Pohyboval se v generaci kolem Pavla Nedvěda, zúčastnil se mistrovství světa. Na vysvětlenou pro mladší ročníky – on nekopal do míče, ale (spolu)řídil zápasy jako sudí. Obvykle jako asistent na lajně. „Bude to znít zvláštně. Fotbal je moje srdeční záležitost, ale jsem rád, že s ním už nemám nic společného,“ uvedl v rozhovoru pro Deník.

Loni mu bylo šedesát let. Už jej uznávají v jiném oboru – jako profesor bádá v oblasti medicíny, šéfuje firmě v Německu. A když je zle kolem rozhodčích, tak jen kroutí hlavou. Málokdo totiž tuší, jak komplikovaný je svět mužů s píšťalkou… „Nikdy nevíte, kdo vás potopí,“ zmínil někdejší elitní arbitr, který běhal po čáře i při semifinále MS 2002.

V posledních dnech se znovu skloňuje význam videa. Jak se k technologii ve fotbale stavíte vy? 
Shrnu to jednou větou: Opatrnost nade vše.

Můžete být konkrétnější?
Nevykládejte si to špatně. Já byl vždy zastánce inovací. Málokdo to dnes ví, ale to já do fotbalu – alespoň na profesionální úroveň – přinesl komunikační zařízení pro rozhodčí. Dřív než to zavedla UEFA a FIFA, pamatuji si, že díky vysílačce byl kdysi vyloučen Lazarro Liuni.

Kde spatřujete úskalí videa?
Nechci rozhodčí bránit nebo se jich zastávat, ale je jich hodně. Zaprvé: bavme se o vnějších vlivech.

Co tím myslíte?
U videa pořád sedí člověk. A lidé jsou si schopni udělat řadu věcí – nikdy nevíte, kdo vás potopí. Funkcionáři, členové komise, všichni mají své zájmy. Ve fotbale panuje velmi konkurenční prostředí. Nejen mezi hráči, ale samozřejmě i mezi rozhodčími.

Předpokládám, že mluvíte z vlastní zkušenosti. 
Ano. V mé době jsme byli na hřišti jen tři, byli jsme tam spolu. Teď kromě toho sedí další rozhodčí kdesi stranou. Najednou se musíte ptát: Pošle mi správné obrázky, je na něj spolehnutí?

To zní až děsivě. Já myslel, že se budeme bavit o připravenosti rozhodčích a podobných věcech.
Samozřejmě, to je další potíž. Sudí musí být připraven jak fyzicky, tak psychicky. U televize se na to fanoušek kouká v klidu, s nadhledem. Jenže ti rozhodčí jsou pod tlakem. V závěru zápasu jim klesá pozornost, tedy přesněji percepční a kognitivní funkce.

A proto dělají chyby?
Nevím, proč chybují. Ale řeknu vám, že mě stávající situace tolik nepřekvapuje. Představte si, že se odmala učíte psát levou rukou a najednou se po vás chce psaní pravou rukou… A stejné je to s rozhodčími a videem. Celou dobu jsou školeni, aby dali na svůj úsudek. Pak přijdou do nejvyšší soutěže a vše je jinak. Ne, sudí by na video neměl spoléhat. Maximálně by měl řešit jen to opravdu sporné.

V české lize se to pořád mění – jednou rozhodčí chodí k obrazovce desetkrát za zápas, někdy ani jednou. Vznikl z toho guláš, nemyslíte?
Ano, ta koordinace tu nefunguje. Nikdo, alespoň co vím, dlouhodobě nestuduje, jak rozhodčí chybují v přítomnosti videa a jak chybují, když tam video není. Taková studie tu není.

Mluví se o tom, že by za sudími mohl docházet mentální kouč. Je to správná cesta?
Tak ona to není žádná novinka, tohle tady bylo už v devadesátých letech… Faktem je, že když pokazíte zápas, jste propíraný v novinách, řeší to vaše okolí. Není to jednoduchá situace. Strašně záleží na tom, jak vás podrží nebo nepodrží komise rozhodčích.