Vaše přivítání na havlíčkobrodském náměstí byla vlastně taková „hurá akce“, ne?
Vůbec jsem nečekal, že nějaká akce bude. Dozvěděl jsem se to týden před ní. Trochu jsem se toho bál, ale vyšlo to nejlépe, jak mohlo. Jak starostovi, tak klukům, kteří se o to zasloužili, patří velký dík. Je to pro mě velká čest, že přišlo tolik lidí. Bylo skoro plné náměstí, tak jsem strašně šťastnej.

Jak velkým problémem bylo vypůjčit si takhle narychlo poháry?
Byl tam nával, protože hodně kluků už mělo termíny, aby si je půjčily, ale naštěstí jsem byl jeden z prvních a vyšlo to.

Koukala jsem, že na náměstí přišla rodina, přátelé…
To jsem právě rád, že pro mě udělali něco takového v Brodě. To jsem nečekal. Přišla, rodina, kamarádi, rodiny s dětmi, které normálně nevidím, když žiju v Praze. O to víc je mi ctí být tady. Byl jsem se i kouknout na fotbalový stadion, kde jsem začínal. Pořád mám v sobě vzpomínky a pořád jsem citově k Brodu vázaný.

Jak často se dostanete domů?
V sezoně je to složité. Jednou za dva měsíce, někdy jednou za měsíc. Záleží, jak máme volno. Samozřejmě, když je volna víc, využiji to, co nejvíce to jde.

Jak hodnotíte uplynulou sezonu, ať už individuálně, tak i týmově?
Pro mě vyšla nejlíp, jak mohla. Šlo to ruku v ruce. Začalo to nejprve týmovým úspěchem a pak i individuálním. Já můžu říct, že máme i osobní úspěch, protože se nám narodila dcerka Terezka. Takže pro mě ten rok vyšel úplně parádně. Asi je to zatím nejlepší rok v životě.

Jaká bude vaše fotbalová budoucnost?
Zatím je ještě nejistá. Je i šance, že budu se Slavií bojovat o Ligu mistrů, což je obrovská čest. A ještě větší čest je to, že to bude se Slavií. Ale neříkám to jistě, protože se samozřejmě mohou naskytnout nějaké okolnosti, ale Slavie je pro mě nejvíc.

Takže primární je pro vás zůstat ve Slavii?
No určitě. Musela by se naskytnout hodně zajímavá nabídka, aby to stálo za odchod.

Hodně se mluvilo o Rusku nebo o Turecku…
Co se týče Ruska a Turecka, tak to pro mě vůbec nic neznamená. Slavie je nejvíc. Když bych odešel, tak jedině do pěti top lig v Evropě.

Vy jste fotbalová rodina, necháváte si od ní poradit? Mluví vám i do vašeho rozhodování?
Bylo to spíš dřív. Teď už mě nechávají, ať se rozhodnu sám. Spíš se ptají, co a jak. Řeknou mi samozřejmě svůj názor, který si vyslechnu. Ovšem říkají mi, že jsme dospělý a nechávají rozhodnutí na mě. Já jim na oplátku říkám vše.

Narodila se vám holčička. Myslíte, že půjde v tatínkových šlépějích?
Uvidí se, ještě je malinká. Samozřejmě budu chtít, abychom si kopali na zahradě. U holčiček do deseti let se mi líbí, když hrajou fotbal, ale pak to samozřejmě necháme na ní.