Stejně jako v posledním půlroce, i v Moskvě bude spolupracovat s mladším bratrem Mariem. „Samozřejmě náročnost a tlak budou jiné, než v Orenburgu, Dynamo bude chtít být v nejvyšších patrech ligy. Ale Čechy trochu znají, protože tu hráli Erich Brabec a Martin Hyský, později tam trénoval pan Hřebík, tak uvidíme,“ nechává se překvapit Marcel Lička.

Jak se váš přestup zrodil?
Údajně se na mě ptali už ke konci sezony, ale to já nevím, protože se mnou nikdo přímo na toto téma nemluvil. Jen se měli vyptávat v klubu, jaké jsou možnosti a podmínky. Vím, že u nich byl trenér Nikolič, který trénoval v Lokomotivu a v daný moment byl bez práce. Ale později měl snad vzít Arábii. Ale tím si nejsem jistý. Já byl ale pod smlouvou a zájemce mě musel vykoupit za milion eur. To ale nebyl pro mě problém, sám jsem při prodloužení kontaktu prezidentovi řekl, ať si tam napíšou jakoukoliv sumu. Já byl v Orenburgu spokojený. V zimě mě chtěl Krasnodar a nechtěl jsem, aby za mě klub nic nedostal. Ale měl jsem příslib prezidenta i sportovního ředitele, že v případě nabídky z velkého klubu v Rusku či zahraničí se o tom se zájemcem pobaví.

Trenér Marcel Lička.
Marcel Lička o Rusku: Učenliví jako roboti. Válka? Návrat o třicet let

A teď v létě na to došlo…
Ano. Řekli jsme si, že budou jednat, a pokud to bude jen trochu schůdné, tak mě uvolní. Dynamo na vše přistoupilo, domluvili se hned a záleželo jen mě, jestli se rozhodnu pro další krok vpřed.

Bylo to těžké rozhodování?
Upřímně řečeno, určité dilema to bylo a stále je. V Orenburgu jsem byl tři roky a vzpomněl jsem si hlavně na náročné začátky, kdy klub byl rozbitý z covidu, pádu do druhé ligy, většina kádru odešla, v kabině zbylo dvanáct kluků a narychlo se shánělo doplnění. První rok se nepostoupilo jen kvůli nedostatečné kapacitě stadionu, druhý rok už to vyšlo vše, a teď – i když začátek nováčkovské sezony byl těžký – tak jsme obstáli.

Skončili jste sedmí, váš nový zaměstnavatel dokonce až dvě příčky za vámi…
A myslím si, že jsme patřili k mužstvům, na které se lidi rádi chodili dívat, protože náš fotbal se líbil a oceňovali to. Měl jsem pochybnost, jestli nezůstat ještě rok a zase to popostrčit o kousek dopředu. Na druhé straně, když jsem nad tím přemýšlel, tak v zimě jsem odmítl Krasnodar, teď bych odmítl Dynamo, tak by si lidé z prostředí fotbalu mohli říct, že se bojím udělat krok výše, kde bude znatelnější tlak. Nechtěl jsem být takto zaškatulkován, a mám chuť ten krok dopředu udělat. Posunout se. A myslím, že i mužstvo mi bude vyhovovat. Jsou tam reprezentanti, také kluci z Latinské Ameriky, i mladí. Celkově tým je technický, kvalitní, hraje ofenzivně, jako my v Orenburgu. I nad tím vším jsem uvažoval.

Zmínil jste zahraničí mimo Rusko. Měl jste nabídku?
Podívejte… Já vím, že v současnosti na mě nikdo z lepších evropských lig nesáhne, byť jednou z možností bylo Turecko, ale šlo jen o oťukávání, vyptávání se. Nic konkrétního. Nicméně když už dojde na komunikaci, tak říkají: „Víš, kdybys trénoval už od zimy Krasnodar, nebo některý ze silných moskevských klubů, tak pro nás i veřejnost by byl tvůj příchod lehčí, než když bys měl přijít z Orenburgu“. Pak se nad tím zamýšlíte. Prostě z Orenburgu bude cesta do kvalitní ligy složitější, než Moskvy, nebo Petrohradu.

Fotbalový klan Ličků. Zprava Marcel Lička, Verner Lička a Mario Lička.Fotbalový klan Ličků. Zprava Marcel Lička, Verner Lička a Mario Lička.Zdroj: archiv Marcela Ličky

A fakt, že trénujete v Rusku, což není v této době moc populární, hraje pro kluby z Evropy také roli?
Myslím si, že to bude spojená nádoba. Člověk to víc vnímá ve státech východní Evropy. Západ vám dokonce nabízí i hráče, a řada z nich nemá problém do Ruska jít. Jistě, mnoho jich odmítne, ale to je prostě o osobním rozhodnutí daného člověka. Nicméně kolikrát vás kontaktuje manažer, že má kluka v portugalské, francouzské, či španělské lize, kde mu končí kontrakt, a jestli by o něj nebyl zájem v Rusku. A první věc, na kterou se ptám, je, jestli hráč ví, že půjde do Ruska. Dnes je v lidech hodně solidarity, což je správné, ale většinou se dozvím, že hráč o všem ví, a bere to na vědomí. Nemá s tím problém. A pokud jde o to jít ven.

Povídejte…
Člověk má známosti, komunikuje s manažery a možnosti jít do Evropy jsou. Když budu mluvit o aktuální situaci, někteří se lekli té výkupní částky milion eur. Ono to spíše platí pro ruské kluby, se zahraničím je prezident ochotný jednat a domluvit se. A abych řekl pravdu, Turci ani jiné státy příliš neřeší, že trénuji v Rusku. „To je sport, fotbal, nemotáme do toho politiku, byť ta patří do života. Hledíme ale na vlastní úspěch,“ říkají. Mluví stejně, jako já. A za tímto názorem si stojím.

Pro řadu lidí je to ale neoddělitelné…
To máte pravdu, neustále se to řeší a myslím si, že to k tomu patří. Jak ale říkám, každý jsme svobodný, máme svůj názor, který respektuji, nikomu neberu, na druhé straně svůj nikomu nevnucuji. A to stejné očekávám od jiných. Jestli souhlasím, nebo ne, to je už další věc. A hlavně moje. Navíc zrovna já jsem v Rusku tři roky, začínal jsem tam mnohem dřív, než byla válka, kterou se nijak nezabývám, protože ji stejně neovlivním. Co v tomto ohledu bude, musí rozhodnout jiní. Já se politikou zabývat nechci.

Bývalý útočník Igor Gluščević v současnosti pracuje jako hráčský agent. Ve své stáji má například Srdjana Plavčiće nebo Vladimira Jovoviće.
Ve Spartě se na mě naštvali, říká Gluščević otevřeně. Pro Liverpool dělal skauta

A co soudíte o sportovcích, především hokejistech, kteří v těchto měsících míří za angažmá do Ruska?
Jak říkám, každý je svobodným člověkem a může se rozhodnout jakkoliv. Že tady hráč jde, chápu, protože je to jeho práce a každý se musí nějak živit. Hokej bude vždy pro Rusy vysoko, protože je to jejich národní sport, a souboje s Kanadou byly vždy třeskuté. Rozumím, že hráč přijde do KHL, kde mnu nabídnou určitý obnos peněz, kterými se potřebuje zajistit do budoucna, jelikož sportovní kariéra není dlouhá. Každý ten přechod do normálního života potom nezvládne hned. Tohle mu umožní třeba začít podnikat. Vím, že třeba hokejisté jsou trestáni zákazem startů v národním týmu, ale to si musí každý rozmyslet sám. Já ty kluky neodsuzuji, protože si jdou za svou prací.

Vysázeli za vás milion eur. Co to s vámi dělá?
Říkám si, že je to hodně. (usmívá se) Musím se přiznat, že jsem nečekal, že to někdo dá. S Dynamem jsme hráli poslední kolo ligy, dali jsme jim trojku, hráli jsme velice dobře a o těchto věcech jsem vůbec nepřemýšlel. Jen jsem poté musel na svazový ceremoniál, jelikož jsem se umístil mezi pěti nejlepšími trenéry, a v jedenáct večer mi letělo letadlo do Istanbulu, kde jsem u moře strávil čtyři dny a neuvažoval jsem, že milion někdo dá a něco se pohne. Až asi třetí den, kdy jsem byl v Turecku, se něco začalo dít. Je ale příjemné, jestli za vás a vaši práci někdo chce dát takový balík. To nepopírám.

Asi jste je zaujal právě tím vzájemným zápasem…
Právě že po utkání byl klid. Nic takového jsem neřešil.

Sám jste mluvil o tlaku. Jste na něj v ambiciózním klubu, jemuž asi sedmé místo stačit nebude, připravený?
Máte pravdu, že skončit sedmý, jako se nám to povedlo v Orenburgu, jim stačit nebude. Stoprocentně. Jsou stálicí ruské ligy, kterou vyhráli snad jedenáctkrát, takže cíle budou jasné – pohybovat se v první pětce. Zenit Petrohrad je odskočený, jiná liga i úroveň. Pro něj je škoda, že nemůže hrát poháry, protože by se měl měřit v Lize mistrů. Za ním je skupinka Spartak, Dynamo, Lokomotiv, CSKA, Krasnodar a Rostov, kteří by měli bojovat mezi sebou o druhé třetí místo.

Lionel Messi se raduje z titulu mistra světa
Nuda, remízy, Simpsonovi. Proč vlastně Amerika nesnáší fotbal? Messiho čeká boj

Na tlak očekávání jste tedy nachystaný?
Já vždy říkám, že člověk se může chystat, jak chce, ale hlavně si to musí prožít. Pak záleží, jak se s tlakem naučíte pracovat. A co si budeme říkat… Když jsem přišel do Ruska, tak i v Orenburgu byl tlak, protože bylo cílem se vrátit do ligy. Mužstvo pomalu nebylo, mě skoro nikdo neznal, tak na vás koukají, jestli to zvládnete. Nejde jen o sportovní stránku, ale pracovat musíte s cestováním, časovými posuny, podle toho trénovat a rozložit zátěž. Bylo to možná hektičtější, protože si nikdo nebyl jistý, jestli obstojím. V každém zápase se muselo vyhrávat. Když pak přišla série čtyř remíz, projevil se i vliv manažerů, aby mě odvolali. Pak je to i spolupracovnících, kdy sportovní ředitel a prezident řekli, že chtějí jít jinou cestou, než je v Rusku běžné. A myslím, že se to vyplatilo, protože všichni společně jsme za ty tři roky klub výrazně posunuli vpřed.

Třeba stadionem…
Ano. Místo sedmi a půl má kapacitu deset tisíc a stal se z něj malý útulný stánek anglického stylu, kde je příjemná atmosféra. Prostě tlak bude, jestli jsem připravený, bych rád odpověděl, že ano, ale na to se těžko připravíte. Musíte umět krizové situace řešit v daný moment. Nic univerzálního na to ale není. Je to jen o zkušenostech, které si musíte prožít.

Do velkoklubu jdete po zkušenosti s první ligou. Je to pro vás důležité?
Myslím si, že tah zůstat do konce sezony ode mě nebyl špatný. Projet si to celé s Orenburgem, malým provinčním klubem, jehož mužstvo vyletělo na podzim nahoru a hráli jsme dobře, za což jsme byli i chváleni. Krasnodar v zimě byl ocenění práce. Když jsem ale zůstal, čekalo se, jestli se Orenburg udrží na vydobytých pozicích a zopakuje i ty výkony. Jestli to nebyla jen náhoda, nebo pozitivní vlna po postupu. A my výsledky zase měli, dávali jsme hodně branek, hráli jsme ofenzivně. Byl to správný krok, i klub to ocenil, že jsem neutekl a svou práci dotáhl. Teď jdu o dům dál.

Exhibiční fotbalový zápas osobností, Team Baroš - Team Jankulovski, 17. června 2023, Petřvald. (zleva) Daniel Holzer a Jiří Fleišman.Marcel Lička (v bílém) při exhibičním fotbalovém zápase osobností v Petřvaldu u Karviné. Proti němu obránce Baníku Ostrava Jiří Fleišman.Zdroj: Deník/Lukáš Kaboň

Jak budete na Orenburg vzpomínat?
Nechci říkat, že vše bylo růžové, hlavně začátky byly náročné, ale poprali jsme se s tím. Druhá liga byla těžká na cestování, i počet zápasů. Na podzim jsme od srpna do začátku prosince tehdy odehráli 29 ligových a tři pohárová utkání. To je v Česku celá sezona. Létáte běžnou linkou, k tomu časové posuny. A s tím vším se trenér musí vyrovnat, aby mužstvo bylo nachystané. To vše vám dá hodně, jste pak odolnější. A zapomenout nesmím na fanoušky, které jsem si pořádně kvůli covidu užil až v poslední sezoně. Vzpomínat ale budu jen pozitivně, protože od lidí v klubu až po veřejnost se ke mně chovali vždy jen dobře.

Na vaše místo jde Jiří Jarošík, poradíte mu?
Samozřejmě, rád. Známe se velice dobře, jsme ve spojení. Co je pro Jirku dobré, tak že mančaft je hotový, připravený, hráči technicky vybavení, hrají fotbal. A myslím, že Jirkova filozofie fotbalu je podobná, i když je jasné, že si to musí přizpůsobit. Když bude třeba, klidně mu poradím a pomůžu.

Během sezony váš realizační tým doplnit bratr Mario. Jde s vámi i do Moskvy?
Ano, jde. Jako skoro celý realizační tým. Jediný, kdo zůstává v Orenburgu, je kondiční trenér. To bylo na přání klubu. I díky tomu bude mít Jirka začátek angažmá jednodušší, protože se mnou pracoval dva roky, hráče zná a ví, jak jsme pracovali. Nicméně já podepíšu smlouvu až ve chvíli, kdy se Dynamo domluví i s mými asistenty.

A jak vám vyhovovala spolupráce s bratrem?
Když přicházíte do nového prostředí, potřebujete se rozkoukat. To tady téměř odpadlo. S Mariem je vše jednoduché, když se mi něco nelíbí, hned to řeknu. Navíc mí asistenti pracují jako trenéři. Někdy jim jen zadám úkol, co chci, aby se na hřišti dělo, a jinak se od tréninku distancuji. Cvičení si mohou upravit podle sebe a já to vše jen sleduji. Musíte si uvědomit, že nelze, aby jeden člověk dělal vše. A vše pozoroval. Když se chci na něco zaměřit, dám prostor asistentům, kteří vědí, co požaduji, a já to můžu hlídat. A když se mi přístup některého z hráčů nelíbí, tak zasáhnu.

Melissa Sloanová přichází k soudu kvůli obtěžování fotbalistů.
Vnadná zlatokopka nerozdýchala kopačky. Obtěžovala fotbalisty, skončila u soudu

Těšíte se do Moskvy i po životní stránce?
Podívejte, já tam jdu hlavně za prací. Samozřejmě bych rád trénoval u moře. Třeba ve Valencii, nebo v Marseille, ale já nejsem turista. Jestli v Česku říkáme, že Praha je stát ve státě, tak Moskva je asi něco podobného. Já chci ale uspět jako trenér Dynama. To je primární věc, nic jiného moc neřeším, byť nepopírám, že když chci vypnout, mám chuť, zajdu si třeba na dobré jídlo. Jinak většinu času zabere stejně fotbal.

Minulou sobotu jste hrál na exhibici v Petřvaldu u Karviné, teď budete v Hlučíně, tak kdy cestujete do Ruska?
Dovolená mi končí v neděli, kdy letím, protože v pondělí má mužstvo fyzické testy. Chci se na to podívat, rozkoukat se. Tím, že se přestup udělal až po sezoně, tak jsem nezasahoval do harmonogramu přípravy. A zasahovat nebudu, protože by to způsobilo jen zmatky a chaos. Jen si musím poskládat tréninky podle svých představ. Každopádně tři týdny před ligovým startem ale budeme v tréninkovém centru, které je na vysoké úrovni.

A jak se vám hrálo v Petřvaldu? Jaké bylo být zase na hřišti v hráčské roli?
Já to miluji. Přiznám se, že trochu mě mrzí, že jsem s profesionálním fotbalem skončil ve třiatřiceti. Možná jsem to zbytečně uspěchal. Po sestupu s Kladnem jsem ještě měl nabídku z ligy, ale roli hrálo zklamání. Když se z Francie vrátíte do českého prostředí, tak to není jednoduché. Navíc v Kladně to bylo těžké, že kluci nedostávali výplatu třeba čtyři měsíce. A to hráli za pár korun, třeba za patnáct tisíc. Pak si řeknete, jestli to máte zapotřebí, protože fotbalem se v tom věku chcete bavit, tohle ale bylo utrpení. Přežívání. Zejména kvůli klukům.

Tak jste skončil.
Teď si říkám, že to byla škoda. Měl jsem se kousnout. Ale o to víc se těším na tyto akce. Přitom jsem to neměl v plánu, ale minulou středu mi zavolal Mára (Jankulovski), tak jsme tam jeli se synem. A teď budu v Hlučíně, těším se, že potkám kluky, se kterými jsem hrával. Je to fajn, i když herně už to není, co bývalo.