Mezi tehdejším týmem Sigmy a tím současným, který se v srpnu pokusí o průnik do základní skupiny druhé nejvýznamnější evropské soutěže, navíc našel několik zajímavých paralel.

Je to už devět let, kdy se Sigma naposledy představila na evropské scéně. Jaké zážitky se vám vybaví?
Už to, že jsme se do pohá-rů dostali byl pro nás tenkrát obrovský úspěch a obrovský svátek. Vzpomínám si třeba na cestu na Island (k zápasu s Framem Reykjavík pozn. red.), to se taky nepoštěstí jen tak někomu. Tamní krajina a takové věci, jako že je tam půlnoc a venku je pořád světlo, to utkví v paměti. Je to takový jiný svět.

A po fotbalové stránce?
Tam se to pomalu stupňovalo. Začali jsme s Islanďany, pak jsme přijeli do Aberdeenu a vyhráli jsme tam 5:1, to nikdo nečekal. Navíc to bylo úplně zasloužené vítězství po skvělém výkonu. Odtamtud mám úžasný zážitek s domácími fanoušky. I když jsme postupně vedli 2:1, 3:1, 4:1 i 5:1, tak své hráče stále tlačili za nějakým gólem, za snížením. Vzpomínám si, že jsem si říkal, že si nedovedu představit, jak by to vypadalo u nás při nějakém podobném výprasku. Samozřejmě po závěrečném hviz-du jim to ti fanoušci dali řádně sežrat a vypískali je, ale až do úplného konce byli stále pozitivní.

A pak přišel duel se slavným Evertonem…
To už byl svátek se vším všudy. Zahráli jsme si proti týmu z Premier League, navíc s neskutečnými hráči reprezentanty svých zemí. Na mě hrál třeba Leighton Baines, v brance byl Američan Howard, vepředu Australan Cahill, Louis Saha, v záloze Fellaini z Belgie ne-bo Jihoafričan Pienaar. Neskuteční bombarďáci. To byla úžasná zkušenost.

Výsledek byl tenkrát vzhledem k průběhu zápasu pro vás trochu krutý, že?
Prohráli jsme 4:0, ale her-ní projev, myslím, zase nebyl tak špatný. Měli jsme dvě velké šance, mohly tam být dvě penaltičky pro nás. Síla Evertonu se ale nejspíš ukázala i v tomto. Na druhou stranu v tom dvojzápase už byla kvalita opravdu jasně na jejich straně a pro nás to znamenalo stopku. Na postup jsme asi objektivně neměli.

Kde jste se vy sám cítil herně nejlíp?
Asi v obou zápasech proti Aberdeenu. Doma jsem dal gól, byla na mě penalta. Pamatuji se, že jsme sice měli náskok 5:1, ale šli jsme do toho zápasu hodně nabuzení. Přišlo hodně diváků a my jsme chtěli ukázat, že to nebyla náhoda. Nakonec jsme vyhráli 3:0 a celkem tedy jednomu z předních skotských týmů dali 8 gólů. Naše mužstvo bylo tenkrát velmi dobře postavené a mělo sílu, což potvrdilo i v Evropě nebo další rok v lize. Bylo to tehdy trošku podobné jako letos.

V čem?
Byla to doba, kdy přišel trenér Psotka a začal do nás dávat fotbalovost. Od trené-ra Pulpita, který tu byl před-tím jsme, myslím, byli velmi dobře nadupaní fyzicky a Psotka nám tam pak najednou hodil ten kopačák. A protože my jsme fotbaloví byli, tak se to začalo okamžitě projevovat. Hodně hráčů navíc znal, protože je vedl v dorostu nebo v béčku.

Jako nyní Václav Jílek.
Přesně tak. Určitá paralela tam opravdu je. Myslím, že to porovnání se současným týmem docela sedí. Nám se tam pak sešla i kvalita dalších hráčů. Ať už to byl Michal Ordoš, ale taky Pavel Šultes, Rossi, Lukáš Bajer. Musel bych asi vyjmenovat celou sestavu včetně náhradníků. Celé si to prostě parádně sedlo.

Vy sám jste měl tenkrát téměř životní formu, souhlasíte?
Spíš to byla taková před-životní (směje se). Myslím, že tak o rok nebo o dva poz-ději jsem hrál ještě líp. Tam to gradovalo, to byl ten můj top level. Bylo to ale určitě i díky složení celého týmu. Všichni hráči byli fotbaloví a hladoví po úspěších. Zase je to podobné jako nyní. V podstatě všichni chtěli dávat góly a nahrávat na ně. Měli jsme opravdu obrovskou ofenzivní sílu. I mně se nakonec dařilo prosazovat se z křídla i později z pozice obránce. Hlavně jsme ale byli tým. A z toho týmového výkonu pak vždy-cky vyplaval nahoru i nějaký ten výkon individuální. Třeba zrovna Michal Ordoš, který byl pak i králem střel-ců.

Jaké šance má současný tým Sigmy v Evropě podle vašeho odhadu?
Je to opravdu těžká otázka. Zásadní bude asi los, protože v osudí jsou opravdu velká jména. Pro kluky to každopádně bude skvělá konfrontace. Musíme to brát tak, že je to především jejich odměna a musíme si toho vážit, že poháry tady budou. Kádr tady kvalitní je, ale málokdo by si před sezonou troufl říct, že budeme bojovat o poháry, nebo dokonce v jednu chvíli i o Ligu mistrů. Smekám před kluky i před prací realizačního týmu. Uvidíme, jak to zvládnou, pro většinu z nich to bude první evropská zkušenost. 

Ve vaší éře to bylo zase hodně podobné. Zápasy evropských pohárů jste hráli taky poprvé. Dá se na to nějak připravit?
Byli jsme tím taky nepolíbení. To je pravda. Třeba na tým z Islandu se navíc připravuje dost těžko nějak takticky. Ale ukázalo se, že v Evropě už nejsou slabí soupeři. Je to trochu klišé, ale je to tak. Každý klub se tam musí probojovat na základě nějakých výsledků ve své soutěži, takže na vyloženě slabý tým tam prakticky nenarazíte.

A co mentální příprava?
Je to hodně individuální. Každý je v hlavě jinak silný. My jsme tenkrát v týmu cítili velkou sílu a věřili jsme si, že přes Reykjavík přejdeme. S Aberdeenem jsme si říkali, že to bude 50 na 50. Neměli jsme vlastně žádné porovnání, takže jsme ani moc nevěděli, co přesně čekat. Ona to může být někdy i výhoda. S Evertonem to už byla, jak jsem říkal, spíš odměna a svátek fotbalu. Jak pro nás, tak pro fanoušky. Věřím, že něco podobného Sigma zažije i letos.