Předchozí
1 z 2
Další

„Nechci to stavět tak, že jsem přišel něco zachraňovat. Fotbal je týmová hra, to jsem se taky naučil. Chci dát ze sebe to nejlepší ve prospěch celého týmu,“ řekl uznávaný, především mládežnický trenér, který v Sigmě bude působit už potřetí.

„Mám ji v srdci,“ dodal při rozhovoru, v němž hovořil také o exotickém angažmá i nové práci u reprezentačního týmu žen do 19 let.

Ještě nedávno jste působil v Íránu, kde jste si nemohl vynachválit spolupráci s věhlasným německým kouče Schäferem. Jak se to seběhlo, že jste v Olomouci?
Vrátil jsem se zhruba v polovině července a hned od začátku jsem byl v kontaktu s Láďou Minářem i Vencou Jílkem. Až teď se naskytla možnost, že bych se mohl zapojit.

V Íránu se pokračovat nedalo?
Z mého pohledu ne. Klub neplnil věci, které byly ve smlouvě. Nešlo o sport, ale s ohledem na to, že jsem tam s sebou neměl rodinu, jsem se rozhodl vrátit. Hlavně jsem ale necítil respekt, což je pro mě naprosto klíčová věc. Írán je poměrně nebezpečná zóna.

Aby člověk mohl normálně fungovat, potřebuje vízum, a když jsem byl v situaci, kdy jsem nemohl kdykoliv odjet, tak to pro mě bylo neskousnutelné. Navíc jsem měl z toho zdravotní problémy.

Vzpomínat budete v dobrém?
Ten rok byl úžasný. Posunulo mě to osobně někam jinam. Byly to obrovské zkušenosti. Na jednu stranu ten konec byl smutný, na druhé straně jsem nemohl jít přes nějaké svoje vnitřní nastavení.

Co konkrétně jste si třeba z exotické štace vzal?
Hodně věcí. Člověk třeba zjistí, jak přemýšlí trenér, který nemá strach. O angažmá, o existenci, prostě si nepřipouští ten pseudotlak. Pak je všechno jiné, protože strach vás samozřejmě paralyzuje. Taky jsem pochopil Zidana (směje se).

V jakém smyslu?
Úplně chápu, proč dal hlavičku ve finále MS Materazzimu! Když je tam na derby s Persepolis 100 tisíc lidí, tak ta energie, která jde z tribun, to je vážně síla. Máte husí kůži, a když v těch emocích někdo něco řekne, tak úplně rozumím, že můžete ujet.

Zkouška u Schäfera

Zarazilo mě, že když jste do Íránu vyrážel, tak jste se s trenérem Schäferem vůbec neznali.
Je to tak, jel jsem tam úplně sám. Neznal jsem se ani s Winfriedem, ani s kolegou z Jamajky. Dostal na mě doporučení, když se rozhodl, že už nechce spolupracovat s irským asistentem. Když jsem pak seděl v letadle, tak jsem si uvědomil, že jsem trenér, který má profilicenci, umí anglicky a německy a to je úplně všechno (usmívá se). Taky si mě hned po příjezdu vyzkoušel.

Jak to zhruba vypadá?
Přiletěl jsem na soustředění a rovnou jsem vedl videoanalýzu a druhý den trénink. Asi to bylo nakonec nejlepší. Kdybych mu nevyhovoval, tak by se asi řeklo jen OK a jedeme dál. Ve finále si ale člověk taky zvedl sebevědomí. Že může předat něco ze svých zkušeností i hráčům, kteří byli na mistrovství světa.

Jak jsou na tom íránští fotbalisté?
Probral jsem se ze snu takové podvědomé evropské arogance. Poznal jsem asijskou Ligu mistrů, která má podobnou úroveň jako Evropská liga. Íránské hráče bych sem tedy určitě vzal. Mají velký rychlostní potenciál a, to se mi líbilo nejvíc, jsou velmi pracovití.

Pořád chtějí trénovat. Je to chudá země, takže tam funguje podobný efekt jako u nás za komunismu, kdy jsme se chtěli dostat na západ. U nich je to teď zase buď Čína nebo Emiráty, kde jsou velké peníze, nebo Evropa.

Nebyl by u nich přece jen problém s adaptací?
Myslím si, že ne. Možná trošku s jazykem, protože anglicky uměla tak třetina. Vzdělávací systém tam na takové úrovni není. Na druhou stranu íránský záložník Ali Ghorbani je v Trnavě a levý bek Omid Noorafkan šel do Charleroi do belgické ligy, takže kvalitu mají.

A třeba střední záložník Ebrahimi, který odešel teď z Esteghlalu do Kataru, by podle mě klidně mohl hrát bundesligu. Jiná věc ale zase je, že nemůžou opustit zemi, pokud nemají za sebou vojenskou službu, což může být problém.

Pojďme k Sigmě. Jak byste zhodnotil stav, do kterého přicházíte?
Abych řekl pravdu, nedokážu to ještě posoudit. Jsem tu dva dny. Ale jdu za lidmi, kteří tady odvádějí výbornou práci. A taky za srdcem. Byl jsem tady od osmnácti na výšce a trénoval mládež sedm let v kuse. Sigma má za sebou výborné výsledky v posledních letech a já se budu snažit přispět k tomu, aby je měla zase.

Situaci v tabulce ale asi musíte vnímat.
Nechci to stavět tak, že jsem přišel něco zachraňovat. Naučil jsem se taky to, že fotbal je týmová hra. Pokud není plán od prezidenta klubu po poslední uklízečku, tak to nemůže dlouhodobě fungovat. Chci dát týmu to nejlepší ze sebe.

Jak na vás působila Sigma při pohledu zvenčí? Zvlášť, když koketujete s tím, že v tom klubu můžete brzy působit.
Sledoval jsem hlavně výkony. Byl jsem nadšený z domácího zápasu proti Seville, protože to bylo opravdu něco. Ale jinak jsem to moc neřešil. Víte, do Íránu jsme přišli v podobné době taky po sedmi kolech.

Byli jsme čtrnáctí, dva body od sestupu a nakonec jsme skončili třetí. Soutěž je dlouhá, máme před sebou zápasy a jdeme do toho! Myslím, že hráči to v sobě mají. Teď jde jen o to, aby to do sebe zaklaplo a oni to předvedli. Fotbal je týmová hra a rozhoduje každý detail. To si musejí uvědomit.

Nehraju si na vševěda

Jakou roli budete mít v týmu kouče Jílka? Předpokládá se, že byste měl hlavně vytvářet oponenturu?
Rozšířil jsem tým jako další asistent, to je celé. I Laco Onofrej dává trenérovi oponenturu. To je normální věc, kterou dělá každý asistent, že přidává svůj pohled na věc. Za ty dva dny, co tady jsem, tak to taky přesně tak funguje. V kanceláři už jsme živě diskutovali.

Když přicházím zvenčí, tak mám nějaké postřehy, na druhou stranu je potřeba poznat tým i zevnitř. Takže si nehraju na nějakého vševěda. Při vedení tréninku se střídáme, jeden z nás se pak může zaměřit třeba na nějaký detail. Už jsem takhle pracoval jako jeden ze dvou asistentů a je to naprosto normální.

S trenérem Jílkem máte hodně podobný náhled na fotbal?
Oba jsme prošli školou Jardy Hřebíka a to nás spojuje. Určitě nás oba ovlivnil. Ale taky jsme pak ušli každý nějakou cestu. On byl ve Spartě, já prošel více kluby. Důležité je se navzájem inspirovat. Navíc ve fotbale člověk musí neustále reagovat.

Máte sice nějaké rozestavení, ale taky nějaké hráče, kteří jsou v nějakém psychickém stavu. Trenéry jsem nějaký čas i školil a vždycky jsem říkal: „Nedávám recept. Žádný není. Je to práce s lidmi a máte jich tam i s realizačním týmem třicet Každý má své nálady a na to musíte reagovat.“

Patříte k uznávaným trenérům na mládežnické úrovni, ale dospělý tým jste jako hlavní kouč nevedl. Nemáte takové ambice? Nebo jen nepřišla ta správná nabídka?
Není to určitě o ambicích. Víte, já hlavně miluju fotbal. Když jsem skončil v Jablonci jako asistent, tak jsem byl za dva dny tady trenérem dorostu. Teď dělám taky národní tým žen do 19 let. Když jsem se vracel z Íránu, neměl jsem vůbec představu, do čeho jdu, když mě Radek Bejbl oslovil. Ale jsem z toho už teď nadšený. Fotbal je moje vášeň.

Nejdůležitější je, aby to člověka bavilo, pak je jedno, jakou má roli. Mohl jsem třeba kvůli penězům zůstat v Íránu, ale nechtěl jsem to. Moje krédo je, že když věci děláte pořádně a s láskou, tak i ty peníze přijdou. V tom by se měl mimochodem mužský fotbal inspirovat od ženského.

Jak to myslíte?
Ty holky to nedělají s vidinou, že se zajistí do konce života, auta a na co si vzpomenou. Taky se chtějí dostat do zahraničí, ale s tím, že u toho budou studovat. Hlavně ale milují fotbal. To u kluků u devatenáctky už člověk vidí, že jsou pod tlakem a cílí na tyhle odměny.

Jiří Saňák
narozen: 14. 5. 1978

– Hráčskou kariéru mu předčasně ukončil rakovinový nález, už ve dvaceti letech proto začal trénovat.

- Jako trenér mládeže působil v řadě prvoligových klubů. Nejprve v Sigmě Olomouc, poté v Baníku Ostrava, Slavii Praha, Jablonci a v Mladé Boleslavi. S tou vyhrál v roce 2013 mistrovský dorostenecký titul.

- Ve stejném roce byl vyhodnocen i jako nejlepší trenér dorostu v České republice.

- Jako asistent působil u reprezentačních výběrů do 18, 19 i 20 let. V prvoligových mužstvech dospělých asistoval trenérům v Jablonci a Mladé Boleslavi.