Potkaly jsme se na kraji Mnichova v tréninkovém středisku Bayernu Mnichov, což byl sám o sobě zážitek. Lucie přijela klubovým autobusem ze zápasu v Brémách. Přiběhla usměvavá, veselá holka, která se nebála odpovědět na žádnou otázku, a když jsme se loučily, vypadlo z ní: „To bylo prima. Já, když se rozjedu, tak melu a nejsem k zastavení.“

Jak se holka dostane k profesionálnímu fotbalu?
Byla jsem spíš kluk, lezla jsem po stromech, chodila domů s odřenými koleny a dělala klučičí věci, než bych si hrála s panenkami. Táta mě bral na své sranda zápasy s klukama z hospody, dal mi míč, ať si kopu za bránou. Mě to bavilo tak, že mě přihlásil na fotbal. Na začátku jsem dělala dva sporty - tenis a fotbal, což už v jedenácti letech nešlo skloubit dohromady. Všichni si mysleli, že zůstanu u tenisu, ale já si prosadila fotbal. Do šestnácti jsem trénovala s klukama, ale na zápasy jsem s nimi mohla jen do třinácti. Teplice sice mají ženský mančaft, ale mě to s nimi nebavilo. Pamatuji si jeden zápas, kdy jsem dala gól z penalty, po zápase běžela za tátou a brečela mu na rameni, že to ty holky neumějí hrát, proč s nimi musím být. Pak jsem přestoupila do Slávie, kde už to šlo. Přes Spartu, Duisburg a Jenu jsem se dostala až do Bayernu.

Prý to byl váš a tatínkův dětský sen…
Snili jsme o Bayernu, byl to náš cíl, náš plán. Ale táta se toho bohužel nedožil. Když nabídka přišla, brečela jsem jako malá holka. Byl by na mě pyšný.

A nyní přestupujete do Ajaxu…
Všechno se to tak nějak hezky sešlo. Moje partnerka je totiž Holanďanka, takže se do Amsterodamu moc těšíme - potkám nové lidi, naučím se nový jazyk a to mě na fotbalu také baví.

Jak probíhají námluvy mezi hráčkou a špičkovým fotbalovým klubem?
Zastupuje mě manažer, takže se buď ozvou jemu, nebo mně. Když bylo jasné, že má smlouva končí, začala mi chodit spousta zajímavých nabídek z velkých klubů - Anglie, Itálie, Španělska i Francie. Je vidět, že na Bayern slyší.

Co vás na fotbalu tak baví?
Nejde ani tak o běhání za merunou, ale spíš o pocit, když střelíte gól - je to totiž nepřekonatelné! A je úžasné žít v zahraničí a poznávat nové lidi.

Jak budete na dva roky v Bayernu vzpomínat?
Bylo to hodně motivující, mohla jsem trénovat s jedněmi z nejlepších hráček současnosti. S jinými týmy bych se nedostala na soustředění do Kataru, na zápasy Ligy mistrů, nehrála bych proti Barceloně. V poslední sezoně jsem měla smůlu na zranění. Ale to k fotbalu patří.

Co se vám stalo?
Musela jsem na operaci s meniskem, pak jsem dostala antibiotika, takže jsem z tréninku zase vypadla. Nejbolestivější byl ale, jak se v Česku říká, „houser“, který následoval. A nakonec jsem si zpřetrhala vazy v kotníku. Bohužel to šlo tak, že jsem se vždy dostala do formy a pak přišlo další zranění. To bylo pro mě nejhorší. Ale už jsem fit.

V Jeně jste byla jedničkou, ale v Bayernu často seděla na lavici…
Nelitovala jsem, chtěla jsem jít do lepšího klubu, chtěla jsem, aby mi někdo šlapal na paty. V Bayernu nemá nikdo do poslední chvíle jisté místo na hřišti. A to je také zajímavá zkušenost. Proto jsem musela jít do každého tréninku na 110 procent a nemohla jsem vydechnout.

Jaké zázemí nabízí Bayern hráčkám ve srovnání s jinými kluby?
Velmi nadstandardní. I kluci hrající v Česku v první lize by nám to mohli závidět: máme tady bazény, posilovny, fyzioterapeuty, výborné jídlo.

Kolik lidí se vlastně o ženský tým stará?
Máme hlavního trenéra, dva asistenty trenérů, trenéra gólmanů. Důležitý je také kondiční trenér - atleťák, který nám říká, co jak máme jíst, a připravuje nám individuální tréninkové plány. Jak běhat ve volném čase, jak posilovat. K dispozici jsou nepřetržitě dva fyzioterapeuti a doktorka - ta s námi létá i na zápasy. Další doktoři jsou přítomní v Campusu Bayern, kde trénujeme. Když se někdo během tréninku zraní, jde rovnou k doktorovi a na rentgen nebo magnetickou rezonanci. To vše tam je. Po úrazu jsem do hodiny ležela na magnetické rezonanci.

Jak si vydělává prvoligová německá fotbalistka?
Nejsou to statisícové sumy, jako vydělávají muži. Uživím se velmi slušně. Do další práce chodit nemusím, daří se mi šetřit. My ženy na rozdíl od fotbalistů myslíme jinak - odkládáme na budoucnost.

Konkurence mezi hráčkami Bayernu musí být obrovská. Existuje i mezi elitami ženského fotbalu kamarádství, parta?
V Bayernu byla perfektní parta holek, byly jsme konkurentky, ale pořád jsme se navzájem podporovaly. A to i přes neférové jednání hlavního trenéra Thomase Wörleho. Jsem si jistá, že zůstaneme ve styku i po mém odchodu. Navzájem se navštěvujeme, po zápase koukáme na filmy, některé holky dokonce pořádají kuchařské soutěže - čínský večer, ruský večer. Pořád něco podnikáme. Když někam přijedete jako cizinka, stejně vám nezbude než si najít kamarády v „práci“. Dobrou partu jsem ale zažila ve všech klubech. Jsme pořád v kontaktu. Holky jsou víc „cíti“, přátelství si vážíme, více do nich investujeme. Letos z Bayernu odcházelo devět hráček a bylo to smutné loučení.

Můžete upřesnit to nefér jednání od trenéra?
Když jsem se konečně dala dohromady, rozehrála jsem se ve druhém týmu, kde se mi dařilo: šest zápasů, pět gólů, dlouho mi nechtěl dát šanci, což mě mrzí doteď. Hrát za A tým jsem mohla až v posledních třech zápasech a dařilo se mi. Nejvíce mě ale vytočil, když mě nepostavil proti pražské Slavii v Lize mistrů. Slíbil mi to a nesplnil. Tím mě strašně naštval a řekla jsem mu spoustu ostrých slov. Pak se mi ulevilo.

Jsou výměny názorů časté? Troufnete si na trenéra?
Mám ráda trenéry, kteří řeknou svůj názor, ale vyslechnou si názor druhých. Trenér Bayernu Thomas Wörle neměl rád názory ostatních.

Netrpí ženy větší nervozitou nebo neovládá ženský fotbal větší hysterie na hřišti?
Určitě ano. Chlapi jsou rychlejší a dynamičtější, ženské jsou citlivější a více to prožívají. Mám velkou školu od kluků, se kterými jsem vyrůstala, nedávám moc najevo emoce. Ostatní holky ale ano. Některé jsou nervózní, než jdou do zápasu, zkazí balon a pak se tím trápí. Prožívají prohraný zápas. Ale to je i u chlapů. Fotbal je krutý sport.

Loni jste se vdala, vzala si fotbalistku Claudii van den Heiligenberg. Ta dokonce přijala vaše příjmení…
Hrály jsme spolu v Jeně, pak se mnou šla do Mnichova. Sice už chtěla skončit, ale nabídli jí, ať kope za B tým, tak to vzala. Holanďani mají velmi dlouhá jména, takže jestli si přidá Voňková, už jí bylo jedno.

Je ve fotbalovém prostředí hodně ženských párů?
Ano, je. Ženské jsou otevřené a netají se tím. Ale divila byste se, kolik slavných fotbalistů jsou homosexuálové. Ale o tom se nemluví.

Bylo těžké to říct rodině?
Mám skvělou rodinu, skvělé kamarády, všichni to vzali v pohodě a mají moji ženu rádi. A to mě těší. Jsme spolu šťastné. Když ji máma viděla, hned poznala, že to mezi námi jiskří. A to jsme byly ještě kamarádky. Pak už jsem šla s pravdou ven.

A přiznat to sama sobě?
Ani ne, jsem otevřený člověk. Mně homosexualita u nikoho nevadila. Láska je láska. Mám ráda, když jsou lidé šťastní.

Přemýšlela jste, co budete dělat, až skončíte? A kde budete žít?
Jsem spontánní člověk, vždy se pro něco nadchnu a pak do toho jdu. Je klidně možné, že se z ničeho nic rozhodnu pro nějakou profesi a pak si za tím půjdu. Vystudovala jsem sportovní management v Česku a nyní dálkově studuji sportovní výživu a chystám si udělat trenérskou licenci - fitness a kondiční trenérka. Kde budu žít, mi je jedno. A Claudie mě také do ničeho nenutí.

Je těžké skloubit studium s fotbalem?
Je to náročné, ale v Bayernu studovala vysokou školu půlka týmu. Tím se lišíme od mužského fotbalu. Jedna holka dokonce psychologii, jinak se hodně věnují sportovnímu marketingu. Zranění mi hodně otevřelo oči, uvědomíte si, že musíte mít náhradní plán.

Kteří hráči vás inspirují?
Hraji na pozici útočník, takže se koukám hlavně na ně, z Bayernu sleduji Roberta Lewandovského, je to kanonýr, který dává góly. Můj idol je Zlatan Ibrahimovič, ale bohužel jsem ho nikdy nepotkala. Dalším mým oblíbencem je Thierry Henry a Raúl Gonzáles. Potkala jsem ho na Bayernu ve VIP zóně, ale neodvážila jsem se za ním jít.

A mezi ženami také máte idoly?
Obdivovala jsem Pavlínu Šťastnou, která také hrála za Bayern. V české reprezentaci se mi líbí Petra Bertholdová. Není nejmladší, ale pořád reprezentaci táhne.

Sledujete doma hodně fotbal?
Koukneme se, když hrají zajímavé týmy. Ale neblázním jako ostatní spoluhráčky, které po tréninku běží domů, aby se podívaly na nějaký obyčejný zápas.

Dvakrát jste byla v Česku vyhlášená fotbalistkou roku. Znamená to pro vás hodně?
Strašně moc. Představte si, že se něčemu naplno věnujete a pak vás ocení. To je přece krásný pocit. Ale je to i ocenění pro holky v klubech, kde jsem hrála, které mi k té ceně pomohly.

Kolik českých fotbalistek vlastně hraje venku?
Jedna hraje v Německu v bundesligovém týmu Potsdam (Postupim, pozn. red.).

Lucie Voňková (27)
* Narodila se v Teplicích.
* Česká útočnice hrála za Slávii, Spartu, pak odešla do německých klubů - Duisburgu, Jeny i Bayernu Mnichov, nyní přestupuje do Ajaxu Amsterodam.
* Je kapitánkou české fotbalové reprezentace žen.

MICHAELA BUČKOVÁ