Zahrál si Ligu mistrů za tým, který se dostal do finále, a nastřádal 103 zápasů za národní mužstvo. To je úctyhodné. V roce 1999, kdy se stěhoval do Monaka, s nímž se dnes Sparta poprvé utká v boji o Ligu mistrů, však šel do nejistoty.

Marku, jak moc to řešila rodina?
Dobře si to pamatuju. (usmívá se) Rodiče to nechali na bráchovi, podpořili ho. Už byl v Hradci na internátu, byl trochu obouchaný. Nikdo mu to nerozmlouval.

Ani vy s nejstarším bráchou Janem?
Právě že vůbec. Vždyť to byla taková možnost. Spíš jsme si říkali, že by si později mohl vyčítat, že to nezkusil.

Nakonec se prosadil. I když je to těžké. Podobnou cestu zvládl snad jen David Jarolím v Bayernu a Jakub Jankto v Udine.
Myslím, že ve finále udělal správně. (směje se) I když možná v Česku není úplně doceněný. Ale to se vlastně časem také mění.

Ano, vždyť zažil finále Ligy mistrů.
Byli jsme tam v roce 2004. Hrálo se v Gelsenkirchenu na stadionu Schalke proti Portu, které trénoval José Mourinho.

Ano, Monako prohrálo a Jarda byl mezi náhradníky. Byl naštvaný?
Bylo mu dvaadvacet, naskakoval jako pravidelný střídající. Jenže Monaku se někdo na začátku zranil a trenér to nakonec prostřídal jinak. Prohrávali, a tak tam dával útočné hráče.

Jaký je vlastně Monako klub? Poznal jste ho.
Rodinný. Monako je malé, všechno je po kupě. Každopádně je to pěkné místo k žití. (usmívá se) Klub má podporu prince Alberta, který chodil v bráchových časech na každý zápas.

Co zázemí?
Stadion má atletickou dráhu, trochu připomíná ten ve Vítkovicích, kde hraje Baník. Ale když přijde hodně lidí, což je na větší zápasy, je atmosféra výborná. Tréninkové centrum mají za městem na kopci. S Českem je to nesrovnatelné…

Bratr se usadil ve Francii, nyní působí jako asistent trenéra v Bordeaux. Vrátí se?
Už je tam zasazený. Domů se vracet nebude. Teď koupili baráček a v Girondins má velkou pozici. Líbí se jim tam.