V televizi bylo minimum sportovních přenosů. Já jsem od šesti, sedmi let hrával fotbal. Chodil na tréninky, na zápasy. Když přišel podzim, hrávali jsme za barákem zase hokej. To byly dvě naše hlavní činnosti, odpolední vyžití. Jinak dopoledne jsme samozřejmě trávili ve škole. Pamatuji si, když se v Pardubicích na letním stadionu s dráhou hrála federální druhá liga. Chodili jsme tam podávat balony. Soupeři byli i Michalovce nebo Bardejov.

Začínal v obraně

Pocházíte z vyloženě fotbalové rodiny? Pardubice jsou spíše hokejové město …
Táta hrával jenom nižší soutěže. Ale mě fotbal chytl hned. Jednou jsem se sebral a šel jsem na okraj města do Ohrazenic, kde Pardubice měly a mají tréninkové centrum.

Do branky jste si stoupl hned?
To ne. Na začátku jsem byl levý bek nebo hrál jinde v obraně. Ale asi po půl roce nebo ještě později jsem šel do branky a tam už zůstal.

Ligu jste začal chytat paradoxně ve Slavii, což je pro spoustu fotbalistů vrchol kariéry, velký sen. Nepřišlo to vysněné angažmá u vás moc brzy?
Kariéru jsem nastartoval díky mládežnickým reprezentacím. V roce 1983 jsem absolvoval mistrovství Evropy osmnáctiletých v Anglii, kde jsme se dostali až do finále. Měsíc na to jsem jel s dvacítkou do Mexika. Tam jsme vypadli s Brazílií, která to nakonec vyhrála, ve čtvrtfinále. V této věkové kategorii jsem patřil k těm lepším brankářům, nabídky jsem měl ze všech pražských oddílů. Chtěla mě Sparta, Slavia, Bohemka, Dukla i Xaverov. Nakonec jsem se rozhodl pro Slavii, což možná byla chyba. Asi jsem měl zvolit jinou cestu a začít třeba v Xaverově, kde bych měl větší šanci pravidelně chytat. To platí pro všechny mladé gólmany. Ať jsou v jakékoliv soutěži, ale měli by pravidelně nastupovat a ne vysedávat mezi náhradníky.

Trenér brankářů prvoligových fotbalistů Slovácka Luboš Přibyl.Trenér brankářů prvoligových fotbalistů Slovácka Luboš Přibyl.Zdroj: Deník/Libor Kopl

Jaké to tehdy ve Slavii bylo? Asi se to současnou Slavií nedá moc srovnat, že? Myslím zázemím, platy …
Slavia v té době provedla řez. Hodně zkušených hráčů skončilo, mužstvo se omladilo možná až moc. Hráli jsme ve druhé polovině tabulky. Kádr se ale postupně stabilizoval, vrátili se Knoflíček s Jeslínkem a my zase hráli o poháry. Když jsem tam přišel, tým vedl Milan Máčala. Kromě mě tam byl Juraj Šimurka a Jaromír Štícha. Jelikož se Šimurka zranil, odchytal jsem asi dvě třetiny zápasů. Bohužel další rok se vyměnili trenéři, po Máčalovi přišel Jareš. Klub angažoval Milana Veselého, Zdeňka Hrušku, uzdravil se Šimurka a já byl najednou čtvrtý, pátý gólman.

I chytání bylo úplně jiné, že?
Zažil jsem ten přelom, kdy končila malá domů, což byla pro brankáře hodně velká změna. Nyní se brankáři hrozně moc zapojují do rozehrávky. Všichni musí umět hrát nohama. Nejen tu svojí silnou, ale i slabší. Při odkopech a rozehrávce musí být adresní, přesní, což je hrozně důležité, protože nikdo nechce dát balon soupeři zadarmo. Mně by to současný styl asi nevadil. Musel bych se s tím ale vyrovnat stejně jako ostatní.

Sezona první fotbalové ligy skončí o týden dříve, než bylo původně v plánu. Nadstavbová část nejvyšší soutěže vyvrcholí pátým kolem už 14. května.
Slavia uspěla. Ligová nadstavba začne dříve, Tvrdík si změnu pochvaluje

Štvalo vás, že jste musel po vojně do Chebu? Dalo se z toho nějak vykroutit?
Bral jsem to spíš jako vysvobození. V té době jsme studoval vysokou školu ekonomickou, z pragmatických důvodů jsem ji chtěl dodělat. Tehdy jsem trénoval s áčkem, ale chodil chytat hlavně za béčko. Věděl jsem, že potřebuji změnu, která naštěstí přišla. Po vojně jsem se do Slavie vrátil, ale byl tam už zase trenér Kopecký. První rok jsem dostal šanci, ale pak jsem válčil o postu jedničky se Zdeňkem Jánošem, který mě vytlačil a mně nezbývalo než po revoluci odejít.

V roce 1991 jste zamířil do Olomouce. Co vás na Hanou zlákalo?
Všechno začalo už na podzim 1990. Olomouc na tom byla špatně. V tabulce byla snad třináctá nebo čtrnáctá a hrála o záchranu. Nám se však na jaře začalo dařit a nakonec jsme ve federální lize skončili třetí a další rok si zahráli Pohár UEFA. Byla to krásná éra, nádherné dva roky.

Jaké to proti Realu Madrid, Juventusu nebo Hamburku bylo?
Fantastické, úžasné! V Olomouci byl skvělý trenér Brückner, výborná parta. Všechny nás fotbal bavil, což je stejné pro jakoukoliv jinou činnost. Opravdu když se daří, všechno jde najednou snáz. Žádný dres jsem si tehdy nevyměnil, ale momenty z těch zápasů si samozřejmě vybavuji. S Realem Madrid to byl vyrovnaný zápas. Po domácí remíze jsme ve Španělsku dostali gól čtyři nebo pět minut před koncem, kdy se patičkou trefil Hugo Sánchez. Byl to sporný moment, kdy se balon odrazil od tyče. Ještě jsem ho stačil chytit, ale už byl asi za lajnou.

Vzpomínky na fantastickou atmosféru

Nejdéle jste vydržel v Brně, kde jste strávil osm a půl roku. Zůstala vám Zbrojovka v srdci?
V lize jsem odchytal 348 zápasů a většinu sezon jsem prožil na Moravě. Brno je rovněž moje srdeční záležitost. Rád na to vzpomínám. Památných zápasů bylo hodně. I když to nebyly pohárové bitvy se zvučnými soupeři, zato za Lužánky chodily úžasné návštěvy. Taky v Brně byl perfektní kolektiv. Po většinu doby jsme hráli solidní, útočný fotbal. Sice jsme dostávali hodně gólů, ale taky jsme jich hodně dávali, což se divákům líbilo. Atmosféra bývala fantastická.

Není vám líto, že současní ligové fotbalisté těžko mohou něco podobného zažít?
Holt taková je realita dnešních stadionů. Největší mají Sparta se Slavií, kam se vejde kolem dvaceti tisíc. Devadesátá léta ale byla ve všech směrech mimořádná, těžko se to překoná. Samozřejmě bych každému současnému ligovému fotbalistovi přál, aby hrál před tolika lidmi. Samozřejmě kluci, co zazářili a odešli do zahraničí, nyní v Německu, v Itálii nebo v Anglii před tolika fanoušky nastupují pořád. U nás jsou vyšší návštěvy spíše rarita.

Euforie není patrná ani na Slovácku, která má za sebou historickou sezonu a i letos se mu daří. Mrzí vás, že není plný stadion?
Bohužel současná doba sportu nepřeje. Navíc nutno brát v potaz také velikost města. Uherské Hradiště je třikrát nebo čtyřikrát menší než města, kde se taky hraje liga a tamní kluby mají ještě horší průměrnou návštěvnost než Slovácko, což taky o něčem svědčí. Samozřejmě bychom všichni byli rádi, kdyby pokaždé bylo plno a my se mohli opřít o osm tisíc fanoušků, ale ani ta průměrná návštěva, která činí 4 500 diváků, není špatná. Máme dobré a věrné fanoušky, co jsou při zápasech slyšet.

Věříte, že by třeba titul něco v Uherském Hradišti změnil?
Těžká otázka. (úsměv) Se současnými problémy ohledně covidu se mi na ni těžko odpovídá. Nechci tvrdit, že by za normální situace bylo pokaždé vyprodáno, ale lidí by na zápasy chodilo určitě víc. Na druhé straně je mi jasné, že na stadion nechodí pouze lidé z Uherského Hradiště, ale i z okolí, co jsem zažil třeba právě v Brně. To samé platí třeba i pro hokej v Pardubicích.

Slavia v Edenu porazila Union Berlín (fanoušci Unionu).
Strach z covidu. Slavia zastavila prodej lístků. Tvrdík: Chceme chránit fanoušky

Spousta lidí pořád nechápe, že se Slovácku tak daří. V čem tkví jeho kouzlo?
Hlavní změna nastala s příchodem trenéra Svědíka. Sice to chvilku trvalo, ale Martin, i když je náročný, dokázal hráče získat na svoji stranu a přesvědčit je. Mančaft je třetí sezonu pohromadě, daří se mu. Výsledky potvrzují, že jdeme správnou cestou. Zlepšila se kvalita i úroveň hry.

Jak velký podíl má trenér brankářů?
V realizačním týmu i celém klubu fungujeme velice dobře. Mezi sebou máme výborné vztahy. Moderní fotbal je založený na detailech, malých střípcích. Každá oblast má svá specifika, odborníky na různé věci. Já mám na starosti gólmany, další asistent Pepa Mucha se zase zaměřuje na standardky. Míra Mikšíček dbá na kondici, zdraví hráčů. Zapomenout nesmím na Honzu Palinka i další kluky, kteří hlavnímu trenérovi i hráčům poskytují potřebný servis.

Jaký je Martin Svědík? Váš vztah je čistě profesní, nebo spolu jezdíte třeba i na dovolenou, scházíte se i mimo stadion?
On na rozdíl ode mě není kafíčkář, ani na dovolenou spolu nejezdíme. (úsměv) Známe se ale dlouho. I když je mladší, víme o sobě dlouho. Oba pocházíme z Pardubic. Byť se naše cesty fotbalově rozcházely a vedly do jiných míst, vždycky ke konci roku jsme se potkávali na tradičních vánočních a předsilvestrovských fotbálcích. Kecali jsme o všem možném, probíráme i mimofotbalové věci. Mimo stadion se moc nescházíme. Stačí, když se potkáváme v autě, když jedeme spolu domů. (úsměv)

Kouč Svědík při hokeji chytá

Trenér Svědík v minulosti gólmany častokrát veřejně pranýřoval. Nevadilo vám to?
Když Martin končil kariéru, chytal nějakou nižší soutěž, takže něco z brankářského řemesla pochytil. Ví, jak to funguje. I z tohoto důvodu k sobě máme blíž než s jinými trenéry, kteří nikdy nechytali. (úsměv) Trenér Svědík i při hokeji rád chytá, takže se dokáže k některých gólmanským věcem vyjádřit víc než jiní kolegové.

Jak velké slovo máte při určování jedničky?
Největší zodpovědnost je na hlavním trenérovi. S ním se ale bavíme nejen o gólmanech, ale i o jiných věcech. Sdělujeme si svoje názory, postřehy, diskutujeme. I na základě našich poznatků hlavní trenér určí sestavu.

Filip Nguyen má jasnou pozici, že?
Je to kvalitní gólman. Umí hrát nohama, současný trend mu vyhovuje. Určitě bych byl rád, kdyby tady zůstal. Částka na opci je daná, takže nyní záleží hlavně na vedení klubu. Ani Pavol Bajza ale není špatný. Jsem rád, že nyní máme takto kvalitní a vyrovnanou brankářkou dvojici.

Který z gólmanů v české lize se vám líbí nejvíce?
Naše brankáře zná, ty chválit nemusím. Nyní je kritizovaný Kolář ve Slavii, který udělal pár chyb, což je ale přirozené. Každý si projde podobným obdobím. Trenéři po něm chtějí, aby hrál nohama. Míru rizika si ale musí vyhodnotit sám. Líbí se mi Mandous. Sledoval jsem ho už v Olomouci. Už tehdy jsem si říkal, že je to gólman pro velký český klub. Nita ve Spartě taky chytá spolehlivě. Zapomenout nesmím ani na Honzu Laštůvku, který má něco za sebou. Nasbíral spoustu zkušeností a v Baníku je persona. Téměř každý tým v Česku má spolehlivou jedničku, byť se najdou i výjimky.

Trenér fotbalistů Slavie Jindřich Trpišovský.
Žádná nuda. Boj o titul nabírá pořádné grády. Velkou trojku nahání Slovácko

Pardubice, odkud pocházíte a kde žijete, s brankářem problémy nemají. Těší vás, že jsou v lize?
Je to velice dobrá zpráva hlavně pro pardubické fanoušky. Postup do ligy byl vyústěním několikaletého úsilí. Začali někde v divizi a za tu dobu ušli veliký kus cesty, za to jim patří velká pochvala. Minulý rok hrály nahoře, získaly hodně bodů, navíc bavily fanoušky dobrým fotbalem. Letos doplatily na odchody klíčových hráčů, budou hrát jenom o záchranu. Věřím, že ještě v zimě zkvalitní kádr, aby byly ještě víc konkurenceschopní, vydržely v lize co nejdéle a zahrály si i na novém stadionu.

Stejně jako Hradec Králové momentálně nastupují jinde. Je to problém?
Na to jsou dva názory. Jeden, že týmy bez vyhovujícího stadionu by do ligy vůbec neměly jít. Já si ale třeba myslím, že právě postup do nejvyšší soutěže může klubu při jednání s politiky o novém stadionu dost pomoct. Že ty mančafty hrají jinde, je hlavně jejich nevýhoda. Mnohem horší by bylo, kdyby hrály v azylu a stadion by vůbec neřešili. To nemá logiku. Pokud se ale v Pardubicích i v Hradci postaví nové stadiony, bude to jedině dobře. Fotbalisté najdou jiné zázemí, kultura pro diváky bude mnohem lepší.

Jenom aby fanoušci na stadiony mohli. Nemáte strach, že vám sezonu stejně jako loni znovu naruší covid?
Naštěstí máme sedmdesát procent týmu naočkovaných, zbytek se nechá naočkovat. Jiná možnost asi není. Pokud chceme odehrát soutěž bez výraznějších komplikací a v zimě pořádně potrénovat, jinou možnost mít ani nebudeme. Chceme jet zase do zahraničí na soustředění a neočkovaní hráči se asi nikam ven nedostanou. Chápu, že se to někomu nelíbí nebo s tím má problémy, ale taková je holt doba. Musíme se tomu podřídit.

Spousta lidí neví, že vašim bratrancem je Martin Pulpit. Stýkáte se pravidelně? Jaký spolu máte vztah?
Je pravda, že jsme se dlouho neviděli. On bydlí v Praze, já jsem v Pardubicích a nyní působím na Moravě. Každý jsme se vydali jiným směrem. Dříve jsme se potkávali víc, dokonce mě v Hradci Králové trénoval, když jsem v roce 2004 končil kariéru, ale nyní tolik v kontaktu nejsme.