Tvrdá škola pod známým trenérem Josefem Hlouškem mu pomohla. Ligu kopal za Hradec, Bohemians, Příbram (tam byl kapitánem) i ostravský Baník. Celkem nastřádal sto padesát startů. Vedle toho zdolal ještě jednu metu: Dal gól na všech úrovních od nejvyšší soutěže po čtvrtou třídu.

Dnes nastupuje ve třetí třídě za Dobřenice, změnil se ze zadáka na ofenzivního záložníka. Na podzim se trefil jedenáctkrát.

Píšete si góly?
Už dávno ne. Ale na začátku v lize jsem si je ještě psal.

Takže si pamatujete na první branku?
Jasně, já si pamatuju všechny v lize, dal jsem jich jen sedm. (směje se) Ten první proti Žižkovu v posledním kole na jaře 1998, hrálo se o záchranu. Míč prošel po rohu Jardy Dvořáka na zadní tyč a já ho uklidil placírkou. Vyhráli jsme 2:1 a udrželi se.

Ne, bylo to 2:0.
No vidíte. (směje se) Ale dobře si pamatuju, že druhý gól dal Bogas Pilný, co později hrál za Liberec a trénoval Hradec.

Máte představu, kolik jste vstřelil v kariéře branek?
Myslím, že kdybych spočítal i ty pralesní soutěže, tak mi to hodí stovku.

V lize jste začínal v Hradci pod Jaroslavem Hřebíkem, koučem opředeným různými mýty. Jaký byl?
Z obrazovky na mě působil jako hodně impulzivní člověk, hodně ukřičený. Ale v týdnu na trénincích to byl milý, zábavný a usměvavý pán. Jenže to jsme museli jet, na to byl pedant. Neměl rád zlehčený přístup, pak nám dal pocítit verbálně i fyzicky.

Vy jste však potkal i další velká jména, že?
Jasně, v Ostravě Jarabinského, kterého vystřídal Hapal. Nejvíc mi ale dali Uličný v Hradci a Tobiáš v Příbrami. Byli jsme na stejné vlně.

V čem?
V podstatě mě nechali dýchat, neškrtili mě. V týdnu byl volnější režim, já byl zápasový hráč.

A také hodně emotivní.
Jo, dostal jsem přezdívku Psycho. Potřeboval jsem vždycky, aby mě někdo zdravě nas…, pak jsem hrál dobře. Bez emocí jsem nemohl být.

Občas to ale skončilo i červenou kartou.
Jednou jsem byl vyloučený v Hradci. Potom jsem jel do Prahy na disciplinárku, vedl ji legendární předseda Károlyi. Dal mi nějaký trest, ale já tam seděl za měsíc znovu a on mi říkal: Pane Lesák, něco jste mi slíbil. Tak jsem odpověděl: Já vím, pane předsedo. Slíbil jsem, že už neřeknu rozhodčímu ty ču…, tak jsem mu řekl ty p… Dostal jsem tři zápasy a mazal jsem domů. (směje se)

Jak to nyní zvládáte se sudími v nejnižších soutěžích?
Občas mě to chytne, ale vždycky si řeknu, tak do desáté minuty: Hraješ třetí třídu. Myslím, že už jsem hodný. (směje se)

Také jste změnil post. Většina hráčů se posouvá dozadu, vy dopředu.
Hrál jsem i útočníka, teď ofenzivního záložníka. Nechci, aby to znělo namistrovaně, ale neměl mi to kdo přihrát. Teď už máme v Dobřenicích mnohem lepší tým, ale zůstávám tam. Už moc neběhám, to se ale dá nahradit fotbalovostí.

Je vám čtyřiačtyřicet. Jste po zápasech hodně rozbitý?
Vždycky na začátku půlsezony. To mám tři dny robotické chození. Ale hraju pravidelně, tak se to pak srovná.

Co vás u fotbalu jako hráče pořád drží?
Miluju ho, to je jednoduché. Bylo období, kdy jsem asi dva roky nehrál, jen jsem dělal trenéra mládeže. Jenže chybělo mi to.