Zkuste na začátek uhodnout, kdo – a při jaké příležitosti – pronesl tato slova: „Jsem naštvaný. Když slyším určitá slova, tak to bolí. Když říkají, že to tu musejí vyčistit, co to znamená? Co chtějí vyčistit? Od koho? Uráží mě to, protože já jsem na těch sídlištích vyrostl. Nebo když říkají, že jsme lůza. Proč používají taková slova? Taky jsem to slýchával. Ale já jen chtěl práci.“
Možná překvapivá odpověď: jak nyní připomněl web Deutsche Welle, autorem těchto emotivních slov byl v roce 2005 slavný francouzský fotbalista Lilian Thuram. Mistr světa z roku 1998 a jeden z nejlepších obránců své doby tak reagoval na výtržnosti, které se strhly v Paříži i v dalších městech po úmrtí dvou mladíků (utíkali před policií a poněkud nešťastně se schovali do trafostanice, kde je zabil elektrický proud).
Od té doby uběhlo skoro dvacet let, ale některé věci se bohužel nemění. Chudá sídliště na pařížských předměstích (tzv. banlieues) jsou opět v plamenech, Francie znovu bojuje s masovými výtržnostmi. Tentokrát je odstartovalo zastřelení sedmnáctiletého mladíka policistou. A hvězdní fotbalisté se opět ozývají. Mají totiž k tématu hodně co říct.
Mohl to být můj mladší brácha
Ponurá a oprýskaná sídliště na pařížské periferii, případně na okraji dalších velkých francouzských měst, jsou z hlediska běžných občanů semeništěm kriminality, drog a viditelným symbolem problematicky (ne)zvládaného přistěhovalectví.
Jenže kromě toho jsou také bezedným zdrojem fotbalových talentů, kteří pak pro celou Francii vyhrávají nejprestižnější tituly. Zdejší kluci, vyrůstající mezi násilím a beznadějí, mají kromě fotbalového míče jen málo možností, jak uniknout bídě a proslavit se.
„Není tam nic jiného než fotbal. Každý ho hraje, ať už ve škole nebo v sousedství mezi domy. V těchto čtvrtích je fotbal to jediné, co člověku pomáhá nezbláznit se,“ líčil před časem v rozhovoru pro Financial Times hvězdný záložník Paul Pogba, člen týmu mistrů světa z roku 2018. Pochází z banlieues, stejně jako jeho ještě slavnější reprezentační parťák Kylian Mbappé.
Není tedy divu, že tito skvělí plejeři a vzory pro tisíce mladých Francouzů všech odstínů pleti mají na aktuální nepokoje poměrně jasný názor.
„Má Francie mě zraňuje,“ napsal Mbappé na sociální sítě. „Kulka do hlavy. Je to pořád stejné, z člověka na špatném místě je mrtvola,“ zlobil se reprezentační brankář Mike Maignan. „Nahel (zabitý mladík, pozn. red.) mohl být můj mladší brácha. Láme mi to srdce. Když slyším jeho matku, jako bych slyšel tu svou,“ přidal se Aurélien Tchouaméni z Realu Madrid.
Dnešní hráči už nemlčí
Ti všichni – a mnozí další – dobře znají trudnou realitu banlieues. Oni dokázali uniknout, proslavili se a vydělávají miliony. Ale nezapomínají na své kořeny. To je dobře patrné ze společného reprezentačního prohlášení, které zveřejnil Mbappé jako nový kapitán týmu Francie.
„Mnozí z nás pocházejí z těchto dělnických předměstí a sdílíme bolest a smutek tamních lidí. Násilí ale nic nevyřeší, naopak se obrátí proti těm, kdo k němu sáhnou, a proti jejich rodinám,“ varovali Mbappé a spol. „Chápeme lidový hněv a odkud se bere, ale násilnou formu nepodporujeme.“
Zatímco Thuram v už zmíněném roce 2005 vystoupil s kritikou více i méně skrytého rasismu francouzské společnosti jako jediný fotbalový reprezentant (mlčel dokonce i Zinédine Zidane, který vyrůstal v La Castellane, předměstí Marseille s obzvlášť děsivou pověstí), dnešní slavní hráči se nebojí ozvat.
Díky sociálním sítím mají také víc prostoru k vyjádření a dopad jejich slov je pochopitelně ohromný. Vždyť jen takového Mbappého sleduje na Instagramu přes 100 milionů lidí.
Potřebujeme i jiné vzory
„Mbappé je prototypem sportovní hvězdy, která vyjadřuje svůj názor i na nesportovní věci. Lidé od něj očekávají takové postoje a on to splňuje. Rozhodně neodpovídá běžnému klišé o fotbalistovi, který nedá dohromady dvě slova,“ říká bývalý francouzský reprezentant Steve Marlet.
play_fill
Deutsche Welle v tomto ohledu cituje také sportovního sociologa Patricka Mignona: „Pro mladé lidi z předměstí, kteří jsou pod neustálým sociálním tlakem, čelí hrozbám policejního násilí a žijí s pocitem uvěznění v pasti, jsou fotbalisté vzorem, jak dosáhnout úspěchu.“
Ale jak už před lety upozornil Thuram, teenageři z bezútěšných banlieues potřebují i jiné pozitivní vzory než jen fotbalisty. Samotní sportovci nedokážou překlenout propast mezi státními složkami a vyloučenými komunitami. A bez toho se na dlouhodobém napětí ve Francii změní pramálo.
